Jestli u vás sekce „režisérská elita“ evokuje tvůrce, jehož film je vždy zárukou určité kvality, a, i když se zrovna nepodaří, nedělá ostudu a nekrčíte u něj rameny, co se sakra děje, tak dnešní volba celý seznam rozbije. Protože s Guyem Ritchiem se to za pouhých 17 let jeho kariéry má jako na horské dráze, kterou nemá každý nervy podstoupit a mnoho z fanoušků už tuhle jízdu dávno opustilo. Krycí jméno U.N.C.L.E. pro mě ale představuje návrat ke starému drivu, kdy si retro špionáž v ničem nezadá s Vaughnovým Kingsmanem, jemuž jsem se už před pár měsíci věnoval. Takže nastává vhodná chvíle si připomenout, že tenhle pán má nezanedbatelný talent. Občas.

Přirovnání k Vaughnovi není náhodné, bez něj by totiž Ritchie dost možná nebyl tam, kde je. Ale platí to i naopak. První filmy, ty Ritchieho nejuznávanější, totiž připravovali společně, kdy Guy režíroval a psal scénáře, zatímco Matthew produkoval.

Vaughn byl nejspíš tím správným člověkem, jenž měl Guye zkrotit. A že tenhle malej fakan, co vylít ze školy za drogy a obcování se spolužačkami, rozhodně pevnou ruku potřeboval! Ve Sbal prachy a vypadni i Podfu(c)ku se tedy snoubí jeho hyperaktivita nepřekvapivá u člověka, co se k celovečerní stopáži propracoval od reklam, ale i Vaughnovo sebeuvědomění a schopnost dát divákům přesně to, co chtějí, kterou později rozvinul k ještě větší dokonalosti, ačkoliv čistě co do řemesla je nepochybně hluboko pod Ritchiem.

Dvě dravé, vtipné a k dokonalosti vybroušené pecky se skvělým obsazením vystřelili nadějného Brita okamžitě na úroveň nejvíc cool režisérů a pak už se jen čekalo, co z toho bude. Do téhle harmonické syntézy bohužel vlezla ženská, a ne jen tak ledajaká, ale rovnou prababička popu Madonna. Po královské svatbě, na níž byl Vaughn za svědka, bohužel tahle trojka vytvořila absurditu Trosečníci, kde Madonna předváděla, co si po prozkoumání wikihesla „herectví“ představovala jako něco na ten způsob.

Upatlaná trapnost s otravnými hrdiny, jimž přejete, aby na tropickém ostrově co nejdřív umřeli žízní, Ritchieho srazila rovnou na zem. A krimi Revolver, kam se vrátil Jason Statham, debutující tenkráte ve Sbal prachy, ale už ne Vaughn (zato se scénářem pomáhal nevyzpytatelný Luc Besson), rovněž propadla, protože jí z nějakého důvodu chyběla dřívější nadsázka a s ní i energie. Málo bylo procent i dolarů a opravdu nikdo nebyl šťastný.

Těžko říct, jestli Ritchie vypátral, že z něj Madonna vysává život, nebo k rozvodu vedlo něco jiného, po něm už ale bylo zase líp. Nedůvěra diváků sice zůstávala a na někoho už jeho výrazný styl nepůsobil jako dřív, RocknRolla byla ale přijata jako návrat do starých kolejí (ačkoliv spíš u věrných – že by moc vydělala, se říct nedá).  Bylo však jasné, že nemá smysl jen klopit jednu kriminálku za druhou.

Útěk k proklatě komerčním, ale stále stylovým Holmesům, kteří krom režie vytěžily do poslední kapky i charisma Downeyho Jr., v podstatě dával smysl. Pseudohistorická stylizace byla oživením, jež Ritchie potřeboval. Na jeho Sherlocka sice málokdo vzpomíná (brzy ho zastínil seriál), v podstatě ale šlo o fajn blockbustery. Navíc se konečně sypaly prachy, i když jednička musela sbírat, co upadlo od huby comebacku Železného Jima.

Přesto okolo Ritchieho dál nebezpečně kmitala aura hyperaktivního rutinéra. Což asi dává smysl. Ono když už ve svém prvním filmu máte stylisticky „všechno“, těžko můžete dát do druhého ještě něco navíc. A co teprve do třetího, čtvrtého... Proto Guyovi slušel Vaughn, který dokázal určit, co je trendy a kudy se vydat, aby měli diváci radost. Svoje slabší schopnosti tak vždy zužitkoval mnohem lépe, tedy přinejmenším na první pohled.

Poslední změna prostředí však Ritchiemu vyšla na výbornou. Aktuální retro špionáž je samozřejmě dost „pseudo“, aby mohl vytáhnout všechna svoje esa od zrychlovaček po zpomalovačky, od split screenů po práci s hudbou, přesto vypadá nečekaně svěže a neokoukaně už jen proto, s jakými rekvizitami se pracuje. Krycí jméno U.N.C.L.E. bohužel prošlo kiny poměrně nenápadně, snad proto, že nás Vaughnův námětem podobný Kingsman dostatečně nasytil a mnozí, včetně mě, předpokládali, že Ritchie z tohohle srovnání musí zákonitě vyjít poražený.

Jsem ale překvapený, že je Krycí jméno U.N.C.L.E. v důsledku mnohem sofistikovanější a víc „meta“ film, pracující se svým záměrem nabídnout přestylizované retro dost vychytrale a dokonce přímo chytře. Kde Vaughn nabízí každou scénu vděčný gag, buduje Ritchie mnohem celistvější svět, v němž fungují mnohem složitější vztahy postav... Guy to tu svému kámošovi prostě natřel, jen si toho nikdo nevšiml. Ale s tím samozřejmě nebude souhlasit každý.

Tak jsme si projeli celou Ritchieho celovečerní kariérou, která má svoje obecně milované vrcholy, hromadně odsouzená dna i kusy, o nichž se tu můžeme donekonečna dohadovat. Tenhle hyperaktivní pán se ale snad konečně nakonec naučil i sebekontrole a po nezastavitelných peckách a mainstreamových odbočkách nabídl i něco o řád promyšlenějšího, co stejně přiblble vypadá jen na povrchu, protože hravosti se vzdávat snad už nehodlá. Nicméně nejde jen o naleštěný model, pod kapotou ty koně vážně jsou.

Což o jeho povedených kusech platí vždy. Na rozdíl od rutinérů jako Zack Snyder jeho styl tepe životem. Místo jednolité stylizace tu máme nevyzpytatelnou kupu nápadů, díky níž se sympatické postavy pohybují v hmotném světě, kde být cool je prostě logickou součástí života buď podvraťáckých gangsterů, geniálních detektivů nebo superšpionů.

Teď uvidíme, jak si poradí s králem Artušem, kterého by měl nabídnout příště. Ruku do ohně bych za výsledek nedal, ale po milém překvapení z minulého měsíce stojí za to doufat, že to "vše" co vždy nabízí, ještě najde uplatnění.