Studiový systém je zvláštní zaklínadlo. Dnešní návštěvníci kin si pod ním představují víceméně současné fungování velkých hollywoodských studií. Onen termín je ovšem mnohem starší a studiový systém jako takový skončil před více než půl stoletím, kdy se enormně vydělávající hollywoodské konglomeráty rozsypaly jako domečky z karet pod tlakem soudních nařízení, rebelujících herců a televizního vysílání. Tak skončil studiový systém a podle některých (=studiových hlavounů) i zlatý věk Hollywoodu.

Kdo nezná svou historii, je odsouzen k jejímu opakování. V tomhle případě je však snaha o opáčko velmi cílená. Ale ještě než se dostaneme k Marvelu, je třeba trochu oprášit znalosti a vydat se zpátky do roku 1948. Popis všech zákoutí studiového systému by vydal na knihu, ale my to ve zjednodušené formě zvládneme během dvou odstavců. Velká studiová pětka to měla ve třicátých letech minulého století dobře spočítané. Amerikou možná zmítala velká krize, ale do kina se chodilo, protože to byla relativně levná zábava, která umožnila strádajícím lidem na chvilku zapomenout na úskalí běžného života. A Hollywood na tomhle léčení depresí vydělával obrovské peníze.

Studia tenkrát ovládala celý systém - od produkce přes distribuci až po kina. Každé studio vlastnilo svůj řetězec, takže pokud jste chtěli vidět v premiéře všechny filmy, museli jste oběhnout celé město a zajít do různých kinosálů. A pokud naopak konkurenční kinosál chtěl, třeba se zpožděním, nějakou premiéru u sebe, musel ji koupit v balíku s jinými filmy. Všechny produkce tak byly v černých číslech a točilo se jako na běžícím pásu. Aby ne, když byli herci zaměstnanci s píchačkami, makající denodenně od devíti do pěti.

Ano, zdá se to šokující, ale studiový systém se vyznačoval hlavně tím, že herci byli zaměstnanci konkrétního studia. Jejich platy byly podobně jako v případě běžných zaměstnanců vyjednávány jednou za pár let a jejich výše se neměnila ani v případě, že si zahráli v obrovském hitu. Pokud něco mělo úspěch, byl to úspěch studia, nikoliv jednotlivce. Žádný herec nebo herečka si nemohli zahrát u konkurence, protože byli pod exkluzivní smlouvou. A že se jim nelíbil režisér nebo zápletka nejnovějšího filmu? To je jako kdybyste řekli, že se vám nelíbí váš nový šéf, nebo že z vlastního přesvědčení ve šroubárně odmítáte vyrábět matice vzor 65. Nemyslitelné.

Už v roce 1938 byl ovšem podán podnět k Nejvyššímu soudu, který studia zdržovala, jak to jenom šlo. Soud chtěl, aby se produkce a distribuce definitivně oddělily. Právníci kličkovali jako králíci, ale pak přišla dýka do vlastních zad. Howard Hughes (možná ho znáte ze Scorseseho filmu Letec) totiž koupil studio RKO, nejmenší z velké studiové pětky, a když soud vynesl v roce 1948 definitivní verdikt, jako jediný se neodvolal a podepsal mimosoudní dohodu, v níž se zavázal rozpůlit studio na produkční a distribuční část, přičemž distribuci následně hodlal prodat do nezávislých rukou. Tím padly argumenty ostatních studií, že podobná dekonstrukce je v zásadě nemožná. Do několika měsíců na podobné návrhy přistoupili i ostatní velcí hráči a studia tak definitivně přišla o možnost kontrolovat výdělky a ovládat kina. Hughesovi se jeho odhodlání nevyplatilo. RKO krátce po rozhodnutí soudu zkrachovalo a Hughesovi dodnes nemůže Hollywood přijít na jméno, protože je právě on vnímán jako kat zlaté éry.

Důsledky tohoto rozhodnutí byly očividné - zatímco hity vydělávaly, průměrné filmy se dostávaly do ztráty, protože kinaře už nikdo nenutil, aby je promítali déle, než bylo vysloveně nutné. Studia si tak musela dvakrát rozmyslet, co se bude točit. Počet produkcí klesnul na polovinu. Dalším průšvihem byl rozjezd televize, která na přelomu čtyřicátých a padesátých let ukradla Hollywoodu desítky milionů diváků.

