9. V zajetí démonů (2013)

Můj milovaný režisér James Wan natočil před třemi lety výborný horor. Možná nesouhlasíte, ale to je mi jedno. Během natáčení se děly divné věci. Pravděpodobně je to jenom PR studia, to je třeba říct hned na začátek. Po Vymítači ďábla, kde režisér fackoval štáb a střílel na place pro efekt, je tohle jenom takovej čajíček. Nedá se nic dělat, je třeba zamířit také do současnosti. V zajetí démonů je v první řadě film založený na reálných událostech. Už to samo o sobě vyvolává úsměv na rtech. Kuckání zároveň způsobuje informace o tom, že duchařští experti Warrenovi se v minulosti chlubili tím, že celkem pracovali na 4000 různých případech (spočítejte si sami, kolik démonů našli každý týden).

Proč já se vám vlastně omlouvám? Kdo říká, že historky z natáčení hororů nemůžou být legrační? Začneme u Wanova štěněte. To se jmenuje (snad ještě pořád žije) Lanna. James pracoval na scénáři ve své pracovně. Jeho nejlepší přítel (to štěně) celou dobu upřeně koukalo do vyloženě zlověstného koutu pracovny. Zavile při tom vylo. Wan to vytí popisoval jako „zlověstné“. Režisér dále novinářům sdělil: „Můj pes potom několik nocí v kuse chodil po pracovně, jako kdyby něco sledoval. Moc mě to vyděsilo“. Dobrá, to máme štěňátko Jamese Wana, které na něco štěkalo v jeho pracovně. Opravdu nedokáže PR oddělení Warnerů poslat do světa něco výživnějšího?

Warneři se obrátili na Warrenovi. Konkrétně na paní Lorraine, jejíž manžel je bohužel nebožtík. Ta měla konzultovat se scenáristy svoje případy po telefonu. Během těchto telefonátů se z telefonu ozývaly jakési šumy, které jim prý připomínali zlověstné šeptání a skřeky. Já se směju, co vy? Pak tu máme dvojčata Hayseovy, autory scénáře. Jeden z nich, Chad, popisuje: „Na filmu pracoval i můj syn. Pomáhal s kamerovou technikou. Ve filmu jsme postavili kulisy věrně replikující legendární okultní muzeum manželů Warrenových. Tu noc byl můj syn poslán do té místnosti. Někdo tam totiž zapomenul kabel a on ho měl přinést. Syn vstoupil do místnosti. Nad jeho hlavou začal samovolně rotovat kousek police. Ten po chvíli spadnul na zem a dál rotoval. Syn vzal nohy na ramena a hned řekl svému šéfovi, že se tam už nikdy nevrátí.“

Všichni máte jistě na jazyku stejnou otázku, jako já. Ten důležitý kabel tam nechali, nebo pro něj poslali někoho jiného? Prameny (konkrétně web NYdailynews) o tom mlčí. Dolijme si čistého vína. Takové historky k hororům už prostě patří. Warneři se přesto mohli snažit o trochu víc. V kinech je už samozřejmě promítaná dvojka. Co myslíte, poučilo se studio? Nechme mluvit Patrick Wilsona, alias Eda Warrena. „Já na duchy a nadpřirozeno moc nevěřím, ale na place V zajetí démonů 2 se stala zvláštní věc. V místnosti, do které nemohl foukat žádný vítr, se samovolně vznesl do vzduchu těžký závěs. Vyletěl až ke stropu. Tam se asi minutu hýbal. Pak spadnul. Nedovedu si to vysvětlit. Pozvali jsme kvůli tomu kněze, aby místnost vysvětil“. Takže nepoučilo. Tolik k legračním historkám z natáčení démonických báchorek pocházejících ze zašlých deníků manželů Warrenových. Jdeme na Věc.

8. Věc (1982)

Začnu citací režiséra Johna Carpentera: „Točili jsme v Britské Kolumbii. To bylo mrzuté, protože tam byla strašná zima a nebyly tam vůbec žádné holky“. Pokračovat budu koncem a znovu ho budu citovat: „Lidé se mě na ten závěr často ptají. Ten film je vlastně o konci světa. Konec filmu není a nemá být šťastný. Já vím, kdo z těch dvou (zbydou tam MacReady a Childs) je Věc. Ale rozhodně vám to neřeknu.“ Mě osobně ten závěr neskutečně fascinuje. Pídil jsem se tedy po dalších informací. Samotný maestro se na stejné sešlosti (CapeTown festival) svěřil s plány studia na alternativní závěr. Studio prý chtělo, aby MacReady (alias Kurt Russell) dynamitem všechno vyhodil do povětří a následně jako velký macho odešel vstříc smrtící antarktické noci. 

