Některé záběry jednoduše z hlavy nevyženete, tím spíš pokud trvají třeba několik minut. Nádherná naháněčka v Potomcích lidí, dechberoucí procházka po pláži u Dunkirku ve Wrightově Pokání, Nevěsta přicházející do baru v prvním Kill Billovi nebo Tony Jaa masakrující čtyři patra protivníků v Tom Yum Goong. A mohli bychom pokračovat směle dál - od Kubricka ke Scorsesemu nebo Wooovi, kouzlo dlouhých záběrů, ve kterých kamera sleduje hlavního hrdinu cestou necestou, ke kinematografii neodmyslitelně patří. Ne vždycky se za tyhle výkladní skříně kameramanského řemesla vyhrávají Oscaři, ale většina fachmanů si chce čas od času něco podobného zkusit. Důkaz místo slibů? Připomeňte si první záběr Spectre a pochopíte, o čem vlastně mluvíme. A nebo ještě nověji, mrkněte se třeba na Revenanta.

Postavit podobný záběr bývalo ještě před padesáti lety neuvěřitelně obtížné. Už tehdy se všeobecně vědělo, že základem filmového looku je záběr prostý sebemenšího třasu. Proto se musela vymyslet celá řada technik vedení kamery - tzv. crane nebo-li jeřáb pro vynesení kamery do výšky, dolly alias jízda, při které kamera následuje hrdiny nebo se od nich vzdaluje doslova po kolejích. Skálopevné dynamické záběry se staly filmovým standardem natolik, že je začali někteří tvůrci podvratně nahrazovat shaky-camem, případně drobnými záchvěvy a umělými přeostřovačkami. Patrné je to zejména v některých televizních seriálech, kde se občasné zhoupnutí kamery nebo krátkodobé přeostření na nesprávnou hloubku ostrosti bere jako důkaz opravdovosti a syrovosti materiálu. Ale i když se handheldová kamera z válečného žánru prokouše sem tam i do jiných fláků, rozhodně to neznamená smrt tradičního filmového looku. A jakkoliv se dnes zdánlivě nekonečných záběrů dosahuje často pomocí CGI a zneviditelňování střihů, pořád je tu mocný nástroj, který kameramanům umožňuje stát hrdinovi za zadkem dlouhé minuty. Jmenuje se steadicam.

Ano, opravdu se to píše takhle a jedině takhle. Registrovaný trademark vychází ze slov steady (klidný, pevný) a camera (kamera). Je vynálezem amerického kameramana Garretta Browna, který ho ostatně původně pojmenoval Brownův stabilizátor a vymyslel si ho čistě pro svou vlastní potřebu. Psala se sedmdesátá léta a Browna frustrovalo, jak musí kvůli sledovačkám neustále kameru montovat na jeřáb, stavět koleje, vymýšlet, kde by hrdinu mohla sledovat kamerová plošina upevněná na autě apod. Neměl ale na výběr, protože jakmile kameraman vzal kameru do ruky a šel za hrdinou, okamžitě byl záběr roztřesený, což byl look, který si divák spojoval s televizní reportáží, zprávami a realitou jako takovou. Hollywood chtěl být samozřejmě přesným opakem téhle image, a proto neváhal investovat značné prostředky - finanční i časové, aby byly záběry vláčné a nerozstřesené.

Browna třas ruční kamery rozčiloval. Jeho vlastní zrak byl přitom lidskou chůzí neovlivněn. Když jdete a rozhlížíte se, obraz se vám netřese - váš mozek funguje jako stabilizátor. Brown jen musel přijít na to, jak podobný stabilizátor vyrobit v reálném světě. Pečlivě analyzoval pohyb kamery a lidského těla. Podařilo se mu s pomocí hliníkové konstrukce a různých závaží eliminovat zpětné kyvy při běžné chůzi, přišel na to, že musí se svým stabilizátorem chodit úplně jinak, aby dosáhl co nejlepších výsledků, ale pořád to nebylo ono. Po týdnu stráveném v hotelu, aby se odstřihnul od okolního světa, konečně dokončil první prototyp. Finta byla v rozložení hmotnosti - proto má každý opravdový steadicam speciální vestu, kterou si operátor oblékne. Tak jsou kyvy rovnoměrně rozloženy a výsledkem je stabilnější obraz.

