Napiš prý něco o sequelech. Proč je v tom Hollywoodu natáčejí, když jim to lidi letos tak moc hází na hlavu. Je to konec světa, studiového systému, sociálních jistot a blockbusterové hierarchie? A co vlastně bude dál? Pisálkovským sádlem namaštěná věštecká koule by se mohla následujících pár odstavců plazit po Los Angeles a nabalovat na sebe náhodná moudra, ale ve skutečnosti stačí úvahy stočit trochu pragmatičtějším směrem a podívat se na makroekonomické fungování továrny na sny. 

Předně je potřeba dvakrát podtrhnout slovo továrna, protože ničím jiným Hollywood není. Jde především o zisk, dámy a pánové, nikoliv o to pomyslné plnění snů. Divák coby konzument má často pocit, že Hollywood plní JEHO sny, ale skutečností je, že si samozřejmě plní SVÉ sny a ty jsou logicky plné dolarových znamének. A bylo tomu tak odnepaměti - tj. minimálně od roku 1975, kdy se Spielbergovými Čelistmi začala éra blockbusterů... a jejich sequelů. 

Není náhodou, že jsou to právě Čelisti, které se v roce 1978 dočkaly veleúspěšného pokračování. S desetinásobnými tržbami oproti skromnému dvacetimilionovému rozpočtu se snímek stal nejvýdělečnějším sequelem všech dob, než ho na této pozici o dva roky později vystřídalo Impérium vrací úder. Osmdesátky pak byly sequelů plné - Rocky a Pátek Třináctého se v roce 1982 dočkávají trojek, ale vznikají i dvojky k filmům, od kterých pokračování nikdo nečekal (Pomáda, Amityville). Sequel se definitivně stává součástí komerčního filmu, tedy v době, kdy jsem ještě ani netahal kačera a mnozí z našich čtenářů nebyli na světě. O bezmála pětatřicet let později se na téhle mantře nic nezměnilo a nadává se na ní tak či onak. Co s tím? 

Určitý posun tu ale přece jenom je, aniž by si to stěžující diváctvo pořádně uvědomovalo. Studiím je totiž jejich názor ukradenější než kdykoliv předtím. A tahle choroba, která snímek samotný v hierarchii sestřeluje někam... no řekněme doprostřed... se taky narodila kdysi dávno, konkrétně v roce 1977. Modří už vědí, že mluvím o merchandisingu, dovedeném v průběhu dekád ke zrůdné dokonalosti zejména díky pokusům na dětech.

Nepříjemnou pravdou je, že film jako takový hraje dnes v uvažování studiových hlavounů spíše podřadnou roli. Důležitý není jeho potenciál coby kulturního produktu, který má estetickou a dějovou složku, mnohem zásadnější je potenciál komerční. Léčba šokem je užitečnější než zdlouhavé tancování kolem horké kaše, takže si to pojďme uvést na názorném příkladu:

Máme tu scénář z blacklistu, jeden z těch, který všichni z branže vychválili, ale nikomu se do něj nechce. Blacklist ale znamená buzz, takže vezmeme jeden z těchto horkých uhlíků a dáme ho novému scenáristovi, aby ho přelíznul. Musí to být někdo, kdo už ví, co od něj studio chce, takže ideálně osvědčený script doktor, který se pod to nepodepíše, když se studio dohodne s původním scenáristou (utiší jeho hrdost dostatečným balíkem peněz).

Děj se částečně přesune do Asie, protože je potřeba zvýšit atraktivitu pro tamní publikum. Půlka se natočí ve Vancouveru, protože jsou tam vysoké daňové vratky a studia, ve kterých se dá natočit jakékoliv město. Druhou půlku odjedeme točit do Německa, protože nám dají spoustu peněz, když tam umístíme jednu scénu a zdržíme se alespoň tři týdny v ateliérech Babelsberg. Z hlavního hrdiny uděláme hrdinku, protože gender bending je teď "in". Obsadit Alicii Vikander, protože má Oscara a je "všude". Že už chce deset milionů a ne pět jako loni? Hmm... tak bereme Daisy Ridley, ta ještě Oscara nemá a Star Wars ji podrží v hledáčku natolik, že nemusíme utrácet příliš peněz na kampaň během natáčení. 

