5) Život pod vodou (2004)

Přiznávám, že Život pod vodou je moje srdeční záležitost a na první příčku ho nedávám jen proto, že u sestavování topek musí člověk, přestože výsledek bude tak i tak subjektivní, myslet i na trochu "vyšší" atributy. Na život pod vodou dostal Anderson hrozně moc peněz, hrozně se utrhl ze řetězu a hrozně prodělal. Byl to film až moc divný, až moc vyhraněný. Wes se od té doby maličko bojí a spíš trochu zbaběle krmí své fanoušky trademarky, což je škoda, protože výprava Steva Zissoua za pomstou a nejlepším dokumentárním filmem všech dob je neskutečná emociální jízda, kde nápaditá režie, psychopatický scénář a peckový soundtrack portugalských předělávek Davida Bowieho může zasáhnout jak srdce, tak i mozek. Není to univerzální sázka na jistotu, to vůbec ne. Pokud vás ale Život pod vodou osloví, bude to nejspíš rovnou trefa do černého.

4) Zpívání v dešti (1952)

Jeden z nejkultovějších kultů vůbec. Film nakažlivě pozitivní, plný nezapomenutelné hudby. A navíc o filmech! Konkrétně o přerodu němého filmu v barevný. A objevení zvuku je tu tematizováno a využito na maximální úrovni, protože taková radost z možnosti být slyšet se jen tak nevidí. Zpívání v dešti rozhodně zestárlo, jenže právě to je na něm kouzelné, to vtažení do doby bezstarostných technicolorových muzikálů, které v sobě mají upřímnou a naivní krásu, že se nestydíte být z toho naměkko. Člověk cítí nostalgii po době, v níž vlastně nežil, stejně jako po době, o níž Zpívání v dešti vypráví. Takové emociální Inception.

3) Hráč (1992)

Hříčka Roberta Altmana se věnuje často opomíjenému hrdinovi Hollywoodu. Filmovému producentovi. Přitom bez jeho dohledu by nevznikl žádný film! To on se stará o to, aby měly produkce úspěch, ať už divácký, nebo kritický. Bohužel však z producentů jejich práce dělá nevyhnutelně i cyniky. Jo a taky vrahy a maniaky. Nebo alespoň v tomhle případě, kdy hrdina (Tim Robbins) zastřelí neodbytného scenáristu, který ho po odmítnutí jeho scénáře pronásledoval, a začne se postupně propadat do stále šílenějších a nepředstavitelnějších situací. On neví, co se děje, my to ale víme - filmové postupy postupně stravují realitu a podivná metahra končí tak, že filmy zcela převzaly kontrolu nad světem.

2) Hugo a jeho velký objev (2011)

Těžko se to vysvětluje. Hugo není moc zábavný film. Není moc vtipný, není moc napínavý. Ale je neskutečně... krásný. Opravdu se to nedá slovy popsat, musí se to vidět a musí se to cítit. Nebudu tu tvrdit že "kdo miluje filmy, musí mít rád i Huga," jak se často objevuje v různých reakcích, ale rozhodně platí, že Scorseseho láskou ke kinematografii je tenhle dětský příběh tak nasáklý, že se od ní dá jen těžko "nezašpinit". Vše navíc v neskutečně precizním provedení a po Avatarovi dost možná nejlepším 3Dčku, co bylo k vidění. Hugo neoslovuje všechny diváky, jde o film, který musíte jakoby přijmout za svůj, musíte se s ním vyloženě ztotožnit a obklopit se jím, stejně jako Scorseseho život obklopuje filmařina. Z tohohle úhlu pohledu je to neskutečně osobní zpověď starého pána, který má v sobě stále ještě dítě okouzlené prvotní krásou pohyblivých obrázků.

1) Sunset Blvd. (1950)

Opak Zpívání v dešti. Tvrdá hollywoodská satira mistra Wildera tne do srdce filmového průmyslu, když odhaluje život zničené a v sebeklamu žijící bývalé hvězdy Normy Desmond, jejíž kariéra nepřežila přechod z němého filmu na zvukový. Snímek přeplněný cynickým humorem se zprvu jeví jako bizarní komedie, ale později, když poznáváme perverzní šílenství stárnoucí ženy, v němž ji udržuje ne moc dobrý, zato ale ctižádostivý scenárista, začne člověku běhat mráz po zádech. Sunset Blvd. je jeden z těch filmů, které se nebály mluvit o opravdových lidech a nesnažily se vytvořit alternativní Hollywood - krom hrdinů jsou všechna zmiňovaná jména reálná a Wilder tak zachycuje poněkud nostalgicky depresivní obraz konce jedné éry, stejně působivý i po víc než půl století.