Tak vám tu budu na stará kolena představovat Davida Finchera, na jehož Klub rváčů můžete v nadcházejících týdnech díky Projektu 100 zajít do kina. Vzhledem k tomu, že tu před sebou máme jednoho z nejuznávanějších, nejznámějších a, proč nevyspoilerovat pointu článku, „nejlepších“ mainstreamových režisérů, čeká mě poměrně těžký úkol neprodávat písek na poušti a zkusit se na něj podívat trochu jinak, aby si bylo v diskuzi o čem povídat.

Fincher se vždycky musí především pochválit. Musí se napsat o jeho preciznosti, o jeho kubrickovské posedlosti absolutní kontrolou mizanscény, kdy se neostýchá zastavit natáčení, aby o milimetr posunul šálek kafe. A tohle divákům vždycky imponuje! Stejně jako nekompromisní dril herců i celého štábu. Sice nikdo nedokáže přesně vysvětlit, čím mu nepostřehnutelně posunutá rekvizita zaručuje lepší zážitek, představa režiséra řešícího takové prkotiny nás ale naplňuje důvěrou, že jsme na dvě hodiny ve správných rukách, v rukách někoho povolaného, kdo svou práci nebere nalehko. U Davida tahle premisa rozhodně platí.

Především Klub rváčů a Sedm jsou „okamžité klasiky“ a z každého dalšího jeho projektu cítíme podobnou, nebo i větší vysoustruhovanost. Fincherova práce s dokonale čistým obrazem, tónovanými barvami, přesnou kompozicí a promyšlenými jízdami, s nimiž se neplýtvá (a tím lépe působí), je pověstná. Nejspíš má svůj úvod v začátcích reklamního a videoklipového řemeslníka ze stejné stáje jako Bay a Snyder, který musí každým záběrem ohromit. Jako jeden z mála ale Fincher přišel na to, že ohromovat se dá i vkusně.

Na každém kroku bývá přirovnáván ke Kubrickovi, takže si tím srovnáním taky pomožme k poukázání na zásadní rozdíl: Ne každý Stanleyho kus se líbí všem, ale o každém z nich lze od určité skupiny lidí očekávat tvrzení, že jde o geniální dílo. A od jiné, že jde o úplně přeceňovaný odpad. Málokdy někdo řekne „měl na víc“ - jeho snímky přijímáme jako jeho úplnou vizi, která se buď líbí, nebo nelíbí. Zato filmy Davida Finchera si většinou odnesou jako hodnocení určitou „obecnou shodu“ (čímž není řečeno, že každý divák hodnotí jeho projekty stejně, ale že když se kouknete na nějakou databázi, uvidíte nepochybně v hodnoceních menší rozptyly). O mnoha z nich se pak otevřeně říká, že v nich nevyužil svůj talent naplno, předně o Hře (kterou mám rád a neříkám to o ní), Úkrytu a Podivuhodném případu Benjamina Buttona. A samozřejmě o třetím Vetřelci, ale jak se to mělo s ním a s příliš hlasitým studiem, asi všichni víme.

Proč ta omlouvačnost? Těžko přece připustíme, že by režisér jako Fincher někdy točil na půl plynu, jenom tak, aby „nevyšel ze cviku“. Nebo že by mu nedejbože „tentokrát na výsledku záleželo míň“ – pokud bychom podobné výmluvy přijali, tak by celá jeho pověst ztratila smysl a my bychom museli přiznat, že jsme se nechali tak nějak oblbnout krásnou myšlenkou. Musíme proto věřit, že i do filmů, které jsou obecně pokládané za „kvalitní, ale normální“, vložil veškeré svoje úsilí. Jak je ale potom možné, že nejsou strhující, pohlcující a bezchybné jako Sedm nebo Zodiac?

Možná proto, že si Fincher nevybírá kontroverzní ani „velká“ témata, jež by ze své podstaty rezonovala společností a vyvolávala diskusi. A když už to dělal, tak to vypadalo jako u Klubu rváčů, který přišel v čase vrcholících devadesátých let, kdy byla nejvíc módní kontrakultura a antikorporátní rebelie, takže šlo o kontroverzi asi jako když šestnáctiletej kluk kouří tajně za školou a myslí si, že tím narušuje systém. I když stejně uvažuje tolik lidí, že už na plácku u kotelny skoro není místo k hnutí.

Vlastně krom Klubu rváčů a Sedm nikdy „nerozbil sezónu“, nestrhl na sebe veškerou pozornost. Jeho filmy přicházejí, každý jim zatleská, a pak se hned usazují k tiché existenci. Můj nejoblíbenější Fincher, Social Network, budiž příkladem – skvělé přijetí, očekávání Oscarů, dnes už v podstatě dávná minulost.