Během padesátých let se tak studia ocitla v klinči - hvězdy byly důležitější než kdy dřív, ale vzhledem k tomu, že se o ně strhla rvačka, si to moc dobře uvědomovaly. Přibylo žalob, kdy se především oblíbené herečky snažily vysoudit z nevýhodných smluv, a zejména vzpurných rozhodnutí, která byla dekádu předtím nemyslitelná. Za zavřenými dveřmi docházelo k mimosoudním dohodám, řada studií se snažila hercům jejich smlouvy dodatečně osladit, ale vše spělo ke konci. V druhé půli padesátých let se zoufalá studia stala rukojmími svých hvězd, když jim nabídla doslova půl království za roli - místo denní gáže se začal nabízet podíl na čistém zisku.

Další fázi už možná důvěrně znáte. Studiový systém v tomto ohledu nahradil systém hvězd. Herci a herečky, které si studio vypiplalo, začali brát honoráře s mnoha nulami a byli krmeni stále lepšími a většími rolemi. Králové akčních filmů, královny romantických komedií, zlatíčka Ameriky atd. atd. Fungovalo to báječně bezmála dvě dekády, než se to koncem devadesátých let zadrhlo. Došlo nejen k žánrové obměně, ale také k pomyslnému oblouku. Ze systému hvězd se totiž stal systém licencí - lidé přestali chodit na dříve kralující žánry a s fragmentarizací zábavy na internetu si začali víc vybírat. Řešilo se to adaptacemi a remaky čehokoliv. Na takové věci je třeba mít licence. A kdo měl víc licencí, ten začal vyhrávat.

U myšáka Mickeyho si to uvědomili jako první, takže Disney využil bezedného konta a za peníze od dětí, které neúnavně hltaly animáky, kupovaly plyšáky a další zboží (a dětmi samozřejmě myslím jejich rodiče s jejich peněženkami), nakoupil postupně Pixar, Marvel a Lucasfilm. Nemalá investice, ale zároveň jistota, že nemusíte střílet do prázdna a pokoušet se vymýšlet něco nového. Stačí natočit pokračování, remake nebo adaptaci něčeho už existujícího. Je to smutné? Určitě, ale stačí se podívat na účetní uzávěrku studia za posledních pár let a zjistíte, že to sype zdaleka nejvíc.

To je ostatně důvod studiových opcí jako takových. Herce většinou nelákáte na jeden film, ale rovnou na tři nebo i víc. Sequelové options dnes mají ve smlouvách nejen herci, ale často i režiséři a fachmani (šéfové přes triky, choreografové bitek apod.), studio chce mít zkrátka pojistku. Marvel ovšem ještě před odchodem do náruče Disneyho začal v branži diktovat úplně nová, a přesto dost povědomá pravidla.

Jednou z ozvěn studiového systému je už centrální plánování na fáze (dřív se tomu říkalo pětiletky), jak ho zavedl Kevin Feige. Když vysáváte tak obrovskou předlohu jakou jsou marvelovské komiksy a musíte ukočírovat filmový, televizní a merchandisingový trh, aby to všechno klaplo ve správný čas a na správném místě, asi to ani jinak nejde. A že se to budování filmového, a teď už i televizního vesmíru utěšeně rozjíždí. Nelze si nevšimnout, že podobných praktik už se začínají chytat i ostatní studia. Plánování blockbusterové sezóny je samozřejmě obvyklou disciplínou hodně dlouho, ale svěřit sérii několika filmů pod různými režiséry jednomu mozku a jeho pečlivě vybranému týmu, to už se jen tak nevidí. U Warnerů to teď zkoušejí v komiksovém ranku podobně, a jestli bude chtít např. Universal budovat hororový vesmír, vůbec bych se nedivil, kdyby si taktéž zvolil nějakého guru. Je to jen otázka času.

