2. Temný rytíř
Temný rytíř Christophera Nolana definitivně potvrdil, že comicsový žánr není podívaná pro děti a pro nerdy. A že může superhrdinský film bojovat o Oscary nejen v technických, ale i hereckých kategoriích, být respektovaný fandy i odborníky a jednoduše obstát vedle filmů, které by se papírově měly příběhům o maskovaných hrdinech vysmát. Šlo o regulérní dospělou podívanou, v níž bylo všechno dobře. Přesné herecké výkony, brilantní a drsné akční scény, tempo, hudba, atmosféra i přesah, který donutil člověka zamyslet se.

Tohle nebyl Batman, tohle byl Temný rytíř. A to, co Nolanovi nevyšlo u Batman začíná, tu stihl dokonale napravit. Zlepšil se v akčních scénách, přičemž všechno, v čem exceloval už poprvé, podruhé vybrousil do dokonalosti. V Temném rytíři se prostě pořád něco děje. Jde o jeden z těch mála případů, kdy funguje každý moment, každá scéna. Střet řádu a práva s absolutním šílenstvím umí být strhující i děsivý, dojemný i krutý a nakonec z toho vylezl ten typ filmu, o jehož kvalitách se ani nedebatuje. Jednoduše není proč. (Mr. Hlad)

1. Potomci lidí
Clive Owen třímá v náručí čerstvě narozené dítě a probíhá s ním na jeden záběr skrze válečné pole. V očích děs, protože se vůkol pálí do tanků i z nich. Na konci dětský pláč a umlčené hlasy (i zbraně) vojáků. Do kin se za poslední dekádu nedostalo moc intenzivnějších scén. Audiovizuálně absolutně pohlcující moment, kdy můžete glorifikovat záběrování, trikové podání i hereckou přesvědčivost, přitom není jedinou mocnou pasáží z Potomků lidí. Sci-fi z časů, kdy se přestaly lidem rodit děti, a tak musí být pro bezpečnou výchovu toho posledního uděláno vše myslitelné, jich do diváků vpálí hned několik – ale přestože útočí na smysly nečekaně, silně a až nepříjemně fyzicky (viz dechberoucí pasáž s útokem na auto projíždějící lesem, kdy je ke kamerovým prostocvikům přidána i štiplavá zvuková stránka s neurotickým pípáním), nejsou Potomci lidí zaměnitelným cuarónovským roller-coasterem, ale bijákem, co toho má hodně na srdci i na jazyku.

Potomci lidí byli trendy, ve svých ideových východiscích i „filozofických“ důsledcích jsou ale zatraceně nadčasoví - tu mediálně propíranou hrozbu terorismu a eskalující imigrantskou krizi dokáže málokterý film reflektovat tak věrně jako Potomci. Motiv záchrany posledního lidského plodu jako vyvolávání toho humánního v nás, tváří v tvář apokalypse, ozbrojeným konfliktům a brutálnímu boji o přežití, to je ten důvod, proč i jinak přímočarý příběh může silně rezonovat i po letech. Videoherní jednoduchost ve vedení vyprávění, akční intenzita, a přesto velmi silný a komplexní zážitek, to se v multiplexech nepovede každý den. A rozhodně ne v takhle působivém podání. (Cival)

Zvláštní "evropská cena": 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny
A navrch jednu artovku. Přeci jenom jsme popcornožrouti, to nelze popřít – a pak se ani nelze divit, že když dojde na vybírání pouhé desítky filmů, jež jsou našemu srdci nejbližší, nemají ani jihokorejské pecky a dánská dramata nárok. Ale jeden kousek jsme zařadit chtěli, aspoň jako symbolický projev toho, že nejsme úplní ignoranti. Ten jeden se nestal jasnou televizní klasikou, ani ho většinou nespatříte v elitních výběrech, kam teď padají hlavně Sorrentino, Noé a Trier. Jde ovšem o jeden z nejpůsobivějších evropských filmů vůbec a důkaz, že i v relativně skromných podmínkách lze natočit strhující drama, jež se přitom pídí po těch nejniternějších emocí.

Skličující příběh ženy, která neplánovaně otěhotní – přičemž v Rumunsku za tuhého socialismu se takového břímě hodně těžko zbavuje – je precizní dobovou sondou. Dokonalá evokace osmdesátkových reálií a vtahující forma dlouhých záběrů umožňují, aby se komorní příběh o pár postavách a jednom nechtěném plodu proměnil v hluboce procítěný, ve své výpovědi navíc nesmírně silný návrat do studených časů, kdy se svoboda omezovala, i když šlo o mateřství. Soustředěná psychologická sonda do duše a těla jedné ženy je tak ve výsledku přesvědčivějším obrazem doby a tuhého socialistického systému, než všechny českotelevizní inscenace, kde se žoviálně pravdaří o bolševikovi, dohromady. Mistrovské dílo, které avizovalo rumunský zázrak… jenž se tak úplně nerozpoutal, ale my v Česku mu i tak můžeme jenom závidět. (Cival)