Tým imf vs. tým Karel. Ano, takhle jsme vás trochu pošťuchovali snad celou zimu, kdy zasloužilý marvelák Karel brojil proti Snyderovi, zatímco já jsem jako fanda Muže z oceli vyzýval k opatrnosti. A pak se to díky zásadnímu zvratu (říká se tomu novinářská projekce, tuším) všechno otočilo tak nenadále, že by to snad ani Terrio a Goyer nedokázali vymyslet. Karel teď píše obhajoby a velebí Lexe Luthora, zatímco já se nadechuji k dodatkovému textu o tom, co mnohokrát padlo v diskuzích. Někteří lidé si prostě neuvědomují, že je rozdíl mezi směšně jednoduchým a jednoduše směšným dějem. Jeden příklad za všechny? Transformers jedna vs. Transformers čtyři (tři, podle některých i dva...). Příklad o to smutnější, že Michaela Baye se nedaří od sympatických robotů odtrhnout, takže jejich mytologii unáší do čím dál tím většího bahna. Budeme za tři roky totéž říkat o Snyderovi, třeba po premiéře druhého dílu Justice League? Rád bych se mýlil...

Nic proti Karlovu článku, přehledné vysvětlení Luthorovy úlohy ve filmu není od věci, ale argumentovat touhle extra vrstvou v komentářích jako důkazem komplexního děje a osočovat nespokojené diváky z nepochopení děje a povrchního klouzání po atrakcích, to mi přijde u Batman v Superman stejně směšné jako kdyby někdo hledal utajované jádro pudla ve zmíněných čtvrtých Transformerech. Ono totiž budovat nějakou mytologii na základě kočičkopejskovského spojování několika komiksů dohromady vyžaduje především péči o postavy. Jakmile si divák oblíbí samotné charaktery, lze mu prodat celou řadu fantasmagorií poměrně snadno. Jenže právě tady Snyder zakopává o vlastní nohy.

Už v recenzi jsem psal, že hlavním problémem Batman v Superman je dramaturgie a samotná struktura vyprávění. Do jisté míry je to subjektivní komodita, ale rozhodně ne natolik jako třeba kvalita CGI nebo akčních scén. Původně jsem chtěl ostatně sepsat článek o estetice akčních scén v současném blockbusterovém komiksu, kdy už spolu nebojuje muž proti muži, ale často bůh proti monstru, nebo nadčlověk proti tisícihlavé armádě. To zákonitě přináší odtrženost od reality a obcházení fyzikálních pouček, které se může, ale nemusí trefit do vkusu publika. Pravidla přestávají existovat a tvůrci se vydávají na tenký led. O tom ale někdy příště, bude zajímavé si prostudovat, jak se k tomu staví nejen Marvel a DC, ale především jednotliví režiséři.

K textu o ději a jeho výkladech jsem se vrátil až po přečtení několika článků a diskuzí. Je pozitivní, že tenhle jarní filmový sběr iniciuje tolik vášní a přesně podle přání studiových hlavounů se stává eventem, o kterém mluví úplně všichni. Tahle šíře názorů přináší do diskuzí pestrost (v dobrém i zlém), zároveň ale připomíná, že komiksová adaptace není dílem pro úzkou cílovku, ostatně naplňující se miliardové ambice naznačují, že do kina proudí davy diváků, kteří znají Supermana třeba jen z původních filmových adaptací s Christopherem Reevem nebo z televizního zpracování s Deanem Cainem. Od Karla si brzy budete moci přečíst článek z pohledu komiksových fandů, který bude hlavně o tom, podobně jako ten s Luthorem, že se dá ve filmu vrtat do podloží a nacházet nové a nové (často hypotetické) vrstvy. Z mého úhlu pohledu se jedná o jakýsi manuál, nebo chcete-li patch vydaný po premiéře. Dalším výrazným upgradem bude samozřejmě až prodloužená verze, která po vzoru windowsáckých updatů slibuje konečnou nápravu a user-friendly fungování pro všechny.

Asi jsem ze staré školy, ale pamatuju filmy, které byly srozumitelné už z výroby. A opět prosím nezaměňujme pojmy - srozumitelné se nerovná banální či jednoduché. Dokonce ani nejde o respektování pravidel, třeba Christopher Nolan dokázal odvyprávět svoje Memento pozpátku, aniž by se v něm divák ztrácel nebo snad potřeboval návod. Stejně tak první dva Shyamalanovy filmy mají spoustu koleček, které po zjištění pointy zapadnou do sebe bez jediného škobrtnutí. Filmové vyprávění a vyprávění obecně může mít mnoho podob i výjimek z pravidla. Zároveň to ale není disciplína, kterou doženete rozpočtem, nadšením nebo třeba jen dobrým castingem. Batman v Superman je toho jasným důkazem. A právě kvůli hercům je mi toho výsledku možná nejvíc líto.