Brown krátce poté se svými přáteli natočil speciální promo video nazvané Třicet nemožných záběrů, ve kterém prezentoval tři desítky kamerových pohybů, které Hollywood se svou současnou technikou nedokázal zreplikovat. Video následně ukázal Stanleymu Kubrickovi nebo Johnu G. Avildsenovi. Všichni si lámali hlavu, protože jim Garrett pouze ukázal video a odmítal jim prozradit, jak záběry pořídil.

Jedním z nich byl i záběr Brownovy ženy vybíhající schody filadelfského muzea umění. Brown běží vedle ní po schodech a výsledkem je nádherně klidný a dynamický záběr. Avildsenovi ten záběr nedal spát. Zavolal Brownovi a chtěl vědět, kde ty schody jsou a jak ten zpropadený záběr pořídil. O tři měsíce později pak Brown stál na place prvního Rockyho a přepisoval historii. Záběry z tréninkové koláže Rockyho jsou celé natočené na steadicam, včetně finálního vyběhnutí schodů, které dnes patří i ikonickým scénám filmové historie. A steadicam byl v plné práci i během finálního zápasu Rockyho s Apollo Creedem. O téměř čtyřicet let později si svou roli zopakoval ve snímku Creed, kde přispěl k jednomu z nejhezčích a taktéž nejdelších záběrů roku. Tradice žije dál.

Rocky ale nebyl jediným projektem, který si v roce 1975 objednal Brownovy služby. Kameraman snímku Cesta ke slávě, Haskell Wexler, totiž přišel na to, že může s pomocí steadicamu spojovat hned několik technik. Brown se nechal na jeřábové plošině snést o deset metrů níž a nepozorovaně z ní vystoupil se steadicamem v ruce. Jeho oživlý jeřáb umožnil vytvořit úchvatný záběr, za který Wexler jako hlavní kameraman nakonec získal Oscara. Brown ale nesmutnil. Poté co ještě v roce 1976 pomohl na svět běhacím scénám z Maratonce, získal na svůj vynález copyright a v roce 1978 technického Oscara za přínos kinematografii.

Brzy se mu začali ozývat další a další filmaři. Pro Kubricka a jeho Shining musel přijít na to, jak celý steadicam obrátit, aby mohl dát kameru těsně nad zem. Závěrečná scéna v bludišti je neopakovatelná právě díky Brownově vedení kamery. Pro honičku tryskoletů v Návratu Jediho zas Brown musel vymyslet, jak vytvořit iluzi steadicamu letícího obrovskou rychlostí. Procházel se tedy lesem, přičemž kamera snímala jen jeden snímek za vteřinu. Když se vše 24x zrychlilo, vznikla iluze nadzvukové rychlosti, tak jak ji vidíme ve filmu.

Od těch dob se steadicam vyvinul hned v několika různých generacích. Mnozí se ho snažili kopírovat, existuje celá řada levných náhražek, které operují jen s eliminací zpětného kyvu tím, že přidávají protizávaží. Na internetu najdete návody, jak si postavit vlastní steadicam za pár kaček. Robert Rodriguez místo něj používal invalidní nebo nákupní vozík, aby vyrobil vlastní, budgetovou jízdu. Mnozí vám poradí, ať točíte z kolečkových bruslí, ale jakmile nemáte rovný povrch, přijde steadicam samozřejmě vhod, nehledě na jeho flexibilitu a pohotovost - jen se zeptejte asijských filmařů. V podstatě každá akční scéna v asijských filmech byla od osmdesátých let točená na nějakou formu steadicamu.

Poblahopřejme tedy steadicamu k jeho krásnému výročí a těšme se na další záběry, které nám přinese. A přinášet bude, i když možná časem i pod jinými jmény a formáty, protože systémy pro stabilizaci na pochodu se neustále vyvíjejí. Důkazem budiž dnes populární DJi Ronin, který se drží trochu jinak, je cenově dostupnější, ale umožňuje díky třem výkonným motorům a chytré elektronice v podstatě totéž. Držíte ho za řídítka v úrovni hlavy a můžete s ním běhat, skákat, smýkat ze strany na stranu. Velmi rychle se dostává do výbavy poloprofesionálních i profesionálních filmařů po celém světě a nádherně vláčných záběrů díky němu kvapem přibývá. Bez steadicamu by ale nebyl, takže je třeba zatleskat především Garrettu Brownovi a pustit si třeba úvodní scénu Scorseseho Mafiánů. Když se totiž forma spojí s obsahem, je to prostě poezie.