V létě mu bude sedmadvacet let, má za sebou tři dobře hodnocené kraťasy (film Pan Pozdě si můžete pustit tady), a zítra se v kinech odbude premiéru jeho hororová Polednice. Jiří Sádek se ale kolem filmu motá už delší dobu. Na střední škole vystudoval filmovou a divadelní scénografii, poté studoval na Filmové akademii Miroslava Ondříčka. Ještě před tím konkuroval MovieZone jako šéfredaktor webu FILMO.CZ, kam psal třeba i Stčko. Film má v krvi, jeho otec Pavel je mistr zvuku a maminka Jana zase divadelní krejčová. Režisérem a scenáristou byl i dědeček František, babička Milada byla střihačka. V tomhle prostředí je celkem jasné, jakou kariéru si člověk zvolí. Věnuje se i režii dabingu. 

Nejoblíbenější filmy (díla) si pouštím často. Nemůžu ale říct, že bych je všechny považoval za to nejlepší nebo nejzásadnější v dějinách kinematografie. Nebo že by mě jako tvůrce zásadně ovlivnily. Nejoblíbenější jsou proto, že se u nich můžu na chvíli stát divákem a vypnout svou profesi, kdy neanalyzuji, kdo jak hraje a jaká scéna je jak nasvícená nebo kde končí green screen a začíná dekorace. Nejoblíbenější jsou pro mě pohyblivé obrázky, které si užívám a v rámci let se k nim často vracím. V mém žebříčku tedy nebudou pocty režisérům, ani výběr umělecky hodnotných děl. Zato je mám rád a jedou u mě pravidelně.

1. Making of Pán prstenů (USA/NZ 2001, r. Parta kolem Petera Jacksona)
Bonusy na rozšířených verzích Pána prstenů si pouštím častěji než samotnou trilogii. Je to několik hodin fascinovaného zírání na armádu lidí, kteří vytváří vlastní svět plný kostýmů, modelů a poctivých triků do „the biggest low budget movie“.Podobně často si pouštím třeba Jodorowsky’s Dune.

2. Breaking Bad (USA 2008, r. Spousta lidí)
Seriál, který neproměnil jen charakter hlavního hrdiny, ale samotnou seriálovou tvorbu. Kdysi jsem v jedné nejmenované televizi byl na scenáristickém workshopu, kde americký scenárista prohlásil základní pravidlo seriálu, kterým mě nehorázně vytočil: „Pořád se něco musí dít, ale nikdy se nesmí nic stát“. Breaking Bad to díkybohu změnilo. Status quo je neustále porušován a epizoda končí s jinou základní premisou, než začala. Aneb „Chemistry is the study of change!“ Breaking Bad je navíc seriál plný vizuálních nápadů od rakursů kamery po průjezd policie kolem zasněženého auta (kdo viděl, ví). Waltera jsem objevil, když už běžela pátá série. Týden mě nikdo neviděl.

3. Dožeň, co se dá! (USA 1999, r. Hugh Wilson)
Odjakživa pracuji raději v noci, a v pubertě jsem se díval na filmy až do rána (ve škole jsem spal o přestávkách). Na jedné z VHSek bylo i Dožeň, co se dá. Je to pro mě takový pánský ekvivalent Pretty Woman s coming of age tématikou. Mohlo by tu místo Dožeň, co se dá být i Na Hromnice o den více, Highlander, Návrat do budoucnosti, Na hraně zítřka, Dvanáct opic nebo Terminátor. Cestování časem je mé oblíbené filmové téma a možná se do něj jednoho dne vrhnu sám (Pan Pozdě se nepočítá).

4. Truman Show (USA 1998, r. Peter Weir)
Truman Show si pouštím často. Matrix mám rád, ač trochu míň než Dark City. Hru si pouštím při pravidelných maratónových záchvatech Davida Finchera. Vykonstruované reality a paranoia ale stejně míří ke knize Vykolejený čas od Phillipa K. Dicka. Všechny filmy inspirované jeho tvorbou jsou mé oblíbené (až na jeden, který nebudu jmenovat, poněvadž je to jako jmenovat zločince ve zprávách).

5. Muž v ohni (USA/VB 2004, r. Tony Scott)
Muže v ohni bych mohl zpaměti odvyprávět po záběrech. Je to důkaz, že správně použitý Kulešovův efekt může s filmovou řečí dělat divy, když se umí správně použít. Scéna únosu patří střihově, zvukově a hudebně k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Mimo jiné, výborná adaptace knihy.

6. Dokonalý trik (USA/VB 2006, r. Christopher Nolan)
Prodával jsem ve škole svačiny spolužákům za pětikorunu a potají nechodil na obědy, abych ušetřil a jednou týdně chodil do kina. Někdo jezdil na chatu, já každý víkend prošel Datart, koupil si vypalovací CD za sto dvacet korun a šel do multikina v Hostivaři, mého kina alma-mater! Chodil jsem tam na všechno. Vzpomínám si, že jsem jel tehdy podle programu a odškrtával si, co jsem neviděl a na to šel. Batman začíná jsem prošvihl a ani mě to moc nezajímalo, protože jsem miloval Burtonovu verzi a nechtěl si to kazit, takže jméno Christophera Nolana mi bylo úplně neznámé. Od Dokonalého triku je Nolan mou obsesí. Každý jeho film jsem viděl nezdravě mockrát a na Dokonalý trik píši dlouhodobě analýzu, která má v téhle chvíli okolo 350ti stran. Vlastně jsem ten film vzal a pokusil se sám napsat pseudokunst technický scénář, abych pochopil všechny jeho principy. Díky tomuhle reverznímu ghostwritingu jsem přišel na spoustu věcí, které mě při sledování nenapadly. Naučil jsem se na tom víc, než by mě naučila jakákoli škola (pardon FAMO, mám vás rád, ale je to tak). Tak jsem Nolanovi, třeba aspoň trošku, nakoukl do hlavy.

7. Kosmos – časoprostorová odysea (USA 2014, r. Brannon Braga, Bill Pope)
Fyzika je můj koníček. Když Seth MacFarlane zprodukoval novou sérii Cosmosu, neměl jsem šanci. K tomu přiřazuji všechny filmy o cestování vesmírem, od Interstellaru přes Ztraceni ve vesmíru (guilty pleasure), Horizont událostí, Kouli, Propast nebo Kubrickovu Vesmírnou Odyseu.

Tvůrci, kteří se nevešli: David Fincher (…), Billy Wilder (…), Francis Ford Coppola, Charlie Chaplin (City lights), vše s Robinem Williamsem, vše s Ianem McKellenem, Stanley Kubrick (…), Terrence Mallick (a ano, Treeof Life mám skutečně hrozně rád), Mlčení jehňátek, Tenkrát na Západě, Bryan Singer (Apt Pupil, takže opět Ian McKellen).

Tak co na to říkáte?