Právě jejich hodnocení mi totiž v recenzi trochu ujelo, spousta lidí netušila, zda hodnotím pouze postavy a jejich ztvárnění (o tom až dále), nebo i samotné herce a jejich výkony. Ačkoliv výkony jako takové jsou se scénářem a vyzněním charakterů úzce spjaty, samotný casting vnímám jako jeden z kladů filmu. Ano, postesknul jsem si, že mi oproti Muži z oceli chyběli Russell Crowe a Kevin Costner, ale spíš než po hercích se mi stýskalo po onom typu mentorské postavy, která dokáže mluvit k věci. Ono se totiž v BvS často nemluví na místech, kde by se rozhodně mluvit mělo. A že na to není čas? O stříhání nepotřebného "masa" už jsme mluvili, vtip o zrychlení zpomalovaček si také neodpustím, tohle všechno jsou kreativní volby. Snyder je často posedlý tím vyprávět beze slov jen prostřednictvím symboliky. Jenže mu to moc nejde. Filmu výrazným způsobem chybí vypravěč - za kamerou, ale i před ní... ne že bych chtěl nějaký uondaný voice-over, ale třeba Sin City zachránil před absolutním krachem, kdy forma decimovala obsah. A tady by nějaká forma vysvětlovaček alespoň pospojovala onu klipovitou strukturu.

Znovu připomínám, že snímek vysvětlovačky nepotřebuje, natolik je průhledný dost. Někdo mu ovšem zapomněl vdechnout život a odvrátit tak divákův zrak od rutinního plnění úkolů, od nešetrného přeskakování z panelu na panel, kdy je všem o rozmáchlé kresbě a nikoliv o obsahu bublin, které mají jednotlivé postavy přilepené k ústům. Snyder buduje atmosféru scén kamerou a nikoliv dialogem, což je průšvih, protože ať už se Ben Affleck snaží sebevíc, je jeho Batman črtán jen prostřednictvím němých koláží typu "tahám pneumatiku, brousím krystal, koukám do dáli". Jasně, u Tonyho Starka taky koláž s výrobou brnění skvěle funguje, jenže pak přijde čas na nějaké to povídání skrz které poznáme charakter hrdiny. A že to nový Batman sakra potřebuje, zvlášť po onom traumatu z destrukce Metropolis, zvlášť kvůli razantnímu odklonu od nolanovského portrétování a upozorňování na fakt, že je to starší Batman, co už má něco odbojováno a ztratil iluze o tom, že bude všude šířit jen sněhobílé dobro.

Jedna dobře použitá věta zmůže víc než tisíc money shotů, stačí si vzpomenout na hlášku Aarona Eckharta z Temného rytíře - "You either die a hero or you live long enough to see yourself become a villain". Netřeba překladu, netřeba dodávat, že zrovna tahle myšlenka sedne Snyderovu Batmanovi jako zadek na hrnec. Jenže podobně trefných myšlenek se tu nedočkáme, ať už ve vyslovené či pouze vysněné formě. Affleck přesto odvádí skvělou práci jako zasmušilý, mírně zlomený a snadno manipulovatelný Batman. Velká škoda, že ho film neumí využít, Affleckův smutek ve virálně šířeném rozhovoru je pochopitelný - moc moc se chtěl před celým světem ospravedlnit, zvlášť ve chvíli, kdy zrovna Daredevil prožívá velkolepou renesanci. Ten Daredevil, kterého mu komiksoví fanoušci tak moc zazlívali. Právě v jejich očích svým Batmanem jednoznačně uspěl, ale kdyby byl celý snímek přijímán pozitivněji, bylo by vítězství o to sladší.

A pak tu máme Henryho Cavilla. Od Muže z oceli jsem s ním viděl třeba Krycí jméno U.N.C.L.E., ale pořád mne nepřesvědčil o tom, že je bůhvíjaký herec. To by zas tak nevadilo, rozhodně má blíž ke Chrisu Hemsworthovi než k Van Dammeovi, míněno tím, že nejde jen o prázdnou horu svalů. Snyder z něj ale bohužel dělá arogantního, sobeckého asociála. Omluvenky, že jde o mimozemšťana, fungují jen napůl. K čemu je nám hrdina, ze kterého se ve dvou defakto sólovkách dělá tápající a zdeptaný bůh, kterého lidé nenávidí a jehož vlastní myšlenky se nesou ve stylu "kdybych sem byl býval nechodil..."? Nikdo nežádá po Snyderovi sluníčkový portrét jako za časů Richarda Donnera, ale tohle je pro fanoušky i rekreační pamětníky dost nepochopitelná snaha tesat postavu, která nejen že není sympatická, ale ani nedokáže, ba snad ani nechce využít svého potenciálu.

