Matthew Vaughn je frajer, na tom se shoduje překvapivě mnoho lidí. Jeho pouhých pět režijních počinů imponuje fanboyům, jejich slečnám, filmovým teoretikům i lidem, kteří šli náhodou kolem. Zkrátka rozumí lidu, jak se ostatně od syna králova kmotřence sluší a patří.

Jeho životní příběh se opravdu zdá zajímavý sám o sobě natolik, že by možná nebylo od věci, aby ho jednou taky zfilmoval. Zatímco takový Lars von Trier se v dospělosti dozvěděl, že jeho otec byl ve skutečnosti nácek, Vaughn zjistil, že ten jeho byl vysoký šlechtic George de Vere Drummond. To bylo zjištění docela příjemné, jeho jméno proto v osobním životě začal používat. Vaughnem zůstal pro filmový byznys, v němž se úspěšně uchytil potom, co roky pendloval mezi Británií a Los Angeles, při čemž pochytil to nejlepší z obou zemí.

Jeho kariéra začala dávno před tím, než poprvé režíroval. Známý byl především coby dvorní producent Guye Ritchieho, který měl původně oživit i Po krk v extázi. Ještě že se k tomu nakonec neměl a Matthew musel poprvé na plac. Ačkoliv samotný film dopadl spíš jako generická žánrovka, co moc nepřekvapí, naznačuje přísliby nevyužitého potenciálu.

Ten se pro mnohé naplno proměnil už jeho dalším počinem, jímž se stalo metadobrodružství Hvězdný prach, jež v roce 2007 ukázalo, že pohádkové fantasy (zatlačené do pozadí jacksonovsko-tolkienovskou epikou) mají co říct. Podobně výrazný kousek tu nebyl nejspíš od ve Státech milované Princezny nevěsty a pro mnoho diváků se stal instantní srdcovkou.

Opravdovou peckou ale byl až komiksový Kick-Ass. Vaughn ho natočil zcela podle svého záměru a teprve potom řešil, jak ho bude vlastně distribuovat. Což byl u sprosté a ujeté podívané docela risk. Z tohoto vyfuckování hollywoodského systému se ale stala celkem působivá reklama a snímek s pověstí revoluce produkční i filmařské přišel do kin, aby některé dokonce přesvědčil, že jí i je. Co do revolučnosti bychom určitě mohli vznášet námitky, jinak si ale tahle odvázaná komiksová jízda, která mimo jiné dostala do povědomí Taylora-Johnsona a především Chloe Moretz, omotala kolem prstu nerdský svět. Určitě po právu. A nenechte se tu zmást nízkými tržbami v kinech, tahle nekorektní sranda se ve skutečnosti prodala díky různým nosičům vcelku dobře.

Na Vaughna se upnuly zraky Hollywoodu a čekalo se, že bude pokračovat v sérii Kick-Ass. Jeho ambice ale sahaly trochu výš, a tak projekt (ke škodě chudáka Nářeza) pustil a plácnul si s Bryanem Singerem. Zrežíroval prequel k X-Menům, kteří po nepopulárním Posledním vzdoru potřebovali novou energii. Opět špičkové obsazení, opět nepříliš závratné tržby a opět velmi kladné přijetí, které zaručilo, že o tohohle pána bude zájem. A pak hned následovalo další překvapivé rozhodnutí – postoupit režii Budoucí minulosti samotnému Singerovi a pustit se do pseudobondovky Kingsman, čímž se samozřejmě dostáváme do žhavé současnosti, kdy ještě nestačilo vyšumět, že to Matthewovi opět vyšlo. Jakkoliv někteří naznačují, že už spíš s odřenýma ušima.

Těžko říct proč, Vaughn totiž velmi konzistentně pokračuje v rozvíjení svého jednotného stylu. Jak se o něm říká, že je variabilní, protože zkouší neustále nové žánry, tak se jen díváme špatným směrem. Ano, jiné žánry zkouší, ale jeho přístup k filmům sám o sobě zůstává pokaždé totožný, jednoduchý a velmi efektivní: být dravý, být meta, vypilovat soundtrack a cílit na dnešní posedlost popkulturou a její znalostí.

Vaughn se tváří, že je podvraťák a staví klišé na hlavu. Ve skutečnosti všechny jeho filmy následují zavedená schémata a veškeré podvracení se pohybuje na bázi jednotlivých scének, ne jejich vztahu k celku. To zní jako kritika, podobná „zbabělost“ ale vlastně zaručuje, že jeho filmy zůstávají přehledné a pochopitelné pro všechny. Nejvíc to platí pro aktuálního Kingsmana, kde už mechaničnost Vaughnova přístupu přece jen trochu vystupuje na povrch. Když postavy neustále připomínají nějaké klišé, můžeme se vsadit o co chceme, že o pár scén později bude ono klišé okázale porušeno. A stejně tak se můžeme vsadit, že se film bude přesto vyvíjet, jako kdyby bylo naopak zcela naplněno (v Kingsmanovi jde třeba výsměch záporáckým monologům.)

Ale nevadí, protože Vaughnovy filmy mají být primárně chytře zábavné, což pořád platí. Ačkoliv už nejde o exkluzivní chytrost, jíž si většinou ti, co sjíždí popkulturní odkazy, cení. Vaughn je v tomto ohledu vždy velmi přístupný a popkulturní odkazy a práce se schématy jsou polopatické a jasně stavěné tak, aby byly patrné na první pohled. Nebývají konkrétní – citují se spíš principy než přímé scény –, nevylučují tedy ty, kdo třeba nemají nakoukané bondovky – stačí vědět, jak se většinou chovají bondovští padouši.

Vaughn je mainstreamový producent a jako takový přistupuje i k režii: Velmi pragmaticky, velmi vypočítavě. Konstruuje své filmy jako perfektní zboží přesně tak, aby jeho zákazníky potěšilo co možná nejvíc. Pro mnohé podobná slova vezmou z celé té legrace kouzlo, ale není to nutné. Sice z toho vyplývá, že Vaughnovy filmy jsou mnohem spíš dokonale nadesignovaný produkt než upřímně vyprávěný příběh (proto mu jde tak snadno střídat žánry), ale i takový film může být dělaný se zápalem a od srdce. Možná tu tak trochu mizí iluze režiséra, který svou prací podvrací Hollywood – mnohem spíš je tím, kdo mu připomíná, jaký by měl a mohl být, kdyby se jenom trochu snažil.

Který Vaughnův film máte nejraději a který vás naopak úplně minul? Dejte vědět v diskuzi!

V minulých "dílech":
Martin Scorsese
bratři Coenovi
Darren Aronofsky
Jim Jarmusch
Bryan Singer
Michael Bay
Phil Lord a Chris Miller
Michael Mann