11. Vymítač ďábla (1973)

Masturbace krucifixem, lezení po stropě, hlava točící se kolem své osy, omdlévající diváci v kinosálech. To všechno a mnohem víc přinesl Vymítač ďábla v roce 1973 do kin. Byl to tenkrát od Warnerů velký risk. Režisér William Friedkin měl sice nějaký hollywoodský kredit, ale vydupat si na svou dobu astronomický rozpočet 10 milionů dolarů byl husarský kousek. Jenom pro porovnání – Hvězdné války natáčené o čtyři roky později zvládnul George Lucas pořídit za necelých 11 milionů. Proč tolik peněz na originální horor? Friedkin byl kromě jiného perfekcionalista. Zapomeňte na CGI efekty. Jsme v sedmdesátých letech a počítače zatím pořádně nezvládají otevřít ani Facebook.

Ty děsivé výjevy, které fungují stejně dobře i po více než 40 letech, jsou vytvořené praktickými efekty. Tak třeba ta hlava opisující 360 stupňů. Štáb vytvořil loutku v životní velikosti, která kromě důrazu na detaily (který úchyl tenkrát strávil x nocí tvorbou umělé Lindy Blair?) měla na krku speciální kloub umožňující onen legendární pohyb. Složitá technika natáčení sežrala mnoho peněz. Další nezanedbatelnou položkou rozpočtu byla snaha rejži o co největší chlad na place. Ten tvořili silné generátory a jistě se to projevilo na účtech za elektřinu. Celý štáb se týdny a měsíce klepal zimou, aby ona pára jdoucí hercům od úst působila co nejvíc reálně. V kombinaci s mechanickými postelemi, na kterých museli chudáci herci ležet (a hýbat se), to vyústilo v nepěkné zdravotní problémy Ellen Burstyn a Lindy Blair se zády. Není proto divu, že když byla Ellen kdysi požádána, aby popsala režiséra, tak řekla jediné slovo. Maniak.

Friedkin se s tím vážně nes... Aby herce před scénou vyděsil, neváhal třeba bez varování vystřelit z pistole. Někdy prý herce také fackoval. Když Linda Blair nechtěla točit nějakou scénu, slíbil jí čokoládu za splnění jeho režisérského přání. Ke cti Lindy je třeba říct, že ho za to nikdy nezačala nenávidět. Jenom tvrdila, že je to schizofrenik, který je v jednu chvíli tím nejšarmantnějším člověkem na place a chvíli potom se dokáže chovat jako totální šílenec. S tím by jistě souhlasil i celý štáb. Friedkin během natáčení vyhodil nespočet lidí. Člověk zodpovědný za make-up to zabalil hned třikrát. Kaskadér padající ze schodů prý málem umřel. Cituji z dokumentu o natáčení: „Prvně byl modrý, pak černý“.

No a pak už tu jsou jenom ty poslední maličkosti. Při natáčení shořelo jedno zvukové studio. Začala se šířit pověra, že je film prokletý. Během produkce prý zemřelo devět lidí nějak spojených s hororem. To byla samozřejmě nějaká náhoda. Štáb však na náhody nevěřil. Při natáčení byl jako poradce přítomný kněz. Ten z toho cirkusu musel mít jistě oči navrch hlavy (vidíte, co jsem udělal?) a poslední věc, která ho mohla překvapit, je požadavek zdevastovaného štábu, aby provedl jakýsi obřad spojený s vymítáním. Ten měl štáb zbavit ďábla. Neuspěl, režisér film dotočil.

P.S. Warneři na tom nakonec trhli skoro půl miliardy. Dolarů.

10. Vetřelec (1979)

Vážně jste si mysleli, že se tento článek obejde bez tohoto legendárního, geniálního, nezapomenutelného, fascinujícího a přelomového hororu lomeno sci-fi? No tak to jste si mysleli špatně. Geniální Ridley Scott v roce 1979 vytřel všem zrak a s pomocí zesnulého H. R. Gigera stvořil universum, do kterého se tak rádi vracíme. Vyvaruji se nudných desítek zajímavostí (koho by dnes zajímalo, že Harrison Ford odmítnul roli Kapitána Dallase) a půjdu přímo k věci. Tedy k té slavné scéně Xenomorpha lezoucího z hrudi herce Johna Hurta. To bylo totiž tak…

Ten den bylo na place plno herců. Scéna zrození budoucího Vetřelce si to žádala. Přítomní ochotní ochotníci si četli scénář. Tam stálo: „Věc se zjeví“. Pozorovali Ridleyho, jak připravuje čtyři kamery, které budou scénu detailně snímat. V tuto chvíli se prameny rozchází. Herečka Veronika Cartwright (ve filmu Lambert) tvrdí, že jim byl před natáčením scény prezentován jakýsi model, který jim měl danou situaci znázornit. Samotná Sigourney „Ripley“ Weaver říká, že četla jenom těch pár slov ve scénáři a nebyla svědkem žádné simulace. Faktem je, že šok všech herců byl opravdu nefalšovaný. Svou roli v tom jistě hrálo i to, že byli postříkaní pravou (ještě že ne falešnou – pozn. redakce) prasečí krví.

Vraťme se o krok nazpět. Situace byla asi taková. V jedné místnosti čekají herci. Ve druhé Scott a pomocníci připravují falešnou hrudní dutinu pro Kanea. Ridley si nechal přinést pár zvířecích orgánů a nacpal je do té dutiny k prasečí krvi. Vše bylo připraveno. Zazvonil zvoneček a zvědaví herci si šli rozbalit svůj dárek. Uvítala je vůně formaldehydu. Zvukaři, kameramané a režisér měli pláštěnky. Plastové obaly chránili drahou techniku. Pod stolem leželi dva technici. Ti ovládali mašinku zodpovědnou za nadcházející krvavou show. Ridley zařval: „Akce!“ První pokus nevyšel. Na vině bylo tričko, přes které umělý Xenomorf nedokázal penetrovat. Nevrlý režisér přikázal tričko nastřihnout. Znovu se ozval onen legendární filmařský pokyn. Zvědaví herci se naklonili blíž…

Falešná dutina praskla vskutku spektakulárním způsobem. Prvotní šok z toho, že je ze rtů potřeba olíznout prasečí krev s kousky neidentifikovatelných orgánů, překonal asi jenom pohled na věrně vyhlížející zvířátko kroutící se na břichu Johna Hurta. Veronika na místě omdlela. Herec Yaphet Kotto, který ztvárnil Parkera, odešel na svůj pokoj a zbytek dne nechtěl nikoho vidět. Scott byl spokojený. Přesně tohle chtěl. Přelomová a pro film nesmírně důležitá scéna je tak silná hlavně kvůli hercům, kteří si z ní reálně pustili do kalhot. Přiznejte se, kdo právě dostal chuť pustit si podvacáté Vetřelce?