A znovu se dostáváme k hercům. O marvelovských praktikách, co se týče honorářů, opcí a všelijakého vyjednávání, už jsme psali mnohokrát, takže bychom opravdu nosili dříví do lesa. Pojďme si tedy odpovědět na otázku, která vás po přečtení takových článků napadne: "Proč tam ty hvězdy pořád ještě straší?"

U Marvelu máte šanci na solidní honorář v podstatě jen v případě, že přijdete k porcování medvěda jako první (Robert Downey Jr.), nebo už jste uznávaná hvězda (Scarlett Johansson, Mark Ruffalo, Benedict Cumberbatch). U ostatních se aplikuje metoda cukru a biče. Za první film dostanete almužnu, ale slíbí vám globální slávu a spoustu příležitostí. Za druhý film dostanete trochu víc, ale slíbí vám, že když vydělá víc než ten první (resp. zdolá určitou hranici), dostanete bonusy. V týmovce vám pak účetní spočítá počet odehraných minut, rozdaných pěstí a památných hlášek, a podle toho dostanete sumu zaokrouhlenou na nejbližší cent. Smlouvy se podepisují na tři, pět, sedm nebo devět filmů, s minimální šancí na nějaké to vyjednávání uprostřed. Vítejte zpátky ve třicátých letech.

Ne, tak kruté to samozřejmě u Marvelu není, důkazem budiž Downey Jr., který se za kolegy při přípravě druhých Avengers postavil a vyjednal jim lepší podmínky. Sám si však domů odnesl mnohonásobně víc než jeho parťáci, jmenovitě padesát milionů dolarů. Stále totiž zůstává do značné míry obličejem marvelovského úspěchu, oním posterboyem, kterého si je třeba hýčkat. Marvel se ostatně drží i Jona Favreaua, režiséra prvních dvou Iron Manů. Ačkoliv po druhém Iron Manovi a Kovbojích a vetřelcích sám Favreau naznačil, že si musí od velkého Hollywoodu trochu odpočinout, stále zůstává konzultantem u většiny marvelovek a Disney mu přihrál i režii Knihy džunglí, ze které se vyklubal monstrhit. Favreau momentálně nemůže být spokojenější. A jeho kamarád Downey Jr. jakbysmet.

Tony Stark se ostatně s Marvelem dojí navzájem. Byl to Downey Jr., kdo si prosadil změny v druhých Avengers, které z Tonyho dělají hlavního hrdinu. Svou roli jistě sehrálo odložení Ant-Mana, který v komiksové předloze tahá za spoustu nitek, ale Downey moc dobře věděl, že s větší rolí mu doma přistane i větší honorář. A v případě Občanské války se situace pravděpodobně opakovala. Různé zdroje totiž tvrdí, že si Downey vyloženě řekl o větší roli ve třetím Kapitánovi a Marvel se tedy rozhodl Občanskou válku použít coby téma do sólovky a nikoliv do klasické Avengers sleziny na konci další fáze. Downey tak vlastně Evansovi ukradl film pod rukama, když se zamiloval do Winter Soldiera.

A opět jsou v tom i peníze - Downey za Občanskou válku inkasuje čtyřicet milionů dolarů a má slíbený i bonus, pokud bude Občanská válka nejúspěšnějším filmem série (myšleno pouze Kapitán Amerika, nikoliv všechny marvelovky), což je předem jisté. Můžete se vsadit, že Chris Evans má stejnou smlouvu, jenže s trochu jinými číslovkami. Jeho původní smlouva s Marvelem byla na šest filmů - počítejte s námi: Kapitán Amerika, Avengers, Winter Soldier, Avengers 2, Občanská válka...

Ano, jeden chybí. Tohle podepisování smluv na X filmů dopředu je mimochodem dvojsečná zbraň. Marvel si pojistí herce na několik let dopředu, zároveň ho ale musí zásobovat materiálem. Na druhou stranu, jakmile se čas naplní, lze se rebelující hvězdy snadno zbavit, protože na rozdíl od knižních adaptací se ty komiksové, zvlášť v podání marvelovek, dost liší od kreslené předlohy. A tím se dostáváme i k Občanské válce. Komiksová verze je tak trochu Hra o trůny - několik postav se tu nedožije závěrečných titulků a jsou to dost velké rány do srdce. Aniž bych jakkoliv spoileroval, minimálně jedna smrt naznačená v traileru je ve skutečnosti kouřovou clonou (a důsledky té scény jsou možná ještě horší, však uvidíte), jiných se zas oproti předloze nedočkáme, protože Marvel má očividně se svými tažnými koňmi ambicióznější plány. Jinými slovy zapomeňte na vše, co znáte z komiksů. Tady se hraje podle jiných pravidel.

