Po minulém poněkud nečekaném, ale potřebném ohlížení za Hillem a Spencerem jedeme dál v naší blockbusterové nostalgii. Chtělo by se říct, že se nám tam Bud Spencer se svým nemilým skonem přimotal náhodou, ale není to tak. Tahle tematická rubrika se ohlíží za milníky kinematografie, které i po letech ční natolik vysoko, že je lze bez ostychu vystavit nově narozeným očím další generace filmových diváků. Dnešní film tenhle trend jenom zacementuje a jde nám krásně do rány, protože 18. července oslaví třicáté narozeniny - pokud tedy zrodem počítáme samotnou filmovou premiéru. V takovém případě by se o přípravách a produkci Cameronových Vetřelcích dalo mluvit jako o velmi komplikovaném těhotenství.

Přeskočme teď náročné natáčení, při kterém se Cameron neúspěšně snažil znuděnému štábu promítnout Terminátora, aby si získal alespoň trochu sympatií, a rovnou se přesuňme k tomu, proč Cameronovy nápady a těžká dřina trikařů - v čele s animatronickým velmistrem Stanem Winstonem - dělají z Vetřelců i po třiceti letech film, který nestárne. 

 

A to se bavíme o dvouhodinové kinoverzi, ze které Cameron musel vystřihnout skoro půl hodiny materiálu. Foxové ho tehdy měli opravdu rádi, protože tehdy nebylo zvykem (a u Foxů to ostatně není zvykem dodnes), aby se režisér po testovacích projekcích mohl ve filmu "hrabat". Cameron byl ovšem s Vetřelci od začátku do konce a Giler mu dal šanci si snímek prostříhat, než k tomu pustí někoho dalšího. Director‘s Cut vyšel po letech na laser disku a DVD a patří k těm, které by si fanoušci rozhodně neměli nechat ujít. To ostatně platí i o režisérských sestřizích Propasti nebo druhého Terminátora. Vyjmenovávat tu chybějící scény nemá smysl, lze to snadno dohledat. Film s nimi nijak netratí na tempu a získává větší hloubku, ale dvouapůlhodinová sci-fi tenkrát byla přeci jen příliš velkým soustem. 

 

I zredukovaná dvouhodinovka však dodnes platí za etalon v žánru válečných sci-fi. Cameron donutil herce, aby absolvovali zkrácený armádní výcvik přímo na place a přečetli si Heinleinovu klasiku Hvězdná pěchota (s Verhoevenovým filmem má společného pramálo - a přesto jsou si Vetřelci a filmová Hvězdná pěchota asi nejpodobnější), která je povinnou četbou na vojenských akademiích. Ridleyho horor vyměnil Cameron za teror. Jeden netušený protivník se proměnil v hejno zabijáckých vetřelců, kteří však v duchu Predátora byli sestřelitelní. Pokud to krvácí, jde to zabít. Namachrované mariňáky, kteří po prvním naivním kontaktu s mimozemskou hrozbou padají jako mouchy, stíhá Cameron v rozvážném prvním dějství patřičně vyprofilovat, zvlášť po boku opatrné a patřičně kontrastní Ripley. Její zkušenost se však s opětovným setkáním mění v bojovnou zatvrzelost. 

 

Právě onen přerod z těžce zkoušené "operátorky nakladače" v "Ramba v sukních" může mnohým v kratší kinoverzi připadat příliš překotný, jakkoliv je chytře motivován mateřským pudem po nalezení Newt (tady je opět další vrstva, kterou lze vystopovat jen v režisérském sestřihu), ale přiznejme si, že finální nástup do konfrontace s vetřelčí královnou je jedním z nejpamátnějších okamžiků blockbusterové kinematografie.

To jsou ty momenty, kdy Cameron vyprávěč táhne za jeden provaz s Cameronem vizionářem. Zatímco jeden dodá ve správnou chvíli silné emoce, ten druhý kolem nich buduje exotický a přesto uvěřitelný svět plných praktických efektů. Zub času je na Vetřelce krátký nejen kvůli snadno rozklíčovatelnému dějovému oblouku, ale hlavně pro sázku na praktické efekty a jednoduchá řešení. Nejde jen o Winstonův nejlepší kousek - obří animatronickou královnu ovládanou tuctem loutkařů, ale také o předělaný letištní tahač Boeingů, který se povedlo proměnit ve futuristký obrněný vůz, nebo běžné kulomety, oblepené plastem do podoby futuristických kulometů a plamenometů. S jejich zvukovými efekty se v postprodukci Cameron piplal tak dlouho, až vytočil Jamese Hornera k nepříčetnosti. Místo obvyklých čtyř týdnů se soundtrack skládal doslova přes noc, ale Horner za něj nakonec získal nominaci na Oscara. 

 

Šancí na sošku bylo nakonec sedm, a kromě technických profesí se dočkala i Sigourney, což bylo velké haló, protože sci-fi bylo do té doby vnímáno jako podřadný žánr. Nominace, byť neproměněná, byla zároveň důkazem toho, že Vetřelci nebyli jen výkladní skříní filmového řemesla, ale také parádním příběhem s ženskou, která má co říct i bez nakladače a obřího plamenometu. I když, co si budeme povídat, se zmíněnými proprietami ji přece jenom publikum věnuje větší pozornost.

Foxové zkrátka vsadili na správnou kartu a Cameron se dvěma filmy za sebou rychle zacementoval v myslích publika. Vetřelci byli hodnocení jako jedno z pokračování, které úspěšně a důstojně navazuje na originál. Celosvětově vydělali i přes svůj eRkový rating 180 milionů dolarů a stali se tak jedním z nejúspěšnějších eRkových releasů všech dob. 

 

Snímek inspiroval mnoho analýz a teorií, které mu pravděpodobně přisuzují větší hloubku než opravdu má. Cameronův scénář byl stejně tak promyšlený jako jednoduchý a přímočarý. Nečouhá z něj fanboyovská sláma, naopak, jeho nápaditost a citlivé rozšíření Ridleyho vize, už v roce 1986 naznačily, že Cameron není pouhý klikař. O pár let později natočil Propast a všem bylo definitivně jasné, že v jeho hlavě tikají pokročilejší hodiny. Ke štěstí nás všech, kteří na jeho filmy tak rádi koukáme. 

 

Těžko Cameronovi vyčítat rozvážnost, se kterou si počíná od Titaniku. Kdykoliv se vám totiž začne po jeho filmech stýskat, jen sotva můžete vzdychat nad tím, že netočí nové. Většina jeho tvorby totiž stárne jako víno. Kdybych ale měl z té sedmičky filmů vybrat něco opravdu imunního jakýmkoliv vráskám, budou to právě Vetřelci. Letos na podzim vycházejí ve výroční Blu-ray edici. Něco mi ale říká, že po přečtení tohoto článku až do září čekat nebudete.