Kal-Elova rozhodnutí jsou přinejmenším podivná - jak ve světle tradiční lidské logiky a morálky, tak z hlediska dřívějšího vývoje situace. V Muži z oceli se jeho váhání a tápání dá ještě vysvětlit - je na planetě krátkou dobu, teprve se seznamuje se svými schopnostmi a ještě mu přijedou rozbít ciferník duševně i fyzicky vyspělejší příbuzní z Kryptonu. BvS už ale z pozice pokračování odehrávajícího se po těchto událostech měla představit Supermana dospělejšího a hotovějšího. Obávám se však, že právě vývoj postavy je pro Snydera a jeho tým oním mimozemským konceptem.

I ve druhém filmu je totiž Clark, potažmo Kal El, neustále oním zádumčivým svalovcem, který koná dobro, protože mu to poradili rodiče. Sám z toho evidentně radost a uspokojení necítí. Nikdo nechce vtipnou průpovídku při sundavání koček ze stromů, ale znuděnost, se kterou Superman zachraňuje zřícené kosmické rakety nebo třeba stojí uprostřed hořícího Kongresu, si bohužel lze vykládat mnoha způsoby. A Snyder vám žádnou pomocnou ruku nepodá protože ani Cavill na svých stránkách scénáře žádné repliky nemá, jen katalog ambivalentních pohledů, ze kterých je fanouškovi muže s eSkem na hrudi poněkud ouzko, zvlášť když Superman někoho prohodí zdí nebo s evidentní chutí, ale opět zcela beze slov, čutne do Batmana tak silně, že odletí desítky metrů daleko.

A když už mluvíme o onom památném duelu, doporučuji si sehnat Millerův komiks nebo třeba jeho animákové zpracování. S překvapením zjistíte, že spolu během epické třískanice hrdinové mluví a jejich verbální souboj podpírá a doplňuje ten fyzický. Rozhodně nejde o žádné nedorozumění nebo primitivní manipulaci jako ve filmu, tedy o zatmění, které by vyřešilo několik vět nebo možná i slov. Snyderův vesmír je možná mladý na nějaké hlubokomyslné konverzace, ale Wayneův vztek a Kal-Elovu bohorovnost nelze ve filmové verzi nijak omluvit - vzájemné měření sil je tu zoufale vychtěné a vyumělkované. Zatímco oba hrdinové dávají na odiv své schopnosti, jejich charakterizace dostává zabrat. Bezhlavě se perou jako děcka na pískovišti, aniž by věděli proč, zatímco jejich Martha sedí na tikající bombě.

Ostatně to, že Batman ani jednou nezaváhá a ještě se zlomyslnou elegancí kreslí Supermanovi do tváře šrámy kryptonitovým hrotem, je samo o sobě stejně za čarou jako to, že Superman Batmana mlátí, místo aby ho podržel pod krkem a promluvil mu do duše. Jejich duel má úplně jinou atmosféru i vyznění než v předloze. A právě proto zoufale nefunguje. Mnozí vnímají děj, který následuje, coby náplast na tuhle dějově nezvládnutou audiovizuální jednohubku, ale právě přílepek v podobě jednoho z nejikoničtějších Supermanových nepřátel a jeho napojení na Luthorovu linii je tím nejméně šťastným okamžikem filmu.

Pokud by BvS skončil po zmíněné držkové a třeba i tak, že se Superman s Batmanem sice nebudou mít rádi, ale naučí se vedle sebe existovat, měli by Warneři mnohem lepší pozici i manévrovací prostor. Dokonce i ta Diana Prince aka Wonder Woman by fungovala líp - neviděli bychom ji totiž vůbec v bojovém módu, zůstala by jen tajemnou kráskou, jež evidentně nestárne a... co se stalo v roce 1918 bychom se dozvěděli až v její sólovce. Jenže to by Bruce Wayne a Clark Kent potřebovali na seznamování ještě minimálně jeden film a marvelácký vlak by se nepodařilo dohnat. Je to velká škoda, dokázal bych si představit nesnyderovského Batmana s Kal-Elovým cameem v roce 2017, coby velmi výdělečný, ale podstatně ukecanější a detektivnější film, v němž by se hodně pátralo, navazovalo na Suicide Squad a pozvolna odhalovalo, co všechno vlastně Luthor při své návštěvě kryptonského korábu stihl způsobit.

