5) Sam Mendes: Americká krása

Americká krása se dnes až překvapivě často označuje za překonaný film. Naivní, povrchní a přehnaně sebevědomý. Ve své době ale sklidila bouřlivý potlesk a jakkoliv je její kritika konzumentarismu skutečně poněkud jednoduchá a krátkozraká, působivost jí upírat nelze. Filmy nemusí být nutně složité, aby byly krásné – jako ten igelitový pytlík poletující ve vzduchu.

Jak to dopadlo: Sam Mendes si od svého debutu zkusil kriminálku podle komiksu, válečný kousek, indie dramedii, další hořké drama a nakonec dostal agenta 007 do formy, v jaké nebyl od konce šedesátých let. Nestihl toho tedy málo a zpětně tak dokazuje, že jistá přímočarost jeho debutu není nutně chybou. Že o komplikovanější a komplexnější film zkrátka jít nemuselo, protože to nebylo potřeba.

3/4) J. L. Godard: U konce s dechem / François Truffaut: Nikdo mne nemá rád

Tyhle dva debuty k sobě patří jako vejce k vejci, jeden by bez druhého buď nebyl, nebo byl zásadně jiný, a bez nich by byla nepochybně zásadně jiná celá dnešní kinematografie. Rozumnější a umírněnější Truffaut natočil komorní drama o chlapci, který nikam nepatří, a jeho buřičský a vždy provokující kamarád Godard natočil (podle Truffautova námětu) podvratnou vztahovku, která tak moc kašle na to, jak „mají filmy vypadat“, až je to okouzlující.

Jak to dopadlo: Z nejlepších přátel, kteří se během svých natáčení vzájemně ovlivňovali, se stali zarytí nepřátelé. Godard nakonec ani nedorazil na Truffautův pohřeb, protože se jejich pohled na filmy až příliš vzdálil. Oba dál točili filmy, z nichž je nejeden pokládán za zlatý fond, jen Truffaut šel ve stopě preciznosti a Godard ještě většího podvracení. Zatímco pak Truffaut zemřel již v osmdesátých letech, Godard žije a tvoří dodnes – dál napadá filmové médium a zkouší, co snese. S rostoucí razancí mu sice ubývá příznivců, to mu ale sotva vadí.

2) Mike Nichols: Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Strhující drama nezapře divadelní předlohu, to ale nevadí. Neskutečný herecký koncert (ve filmu hrají čtyři herci, všichni byli nominovaní na Oscara) především Elizabeth Taylorové a Richarda Burtona je přeplněný nenávistí a záští, ale i smutkem a bolestí. A taky slušnou náloží černého humoru. Dva páry si tu po bujarém večírku vyříkávají nepěknou minulost a ještě nepěknější současnost a vzhledem k tomu, že něco popily, se příliš nedrží zkrátka. Klasika, jak se patří, především proto, že ani trochu nezestárla.

Jak to dopadlo: Nichols se už další rok vytasil s Absolventem, tedy jednou z největších filmových kultovek vůbec, takže v jeho filmografii Woolfová mnohdy trochu zapadá ve prospěch Mrs. Robinson. Tyto dva filmy (těžko říct, který z nich je lepší), každopádně v jeho filmografii dodnes zůstaly nepřekonány a nedá se předpokládat, že by se dvaaosmdesátiletý režisér svým začátkům ještě mohl přiblížit.

1) Orson Welles: Občan Kane

Někdy je hezké prvním místem žebříčku překvapit, jindy je to naprosto nemyslitelné. A tohle je jeden z těch případů. Orson Welles, který měl v roce 1941 k dvacítce pořád ještě blíž než k třicítce, tenkrát navždy změnil kinematografii co do vyprávění příběhů i jejich vyobrazení. Fiktivní životopis nápadně připomínající biografii mediálního magnáta Williama Randolpha Hearsta drží pohromadě jak neměřitelný Wellesův egoismus a tvůrčí sebedůvěra, tak i touha vyprávět poutavé a důležité příběhy. Vznikl tak film, jaký nemá srovnání, i když se s ním už tolik jiných poměřovat pokoušelo.

Jak to dopadlo: Welles se do svého prvního projektu vrhnul s bezhlavostí rockové hvězdy a nehleděl na následky, které pro něj byly neblahé. Režisér nejspíš nejvlivnějšího filmu všech dob už nikdy nedostal stejnou důvěru studií, která se „neposlušného dítěte Hollywoodu“ bála. Sice s obtížemi dokončil ještě několik skvělých snímků, předně špičkový noir Dotek zla nebo mystifikační esej F jako falsifikát, většina jeho pokusů zazářit ale zůstala nedokončena a Orson se propadal do obezity, alkoholismu a nutnosti brát štěky i v nejnedůstojnějších reklamách, aby mohl zafinancovat natáčení. Uznání se sice dočkal ještě za svého života, především díky evropským kritikům, natáčecích podmínek srovnatelných s těmi u Občana Kanea ale ne. Radši ani nemyslet na to, o co všechno jsme tím přišli.

---

pozn. redakce: Kde jsou krucinál Clerks, Martine?