Pokud jste byli v Karlových Varech, nejspíš vám neunikl fakt, že se tam promítalo dost českých filmů, které sklízeli i celkem chválu. Jedním z nich je i Cesta do Říma. Podle zápletky, která se točí okolo ukradeného obrazu z Národní galerie a cestě do Itálie, kde ho chce zloděj prodat, by člověk možná tipoval heist movie, Cesta do Říma je však něco malinko jiného a mnohem víc se pokouší pokládat filozofické otázky a odpovědi na ně hledá s hodně svérázným humorem.

Tomasz Mielnik (1980, Wrocław, Polsko) vystudoval dějiny umění na Wrocławské univerzitě. Během studií FAMU v Praze natočil několik krátkých filmů: V neděli (2008), Vzpomínka na matku (2008) a Anonym (2009). Jeho krátký dokument Dyrygent (2009) vyšel jako příloha monografie o Jerzym Grotowském. Bakalářský film Holka 180 (2010) byl promítán na mnoha festivalech po celém světě, za všechny lze jmenovat festival Molodist v Kyjevě. V roce 2013 se Tomasz Mielnik zúčastnil workshopu International Filmmaking Academy pod vedením Bernarda Bertolucciho, Giana Vittoria Baldiho a Abbase Kiarostamiho. Mielnikův celovečerní film Cesta do Říma zahájil letošní sekci Na východ od Západu 50. ročníku MFF Karlovy Vary. Touto duchovní komedií (s Berenikou Kohoutovou, Mirkem Donutilem a Václavem Hrzinou v hlavních rolích) absolvoval Katedru režie na FAMU. Film Cesta do Říma má pražskou premiéru 5. srpna a diváci jej uvidí v různých letních kinech v průběhu srpna a září.

1. Rukopis nalezený v Zaragoze (Polsko 1965, r. Wojciech Jerzy Has)
Mnohovrstevnatá filozofická komedie, kombinující barevnost Dekameronu a svou ušlechtilou ironií překračující Buñuela. V tomto filmu labyrintově proniká realita a iluze, čas a prostor. Život je znázorněn jako neurčitost, hra, bláznivý podvod, který dovede hlavního hrdinu k šílenství. Ve filmu se objevují nejlepší herci polského filmu - Beata Tyszkiewicz, Gustav Holoubek, Zdzislaw Maklakiewicz a především moje věčná inspirace - polský Marlon Brando, James Dean a Marcello Mastroianni v jednom - Zbigniew Cybulski. Snad v žádné jiné roli nebyl tak velký jako zde, v roli naivního, ztraceného a tvrdohlavého aristokrata.

2. Děrsu Uzala (Sovětský Svaz/Japonsko 1975, r. Akira Kurosawa)
Epická vitalita a dobrodružství Akiry Kurosawy vždy rozhoupávaly moji představivost. Moc se mi líbí jeho benevolentní přístup k člověku a hluboká víra, že se člověk může změnit, být lepší, najít se. Kurosawa se také většinou inspiruje literaturou a malbou. Inspirace zesilují vizuální působení filmu a ten potom zůstává hluboko v paměti. Jeho způsob zobrazování snů, duchů a nereálných vizí je pro mě tak intenzivní, že se cítím jako bych pronikal do metafyzického světa. U toho cítím podivnou úzkost a prvotní strach. Děrsu Uzala vypráví příběh přátelství mezi ruským výzkumníkem a samotářským lovcem Děrsuem. V symbolické rovině filmu je tento vztah ilustrací vztahu moderního člověka (patřícího k současné západní civilizaci) a člověkem původním, prvotním, který je hluboce spojen s přírodou a s Bohem. Když Děrsu umírá, cítím velkou ztrátu, jakoby ve mně zemřela moje původní - mýtická část mě samotného.

3. Playtime (Francie/Itálie 1965, r. Jacques Tati)
Tatiho unikátní a jedinečný vizuální humor. Všechny jeho filmy se vlastně dají vnímat dohromady, jako jeden velký film. Domov s očima, který se dívá na Hulota, jak se snaží zachránit malého kluka, kněz, který po autonehodě spravuje motor, jakoby to celé byla mše. Velké obrazové celky, ve kterých vidíme dokonce několik gagů najednou. V komedii je Jacques Tati hned za Chaplinem. Třetí za nimi Woody Allen.

4. 8 ½ (Itálie/Francie, r. Federico Fellini)
Nejlepší osobitý portrét umělce, jaký jsem kdy viděl.

5. Oidipus král (Itálie 1967, r. Pier Paolo Pasolini)
V Pasolinim jsou dvě osoby, které spolu vedou dialog a vytvářejí zajímavé napětí. Má v sobě člověka antického - se svou energií, impulzivností a bakchickým pudem, ale na druhé straně jeho osobnosti je kontemplativní katolický mnich. Kamera zde jako slovo básníka přenáší do kina naivismus renesančních fresek nebo čistou energii mýtu.

6. 2001: Vesmírná odysea (VB/USA 1968, r. Stanley Kubrick)
Vizionářský film. Strauss a kosmos. Člověk - Bůh - stroj - nadčlověk. Pořád nejlépe zfilmovaná (volná) interpretace Homérovy Odysey.

7. Jauja (Argentina/Brazílie 2014, r. Lisandro Alonso)
Hledání unesené dcery se promění v metaforu osudu člověka. Je tam cítit vliv J. L. Borgese, někde se možná dá vyčíst poetický nadrealismus R. Ruize. Silně je cítit přítomnost mýtu Sisyfa, jak ho vnímal Camus.

Tak co na to říkáte?