3. Čelisti (1973)

Já vlastně Čelisti neberu jako horor. Spíš je mám zafixované jako výborný thriller – drama, které pro Hollywood objevilo Stevena Spielberga. Jejich natáčení však bylo tak zajímavé, že ho sem prostě musím propašovat. A horor to koneckonců je. Spielberg měl v plánu natáčení stojící na animatronickém modelu žraloka. Pojmenoval ho Bruce (podle svého právníka). Bruce to viděl jinak. Byť se všichni snažili seč mohli, model paryby fungoval správně jenom na suchu. Jak začal nabírat vodu, docházelo ke zkratům. Dnes tak samozřejmá mobilní odolnost vodě byla na začátku sedmdesátých let prostě hudbou budoucnosti.

Celé natáčení bylo jenom krok od zrušení. Legendární je historka, kdy šel zlomený Spielberg na kobereček za šéfem studia Sidem Sheibergem. Ten vyjádřil obavy ze záběrů, které se mu z natáčení dostávaly na stůl. Fakticky v žádném nebyl žralok. Spielberg točil všechno okolo, jenom ne žraloka. Šéf studia mu na rovinu řekl: „Stevene, jestli si myslíš, že to natáčení nezvládneš dokončit, tak mi to řekni teď a tady. My už ty prachy z toho nějak vytřískáme. Třeba toho žraloka dáme do nějaké zábavního parku. To už není tvoje starost, tohle je můj risk.“ Spielbergovi se ulevilo. Ta odpovědnost ho drtila.

Rozhodl se, že přepíše scénář a divák se spíš než vyceněných čelistí bude bát neviděného. Všichni víme, jak dobře to dopadlo. Právě ten strach z blížícího se netvora je hlavní trumf filmu. A ke konci se (díky posilám z technického oddělení studia) podařilo rozchodit i toho Bruce. Spielberg si úspěchem u diváků vůbec nebyl jistý. Před pár lety se v Inside actors studiu svěřil: „Nikdo mě tenkrát neznal. Šel jsem do kina jako každý další divák. Bylo narváné k prasknutí. Diváci ani nedýchali a na správných místech řvali. Po scéně, kdy mrtvola překvapí potápěče zkoumající rozkousanou loď, jsem se neudržel a vyběhl ven z kina. Našel jsem první volnou telefonní budku a zavolal Sidovi. Do telefonu jsem jenom zařval, že to bude obří hit a zavěsil.“

Povídání o Čelistech zakončíme ještě jednou rychlou historkou. Na začátku produkce Spielberga navštívili kamarádi Martin Scorsese, George Lucas a John Millius. Lucase fascinoval Bruce. V jednu chvíli se sehnul a strčil hlavu do tlamy žraloka. Steven a Martin se nenápadně přesunuli k ovládacímu pultu a jen tak z legrace spustili čelisti dolů. Lucas vykřikl, ale nic se mu nestalo. Problémem bylo, že došlo k seknutí „systému“. Čelisti se nedařilo otevřít a George byl chycen v pasti. Ještě že jim pak fungovaly ty hydraulické kleště.


2. Texaský masakr motorovou pilou (1974)

Mně prostě přijde strašně divné, že Hollywood jistou dobu používal reálné lidské kostry při natáčení filmů. V Texaském masakru se ke konci filmu vyskytuje kostra a ta patří nějakému opravdovému nebožtíkovi. Dovezli ji z Indie, pokud se dá věřit dokumentu o natáčení. Ještě divnější je, že chtěl režisér Tobe Hooper původně natočit PG (!!!) film a neměla se v něm skoro vůbec vyskytovat krev. Když už jsme u režiséra, ten se během natáčení choval jako velké prase ke všem okolo. Jakýsi Edwin Neal (ve filmu hrál stopaře) se vyjádřil následovně: „Pokud Hoopera ještě někdy potkám, zabiju ho. Bojoval jsem ve Vietnamu a tohle natáčení bylo horší“.