A koho k ní? Z koho se teď Hollywood snaží něco udělat? Hmm, Lucas Till má na stejný rok naplánované dva projekty? A televizní seriál? Na tom bychom se mohli svézt. Bude v Monster Trucks, takže vyjednat product placement s nějakou automobilkou. A zadat výrobu akčních figurek. Oba je podepište na tři filmy dopředu a rozešlete echo zahraničním nákupčím. Máme film podle scénáře z blacklistu s hvězdou Star Wars a nejnovějším hollywoodským objevem po jejím boku. A režírovat to bude... sežeňte mi rychle seznam pěti posledních držitelů Oscarů za nejlepší cizojazyčný film.

Jistě, jistě. Je to trochu zkratka, ale tenhle styl už jsme viděli mnohokrát a vlastně není důvod na něm cokoliv měnit. Tvůrci zakletí v systému samozřejmě chtějí natočit co možná nejlepší film, ale v důsledku jsou jenom větším či menším kolečkem v mašinérii, která se pohybuje s obrovskou setrvačností. Proč vznikly druhé Želvy ninja, když na ně nikdo nechodil? Protože narenderovat druhý film bylo až směšně jednoduché. Jednička stála 125 milionů a vydělala půl miliardy. Především ale vzkřísila celý humbuk kolem maskovaných hrdinů, spolu s komiksy, videohrami a obrovským merchem, který má kořeny v devadesátkách. Dvojka byla ještě o fous dražší a zřejmě si moc nevydělá, ale zbytek světa to zachrání a skoro bych se vsadil, že se trojky dočkáme s odstupem několika let, bez živých herců a s menším rozpočtem. Proč? Protože hračky. 

Druhá Sněhurka, resp. druhý Lovec, je trochu větším otazníkem. Co s Chrisem Hemsworthem, který se nám upsal na dva filmy a spoustou kulis, na které se práší? Tady asi opravdu studio trochu přecenilo Hemsworthovu starpower a aktuální poblázněnost publika pohádkami, ale jde o Universal, takže Vin Diesel napřesrok tuhle jizvu desetinásobně zahojí dalším Rychle a zběsile, které se vymyká jakýmkoliv poučkám a je telenovelou našeho věku, tak jako kdysi Policejní akademie.

O tom, že to pohádkové opojení má svoje trhliny se teď Disney přesvědčil s druhou Alenkou, ale ani tady to studio rozhodně nebolí. Po vzoru marvelovek totiž rozjíždí pohádkový multivesmír. Pricezny se možná nebudou navštěvovat, ale jak dokázala Popelka, hrané pohádky mají svůj potenciál, který potvrdila i neuvěřitelná sledovanost teaseru na Krásku a zvíře. Disney si podobně jako Marvel může bezstarostně budovat/cucat z prstu pohádkový vesmír, protože ho může opřít o půl století hotového obsahu. Kdo tohle ještě má? Warneři s DC Comicsem? Určitě. Universal s jeho monstry? Možná... Snaha ostatních budovat vnitřní vesmíry je předem odsouzena k zániku. Je to ale právě Marvel, chrlící jeden film za druhým, který navedl některé producenty k sebevražedným misím. 