Jeho filmy nejsou měkké jako oscarový mainstream, nejsou ale ani dost hlasité. Zrovna stále aktuální Zmizelá je nakonec „prostě sranda“, u níž se divák navyklý na současné metafilmy hlavně královsky baví. Určitě v ní najdeme podtext o rozkladu vztahu, důvěry, především přitom jde o výživný extrakt lidské přetvářky, vždy ale zaujmou spíš funkční prvky než celkové poselství. Něco podobného by šlo říct o atmosféře Mužů, kteří nenávidí ženy a miláčkovi teoretiků Zodiakovi. Jde o filmy, z nichž kape „atmosféra“ a určitě nejde říct, že by byly odtržené od našeho světa – proto o našem světě nepochybně vypovídají -, přesto bych se bál slova „přesah“.

Tady se mnou mnoho z vás jistě nebude souhlasit: Fincher je možná génius, jenže génius bez agendy a výpovědi. Tu najdeme přítomnou tehdy a takovou, aby se hodila k námětu. Jeho preciznost pak obdivujeme, ale nic víc než ona sama z ní nevyplývá. Možná tento styl pramenil už v dobách, kdy ještě před točením videoklipů pracoval na designu kulis a natáčecích placů – jeho „jádro“ spočívá v dokonalém zobrazení všeho přítomného na scéně, někdy i poselství. Všechno se zdá být součástí mechanismu. A může nás poselství opravdu zasáhnout, když je jenom jedním z dílků stroje, a ne jeho cílem?

Možná vám přijde, že si připravuju půdu pro Fincherovo odsouzení, ale to rozhodně není pravda. Určitě se nikdy „nezaprodal“, z jeho práce čiší autorství, záměr, styl a smysl, proč existují. Fincher točí zábavně a pro širší masy, ale nesklápí u toho hlavu. Jeho filmy nejsou vždycky maximální divácký zážitek, někdy jsou jen dobré, ale není z nich cítit „tady brzdí, aby mu ti pomalejší stačili“ - pokud nějaký jeho film není „absolutní“, plyne to z jeho přirozenosti. Třeba Úkryt: v tom filmu není ani víc, ani míň, než co by v něm být mělo. Možná si řekneme „prostě thriller“, rozhodně ale „prostě thriller“, podle nějž by šlo psát definice. Že z něj Fincher neudělal „víc“, v podstatě dává u režiséra zakládajícího si na čistotě, přesnosti a preciznosti smysl. Ten film je prostě „přesný“.

Někdy však není špatné se trochu zašpinit, a v tom už má Fincher mezery. Kubrick možná padesátkrát opakoval záběr, nicméně i proto, že na plac přišel mnohdy bez představy kam postavit kameru, kam zamířit objektiv, a vždy hledal nejlepší řešení plynoucí z daného okamžiku, i kdyby tím měl strávit opravdu hodně času. Při jeho pověsti paradoxní, ale v podstatě šlo v mnoha případech o režijní improvizaci. Cítíme kontrast úžasně intuitivních nápadů a jejich absolutně dokonalého provedení. Fincher tohle postrádá; u něj na nás sálá jen preciznost. Někdy může působit až tísnivým dojmem, takový jsem měl třeba problém s jeho díly House of Cards a často se to objevuje v hodnoceních Benjamina Buttona (možná trochu oscarového kalkulu?), kde už je Fincher jenom chladný, mechanický a dokonalý nad rámec rozumné míry.

Nutno dodat, že jsou veškeré zdejší výtky míněny vůči vynikajícímu režisérovi a slouží spíš jako pobídka k nějaké debatě, kde (jestli někde) leží Fincherovy hranice a jestli se vám jeho vize, kterou při svých schopnostech naplňuje zřejmě bez chyb, zdá jako ve svojí podstatě nejlepší, čeho může chtít dosáhnout. Všichni ale víme, že je Fincher skvělý režisér, jeden z nejlepších současných - to si určitě neuškodí takhle nakonec zopakovat. Vždy se ptáme leda na to, jestli bude jeho další počin jen dobrý, nebo rovnou vynikající. A takových jistot Hollywood mnoho nemá.

Který Fincherův film máte nejraději a který vás naopak úplně minul? Dejte vědět v diskuzi!

V minulých "dílech":
Martin Scorsese
bratři Coenovi
Darren Aronofsky
Jim Jarmusch
Bryan Singer
Michael Bay
Phil Lord a Chris Miller
Michael Mann
Matthew Vaughn