Tuhle zápletku ale Snyder stihl ještě v BvS, čímž se hlavní duel a vlastně i název filmu dostává do ještě bagatelnější pozice. Nemyslím si - sorry, Karle - že šlo vyloženě o snahu zdůraznit Luthorovu roli, ačkoliv právě toulky po kryptonské wikipedii z něj do budoucna dělají klíčovou postavu, ale vyplýtvat si jednoho z nejslavnějších Supermanových záporáků takhle za pět minut dvanáct? A zneužít ho v podstatě jen k představení Wonder Woman, která ovšem prohodí jen pár haha hlášek, aniž by bylo vysvětleno co, jak a proč... její meč je evidentně silnější než Supermanův laserový zrak, její mrštnost a fyzická síla jsou daleko za možnostmi běžného smrtelníka. Její laso je schopné spoutat nezměrně mocného protivníka. Žádné detaily se nedozvíte, je prostě TAK moc dobrá. Pro diváka zhýčkaného tradiční expozicí je to ale studená sprcha a nemyslím si, že by to někoho výrazněji navnadilo k tomu, aby si všechno tohle nechal dovysvětlit v chystané sólovce.

Marvelovky na to jdou při představování budoucích postav úplně jinak. Buď předvedou pouhý artefakt (zbraň, štít, předmět), nebo s postavou pracují ve vedlejší roli, ale hned od začátku (Black Widow v Iron Manovi 2, Hawkeye v Avengers, Falcon ve Winter Soldierovi). Wonder Woman nefunguje úplně stejně jako nefungovala Kočičí žena v Temný rytíř povstal. Nolan si nedokázal vybrat, zda potřebuje silný ženský charakter nebo superhrdinku. A zůstal rozkročený mezi obojím. Snyder dělá stejnou chybu, ale na ještě podstatně menší ploše. Gal Gadot měla zůstat tajemná a superhrdinku si zahrát jen na dobové fotce. Takhle to bylo "příliš málo a příliš pozdě".

A závěr samotný? Nechce se mi věřit, že by to někdo dočetl až sem a zároveň neviděl film, ale otevřeným spoilerům se vyhnu a jenom si postesknu nad tím, že nám Snyder odložil Supermana na lavičku náhradníků. Jistě, vysvětlí se tím jeho absence v Suicide Squad, takže se ho znovu dočkáme asi až v Justice League... a dost možná až ve druhém díle. Jenže z hlediska budování samotného Supermana jde rozhodně o krok zpátky. Ani po dvou filmech se totiž ta postava nikam nepohnula - pořád je to rozpačitý bůh, kterého to zachraňování lidstva moc nebaví, tím spíš, že je po něm prezident Spojených států ochoten bez zaváhání metnout atomovku a druhým dechem mu vyčítat vyzmizíkování několika teroristů na pouštní základě uprostřed ničeho.

Inu, lepší verze už se nedovoláme. Někdo může namítnout, že je Superman natolik jednoduchá postava, že se musí vždy uchopit nějak komplikovaně. Místo Mirka Dušína tak budou další generace vyrůstat s mírně vyšinutým introvertem, jehož dobro se vždy kvůli veřejnému mínění promění v politicky nekorektní šíření vlastního světonázoru. Ne, to od Snydera a jeho pisálků rozhodně není nějaká hluboká reflexe současného světového dění. Je to jen důkaz toho, že politika rozvrací i mainstreamové blockbustery. To co bývalo zábavou se tak stává názorovým kolbištěm, na kterém se budou snažit tvůrci s až směšnou opatrností tvářit, že aktuální geopolitická situace je živou vodou pro desítky let staré komiksové předlohy. Jistě, marvelovky dělají totéž, jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Občanská válka by klidně mohla spadnout do stejné pasti, ale podle partie rozehrané ve Winter Soldierovi si dovolím říct, že Russoové mají nepoměrně větší šance přesvědčit publikum o svojí "pravdě".

Co se tedy stane s tou károu, roztlačenou řádně z kopce? Těžko říct. Na rozdíl od Marvelu mi připadá, že u DC kormidla vlastně nikdo nestojí. Není tu žádný Kevin Feige, který by určoval strategii na další dvě pětiletky dopředu. Krásně je to vidět na teenagerovsky rozjuchané televizní větvi DC, která je v přímém kontrastu s filmovým směřováním, a dokonce bych řekl, že vzájemně i naprosto nekompatibilní (stačí srovnat seriálovou a filmovou verzi Flashe). U Marvelu často mluvíme o manufaktuře a jakési továrně, kde je všechno předem určené a podle jednoho mustru, ale u DC naopak chybí sebemenší náznak provázanosti a plánování. Finanční úspěch Batman v Superman by mohl studiové špičky přesvědčit o tom, že je vlastně všechno v nejlepším pořádku, ale setrvačnost je zákeřná síla... až se ta kára o tři roky později rozmlátí o zeď, bude už na další restarty pozdě. Někdo by snad mohl říct, že není cesty zpátky ani teď, protože jakmile mineme miliardovou hranici, bude tenhle omyl zapsán v historii jako úspěch. Naděje ale umírá poslední, takže nezbývá než doufat.