Křečovitá pokračování jako Sousedi 2 nebo Šéfové na zabití 2 vznikají v záchvatu vysokých tržeb, ale jakmile jde snímek do kin, položí si i producenti otázku, jestli je na tuhle párty vlastně někdo pozval. A diváci jsou zaskočeni sequelem snímku, který žádné pokračování nepotřeboval. Schválně jak rychle budou na tenhle řečnický dotaz odpovídat mozky zodpovědné za Podfukáře 2. Hmm…

Ony sequelové minely dneška jsou tedy způsobeny především komiksovou horečkou, která se se dvěma, třemi novými marvelovkami ročně trochu utrhla ze řetězu a zatím... zatím míří prudce nahoru. Je logické, že by ji chtěli všichni následovat, ale málokdo na to má a neuvědomuje si, že v sequelové matematice platí, že musíte mít pokračování buď nalajnované předlohou (knížky, komiksy), obřími tržbami a otevřeným dějem. Jenom vydělat občas nestačí, vždyť si vzpomeňte na ty tanečky kolem Matrixů a náhlého přiznávání se k tomu, že se trilogie plánovala od začátku. Ostatně Keanu Reeves si zahrává s ohněm i u druhého Johna Wicka. To, co bylo velkou peckou, se snadno ve dvojce může proměnit v pomíjivé kouzlo okamžiku. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ačkoliv existuje pár výjimek. 

A párem myslím opravdu dvě, na které se v Hollywoodu nezapomíná. Animáky a horory. Obě totiž mají jedno společného, a teď se prosím neurazte, ať už spadáte do jakékoliv skupiny. Mají nenáročné publikum, které je ochotné kupovat merchandising ve velkém. V tom prvním táhnou diváky (děti) do kin matky či celé rodiny (čímž se samozřejmě tržby násobí) a vlastně stačí, že je to barevné a hýbe se to, případně to lze po filmu za rozumný peníz koupit v plyšové formě. Horory místo rodin přitahují skupinky mladých (horor, na ten nikdy nejdeš sám), z dějového hlediska jsou pak pokračováním vyloženě nakloněné, protože zlo nikdy nespí a latexové masky, plastové zbraně a falešné paruky s motivem filmu prostě nikdy nevyjdou z módy. Win-win. 

A ačkoliv jsou animáky a horory na opačné straně rozpočtového spektra, mají jednu věc společnou - po prvotním úspěchu je lze točit stejně levně nebo dokonce čím dál tím levněji. Série Saw nebo Paranormal Activity nám ukázaly, že vykázat zisk šlo i v pokročilých stádiích ochladnutí diváckých sympatií. Dodnes mám pocit, že Saw skončila jen proto, že to tvůrce přestalo bavit. V případě animáků pak Pixar chvíli hrozil, že kromě Aut a Letadel na nás vytasí i Lodě, Ponorky, Létající talíře a vlastně jakákoliv přibližovadla s roztomilýma očičkama. Naštěstí se tak nestalo, ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy, takže možná stačí chvilku počkat. Ostatně návrat Bleska McQueena už je jistotou pro rok 2017. Vroom...

Už jsme si řekli, že kvalita zmíněných filmů je irelevantní, protože tenhle ukazatel je někde uprostřed seznamu důvodů, proč ne/točit další díl. A i v případě, že se něco nepovede, stačí jen chvilku počkat, protože současný divák má paměť akvarijní zlaté rybky... i když to je vlastně mýtus, protože si prý zlaté rybky pamatují víc než tři vteřiny. My v kinosálech si pamatujeme maximálně tak tři roky dozadu, pak už jsou křivdy zapomenuty, což se hodí studiím, které mají od Marvelu půjčeného Spideyho nebo Fantastickou čtyřku pod podmínkou, že jednou za pět let natočí blockbusterovou adaptaci. 

A takhle pořád dokola. Pokud jste se narodili včera, bude vám to pár let připadat vlastně docela fajn a progresivní, než se dožijete toho, že Hollywood začne remakovat a oživovat filmy vašeho dětství a mládí. Někde mezi těmihle oživlými mrtvolami se ale vždycky objeví něco nového a neotřelého. Buď z toho bude jiskřička naděje, nebo se zadělá na další sérii, která časem shoří plamenem vlastních ambicí, aby byla nahrazena zas něčím novým a neotřelým. A diváci? Pokud ještě neumřeli, chodí do kina dodnes. Láska k filmům je totiž navěky. Jen se mezi těmi špatnými, zbytečnými a příliš poplatnými musí postupem času čím dál tím víc kličkovat. Vítejte do klubu.