Tenhle sevřený systém ale zjevně hercům vyhovuje. Evans v roce 2014 plánoval režisérskou kariéru a chtěl s herectvím seknout (jeho režijní debut Before We Go je ve skutečnosti docela povedená variace na Linklaterovo Před úsvitem), ale o rok později otočil a řekl, že pokud by ho u Marvelu chtěli, rád podepíše prodloužení smlouvy. Stejně tak Downey Jr. měl s druhými Avengers v podstatě skončit, ale nechal se přemluvit na další film (proto měl také páku při vyjednávání o honorářích), a teď dokonce souhlasil se zápůjčkou do sólového Spider-Mana a začal flirtovat i se čtvrtým Iron Manem.

Není to jen o penězích. I kdyby, rozhodně nebudeme Robertovi vyčítat snahu si něco přivydělat (zjevně ty peníze potřebuje, protože se plánuje i pokračování celovečerního Sherlocka od Guye Ritchieho). Jde tu mnohem spíš o to, že se herci zuby nehty drží svých postav, coby pojítek s výdělečnou frančízou. Bez superhrdinských trikotů totiž jejich záře povážlivě vadne. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil nejen Evans, ale dokonce i Downey Jr. Jen se podívejte na jejich filmografie. Jakmile vyskočí z marvelovek, nemají šanci finančně utáhnout jiné filmy. Nejpatrnější je to na Hemsworthovi, který do Thora skočil jako relativně neznámý herec, a pak se snažil z jeho blockbusterových ramen vyšplhat na větší filmy. Vyšlo to jen s pohádkovou Sněhurkou, ale jak ukázalo "pokračování" téhle série, bez pohádkové postavy v názvu je komerční potenciál fuč - další důkaz toho, že licence je víc než hvězda.

Jestli je tedy hvězda ještě to pravé označení, protože jedinými hvězdami, které jsou schopné otevřít film svým jménem, jsou veteráni z devadesátých let - pohrobci serióznějších žánrů. A i tady se bavíme spíše o kombinaci režiséra a herce (DiCaprio-Scorsese, Hanks-Spielberg), přičemž ani to není vždy stoprocentní jistota. Evans a Renner zůstali žánrovými námezdníky, kteří si šli k Marvelu dobře vydělat. A rádi... Evans sám připouští, že by svůj film nerežíroval, nebýt financí z Kapitána Ameriky. I Downey pochopil, že se bez Velkého bratra neobejde, a tak zahrál na ty správné struny, dokud ještě publikum poslouchá. Jedinou výjimkou z pravidla je dost možná Ruffalo, kterému je stejně líp v oscarovkách, a Scarlett Johansson. Ta jediná totiž Marvel nepotřebuje, má dost práce i bez něj. Naznačuje to snad do budoucna trudný osud Černé vdovy, kterou by Marvel případně mohl vyměnit za novější model? Uvidíme...

A pointa celého článku? Moderní nevolnictví je zjevně "in" a vlastně tu nelze ani připisovat nějaké negativní zásluhy Marvelu. Herci se do něj totiž ženou po hlavě sami, jakmile zjistí, že bez studia vlastnícího ty správné licence už prostě hity dělat nejde. Není náhodou, že se k Marvelu slétávají jména, která byste před lety netipovali ani náhodou (Redford, Cumberbatch). Bez frančízy za pasem totiž herec nemá šanci a musí sestoupit do nižší ligy. Všichni mají společný cíl - dostat před zorničky diváků zapamatovatelný obličej a kolem něj vystavět hollywoodskou pohádkou, která konzumentovi zatají, že herec je stejně jako zbytek štábu jen spotřebním produktem. Éra hvězd skončila, ale chraň bůh, aby si to fanoušci někdy uvědomili...