A máme tu další zářez do naší nejdemokratičtější rubriky, tentokrát od Karla Spěšného.

Mezi lety 1992 – 1996 studoval Pražskou fotografickou školu a v roce 2004 absolvoval katedru Filmových studií na FF UK. V roce 1996 začal pracovat jako redaktor časopisu Cinepur, který pak v letech 1999 - 2002 vedl jako šéfredaktor a do současnosti působí jako jeho externí přispěvatel.   V roce 2008 externě spolupracuje s MFF Karlovy Vary a připravuje texty k retrospektivě Nicolase Roega. V roce 2010 vytvářel koncepci a dramaturgii projektu Kino Evropský dům v Evropském parlamentu. Od roku 2005 byl dramaturgem Festivalu krátkých filmů Praha a od roku 2006 až do současnosti je jeho programovým ředitelem. Jeho desátý ročník začíná právě dnes.

1. Chungking express (Hong Kong 1994, Kar-wai Wong)
Strašně dlouho jsem ten film neviděl, ale ta hravost kombinovaná s bezbřehou romantikou, filmařskou lehkostí a originálním stylem vyprávění pro mě tehdy měla fatální následky. Rozhodně je ten film na soupisce věcí, které chci mít v posledních 24 hodinách života. Kdybych nestihl víc, tak alespoň tu scénu, kdy Tony Leung kouří a díky jednoduchému optickému triku to vypadá, že svět kolem něj sviští v nějaké své vlastní časové dimenzi.

2. Premiéra (USA 1977, John Cassavetes)
Mohl by tu být asi úplně kterýkoli Cassavetesův film, ale tenhle jsem jednoduše viděl nejvíckrát. John Cassavetes se svojí ženou Genou Rowlands v možná nejvíc osobním filmu, jež se odehrává během příprav na divadelní premiéru. Jako všechny Cassavetesovy filmy je i tenhle fascinující svojí až děsivou otevřeností postav, které mají opravdu daleko k ideálu a dělají věci, které vůbec nejsou v pořádku, a přitom se tolik se zadřou pod kůži. 

3. Leopardí žena (USA 1938, Howard Hawks)
Pro mě esence komedie. Čistá energie bláznivosti, svoboda potrhlosti, ignorování všech hranic a svěžest třeskutě svižných dialogů. Každý by měl mít svého leoparda a Katherine Hepburn. Protože jinak budeme jen těžko šťastní.

4. Život pod vodou (USA 2004, Wes Anderson)
Když jsem ten film viděl poprvé, bylo to z DVD, a já jsem se strašně dlouho nemohl rozhodnout, jestli mě ta trochu groteskní stylizace a žánrový mišmaš nesnesitelně irituje, nebo fascinuje tím precizním balancováním na hraně trapnosti. Pak se objevil žralok a od té chvíle už jsem ten film jen bezhlavě miloval. A když skončil, otřel jsem slzy, vysmrkal se a zmáčknul znovu Play. A tu noc pak ještě jednou. Od té doby Wes cokoliv a kdykoliv.

5. Nebeské dny (USA 1978, Terrence Malick)
Jen málo režisérů dokázalo natočit filmy, jejichž nejdůležitější část není v ději nebo dialozích, ale v obrazech, z nichž jsou seskládány. A ještě méně točilo filmy o tom, co to znamená být člověkem uprostřed všehomíra. Malickovi se to zvlášť ve třech filmech, které natočil během prvních 25 let svojí kariéry (Zapadákov, Nebeské dny a Tenká červená linie) podařilo a navíc způsobem, který měl vlastně blíž k žánrovým filmům pro masy než intelektuálským sebezpytům. 

6. Casino (USA/Francie 1995, Martin Scorsese)
Od Martina Scorseseho by tu mohlo být filmů spousta. Jeho schopnost vyprávět strhující příběhy neuvěřitelně komplikovaných, barvitých a přitom úplně samozřejmých postav tak svrchovaně filmovým jazykem mně vždycky fascinovala. V Casinu je to všechno tak nějak ve vrcholné formě, a když nic jiného, tak fakt, že první věta filmu o mafiánech v Las Vegas a šílené spirále hamižnosti a násilí je vyznáním lásky, mě umí rozebrat vždycky a spolehlivě.

7. Banda pro sebe (Francie 1964, Jean-Luc Godard)
Film jako bohapustá hra s filmem a radost z neomezené svobody filmařské fantazie, jež se prostě jen tak poflakuje Paříží. Ve světě, který má přes svoje všeobecné diletantství tendenci brát se smrtelně vážně je to vzácná ukázka nadhledu, inteligence, poučenosti, hravosti a notně ironického smyslu pro humor. A scény běhu Louvrem nebo společného tance v baru se pro mě limitně blíží filmovému nebi. 

Tak co na to říkáte?