Další odstavec věnujeme vymýcení jedné pověry. Ta říká, že je film natočený podle skutečných událostí. Není tomu tak a nehádejte se. Žádný šílenec s motorovou pilou nezmasakroval několik mladých a atraktivních lidí na výletě. Masakr se měl (podle pověr živených produkcí) odehrát v malém městečku kousek od San Antonia. Scénář se nechal ve skutečnosti velmi volně inspirovat opravdovým masovým vrahem Edem Geinem. Jak volně? Stačí vám vědět, že Gein byl inspirací také pro Hitchcockovo Psycho. To je film, který texaské hrátky s motorovou pilou vážně ani trochu nepřipomíná. Vyloženě srandovně pak působí oficiální synopse, která zmiňuje reálné vraždy. Ty se měly odehrát 18. srpna 1973. Natáčení skončilo už 14. srpna… 

Těch legend kolem filmu je opravdu hodně a většina se týká právě reálných vražd, kterými se tvůrci měli inspirovat. Přátelé, lidé byli na konci devadesátých let ochotní uvěřit i tomu, že Záhada Blair Witch je reálný záznam vražd mladých lidí, takže vás to nesmí překvapovat. Lidská blbost je prostě nezměrná. Na tomto místě se vyloženě nabízí zmínit Německo. Originální verze se tam nedočkala ratingu. Tím pádem nešla ani do kin. V roce 1982 byl film zařazen na listinu přísně zakázaných snímků, které mohou ohrozit mládež. Soud v Mnichově šel ještě dál. V roce 1985 rozhodnul, že všechny existující kopie musí být zabaveny a zničeny. Teprve léta páně 2011 došlo k odvolání a film se u našich sousedů dočkal oficiální premiéry. Kdyby se něco podobného stalo dnes, tak hollywoodští producenti skáčou až ke stropu. Negativní reklama je totiž ta nejlepší.

1. Cannibal Hollocaust (1980)

Na prvním místě nemůže být nic jiného. Je mi jasné, že jsou historky týkající se zmiňovaného filmu všeobecně známé, ale nedá se nic dělat. Rugerro Deodato se na konci sedmdesátých let vydal na hranice Kolumbie a Brazílie. S sebou měl malý štáb. Našel si obyčejný kmen ochotných domorodců. Režisér se samozřejmě předem ujistil, že kmen celý štáb nesní. V titulcích filmu místní obyvatele nenajdete, což je jedna z mnoha výtek, které samotnou produkci provázely. Deodato měl domorodé herecké křoví prostě a jednoduše zneužít. Ve filmu vidíme primitivní živočišné příšery se zvyky, které se vymykají představitelnému. A civilizaci, jak jí známe.

Ten největší průšvih je však jiný. Zvířata mají také nějaká práva a Deodato je během natáčení bez milosti masakroval. Legendární je výmluva, že je pak všichni přítomní s chutí snědli a tudíž to bylo v pořádku. Prostě se nacházíme v jiné době. Dnes je vše pod dohledem všemocných agentur, které mají moc stopnout natáčení na týden, když se jim zdá, že koník točící bitevní scénu nedostal ráno nažrat a večer se leknul výbuchu. Ale zpátky k režisérovi. Ten pravidelně posílal do domovské Itálie záběry z natáčení a dostávalo se mu povzbuzování od zvráceného producenta. Ten chtěl ještě víc krve a mnohem víc mrtvol. Všemocný Rugerro ho poslechnul.

Zbytek je notoricky známý. Po návratu do vlasti byl režisér předvolaný k soudu. Otec found footage žánru byl podezřelý, že herce při natáčení opravdu zabil. Aby takové podezření vyvrátil, musel jednoho vzít s sebou do soudní síně. Soudu se nezdály hlavně záběry dívky nabodnuté na kůl. Režisér jim řekl, že slečna v reálu seděla na sedátku z kola a prostě byla jenom klidná. Justiční systém ho nakonec neuvěznil, ale film byl zakázaný několik let. A to nejenom v Itálii. Odhaduje se, že v jisté chvíli ho nemohlo vysílat hned padesát států. Anglie ho mohla do distribuce vyslat až v roce 2001. Výjimky se samozřejmě najdou. Snímek šel v roce 1983 do kin v Japonsku. Zde ho překonal akorát E.T. - Mimozemštan a Cannibal Holocaust byl druhým nejvýdělečnějším filmem roku. Ano, Japonci jsou oficiálně divní.

Stačí. Blížíme se k 4600 slovům v článku a nechci vás těmi historkami předávkovat. Trvám na tom, že horor jako takový je přehlížený žánr, na který je často pohrdlivě pliváno. Neprávem. Natočit kvalitní děsivý flák vyžaduje často víc umu než chválené oscarové drama a pohybovat se v tomto žánru by neměla být žádná ostuda. Koukejte na horory, čtěte MovieZone a brzy zase „na přečtenou“.