Zajímavé to začne být, když vám řeknu, že alternativní konec byl opravdu natočen. Třešničkou na dortu je pak elaborování editora filmu Todda Ramsayeho. Hlavní hrdina v podání Kurta Russela měl být ještě navíc zachráněn. Poslední scéna filmu se měla odehrávat v nějaké místnosti. Pilot MacReady zde postupuje ten legendární krevní test, který má určit, jestli je asimilován. Testem projde. V diskuzi se vyjádřete, jestli preferujete originální konec, nebo byste si dali říct exaktnější alternativou. Můj názor? Dal bych levou ledvinu za bonusový klip s popisovaným nepoužitým závěrem. Doufám, že jsem se nepřehlédl a vy ten konec za pět minut nenajdete.

A dál? Ve filmu je scéna, kdy Kurt Russel odhodí dynamit a výbuch ho odmrští. Věřte nebo ne, Russell házel při natáčení pravou výbušninu a její výbuch byl silnější, než se očekávalo. Scéna, kdy ho tlaková vlna odmrští zpět, je naprosto reálná a nechybělo moc k tomu, aby Kurt tenkrát v Kanadě tragicky zemřel. Další zajímavostí je, že na filmu pracoval také legendární Stan Winston. Make-up a speciální efekty s tím související měl na starosti Rob Bottin. Ten ke konci natáčení zkolaboval a dokončit práci mu pomohl právě Winston. V titulcích je mu poděkováno.

Naše povídání zakončíme kritickým a diváckým přijetím filmu. Bohužel bylo mizerné na obou stranách. Kritici film srovnávali s originálem z roku 1951 (byť toto není remake jako takový) a nadávali na celkovou béčkovost a špatný scénář. Diváci zase dva týdny před kino-premiérou chodili v houfech na Spielbergova E.T. - Mimozemšťana a očividně nebyli připravení na nepřátelsky naladěného emzáka. Film se sice časem dočkal zaslouženého docenění, ale Carpenter se z tohoto mizerného přijetí nikdy pořádně nevzpamatoval. Byl to jeho první velký hollywoodský blockbuster a jak sám říká: „Na dlouho mi to zavřelo mnohé dveře.“

7. Poltergeist

Film Stevena Spielberga, který oficiálně točil někdo jiný, byl prý také celý prokletý. Všechno mělo začít tím, že byly v bazénové scéně použity opravdové mrtvoly, respektive jejich kostry. Když se později novináři ptali producentů, co je na tom pravdy, tak byla celá historka oficiálně potvrzená. Co víc, reálné kostry byly použity i v pokračování. Důvod? Umělé kostry měly být příliš drahé. Ty pravé se prý pořídily o dost levněji. Pohybujeme se v době, kdy tohle prošlo. To samozřejmě není všechno.

Herečka Jo Beth Williams (matka děcek) se svěřila s následující historkou: „Když jsem vrátila z natáčení do pronajatého bytu, všechny obrázky v domě byly nakřivo. Narovnala jsem je. Nervózní jsem začala být, až když se toto opakovalo každou noc, co jsem vyčerpaná otevřela dveře do prokletého bytu.“ No a pak tu máme ta nešťastná úmrtí. Julian Beck hrál v prvním filmu Henryho. Nedlouho po skončení natáčení zemřel na rakovinu. Zelda Rubinstein ztvárnila Tanginu a už je také po smrti. Zase ta rakovina. Režisér dvojky Brian Gibson zemřel v 59 letech. Hádáte správně, rakovina. Jednalo se o tzv. „Ewing Sarcoma“. To je velmi vzácný druh zhoubné nemoci, který postihuje prakticky výhradně děti.

Následují další úmrtí. Dětská herečka Heather O´Rourke pár let po natočení jedničky onemocněla. Všichni si mysleli, že je to nějaká zákeřná chřipka. Převezli jí do dětské nemocnice v San Diegu, kde chudák holka zemřela na zástavu srdce. Dominique Dunne si ve filmu vystřihla Dannu. Uškrtil jí její přítel. Producent Spielberg, který měl údajně natočit slušnou porci filmu (sám se k tomu nerad vyjadřuje), nevěří a nikdy nevěřil na nějakou kletbu. Prý to byla pouze shoda nešťastných náhod. V historii Hollywoodu je však (skoro, čtěte dál) bezprecedentní, že by nedlouho po natočení filmu zemřelo tolik mladých lidí pracujících na tom samém filmu. Opravdu museli do toho bazénu strkat opravdové kostry?