Na jméno Ondřeje Štindla jste už asi narazili a možná, že to ani nebylo u filmu. Po revoluci stál u zrodu Rádia 1, kde působí dodnes, a začal se věnovat novinařině. Na jeho články jste mohli narazit v Lidových novinách, na BBC nebo v časopise Týden. V roce 2009 získal Českého lva za scénář k psychologickému thrilleru Pouta a o tři roky později mu vyšel antiutopický román Mondschein. Aktuálně pracuje pro internetový deních Echo 24. Příští týden si můžete do kina zajít na jeho filmovou novinku Místa. A nebo dorazte na MovieZone předpremiéru! 

Kdybych k počítači zasedl někdy jindy, byla by ta sedmička zcela určitě úplně jiná. S jednou výjimkou, existuje film, který nemůžu okecat, vyhnout se mu:

1. Sedm statečných (USA 1960, režie: John Sturgess)

Westerny mi táta vyprávěl místo pohádek, takže když jsem tenhle film v jedenácti viděl poprvé, věděl jsem všechno dopředu včetně většiny replik. A stejně mě úplně strhnul – tou rozjásaností nebo čím. Jedem do nich! Půlka nás umře! Jupí! A taky charizmatem hrdinů. každý měl toho svého nejoblíbenějšího. Pro mě to vždycky byl Britt (James Coburn), ten mlčenlivý dlouhán s trochu indiánskými rysy, co uměl skvěle házet nožem. Asi se mi na něm líbilo, že při vší loajalitě ke kamarádům neaspiroval na nějaké vůdcovství, nejdůležitější pro něj nakonec byl jeho vlastní kodex. A náturou asi byl umělec, metou pro něj nebylo vítězství ale ideál dokonalosti – nejlepší hod, nejpřesnější rána. Ne jako prostředek dosažení statusu nejlepšího, ale pro ni samou.

2. Třetí muž (Velká Británie 1949, režie: Carol Reed)

Příklad dokonalosti. Film, ve kterém je vlastně všechno dobře a ve správném poměru – příběh, atmosféra, napětí, groteska, genius loci vybombardované Vídně, repliky Grahama Greenea, pronikavost, expresivita, anglosasky vnímaná středoevropskost... a taky kouzelně lapidární, posmutněle romantický a přitom ušklíbající se konec.

3. Tenká červená linie (USA 1998, režie: Terrence Malick)

Malickovy filmy mám rád vlastně všechny. Na projekci tohohle mám ale hodně výraznou vzpomínku. Letní neděle večer, kino skoro vyprodané, plné chlapíků v maskáčích, kteří asi zrovna přijeli z čundru a byli natěšení na tradiční válečné drama o bitvě o Guadalcanal. A pak jim pustili tohle. Tříhodinovou filozofující báseň téměř bez příběhu, zato se spoustou záběrů přírody. Trpěli strašně a občas to dávali najevo já ve vnímání přepínal mezi tím, jak se mě samotnému ten film líbí a představami, jak ho asi vidí oni, co s nimi asi dělá. Scéna v klipu je pro film v něčem netypická, vždycky mě při jejím sledování zasáhnou takové ty prchavé momentky s japonskými vojáky (třeba v časech 2:17, 2:35 nebo 3:36). Jak asi vznikly. Pod vlivem nějakého momentálního impulsu? Nebo vyplynuly při opakovaném natáčení. Nebo měl režisér jasno – ty uděláš tohle?

4. Oběť (Švédsko/VB 1986, režie: Andrej Tarkovskij)

Od Tarkovského mám rád v podstatě všechno, na první shlédnutí tohohle filmu ale mám taky silnou vzpomínku. Bylo to během Palachova týdne, v kině, myslím, Letka na Václavském náměstí. Seděl jsem tam, abych na chvíli přišel na jiné myšlenky, ale film mě vlastně vrátil k tomu, co tehdy Praha prožívala daleko intenzivnějším způsobem. V kině bylo jenom pár lidí, když promítání skončilo, jeden starší pán zůstal sedět. Šel jsem kolem něj a viděl, že se celý třese. Oběť jsme potom neviděl hodně dlouho, pak jsem si ji pustil z disku, pozdě v noci, kdy se Tarkovského tempo může zvládat dost těžko. Ke konci jsem už hodně bojoval se spánkem, ale když se objevil titulek „Synovi Andrjušovi s nadějí a důvěrou“, roztřásl jsem se taky.

5. Mistr (USA 2012, Paul Thomas Anderson)

Mám Andersonova Mistra o dost radši než Až na krev. To, čím mě oslovuje, bych musel rozepisovat strašně obsáhle. Jenom letmo: asi jsem neviděl pronikavější a přitom docela empatickou diagnózu soudobého západního člověka. Plus samozřejmě kamera, režie, neuvěřitelné herectví a vůbec všechno.

6. Take Shelter (USA 2011, režie: Jeff Nichols)

Přesné a vůbec ne chladné vyjádření dobových fóbií a strachů, v něčem ale taky strašně romantický film. To závěrečné „OK“ mě vždycky spolehlivě dostane.

7. Do morku kosti (USA 2010, režie: Debra Granik)

Mám ten film rád, ale asi pro mě není na špičce špičky. Uvádím ho kvůli tváři Johna Hawkese v roli strýčka Teardropa. Tváře...

A kde jsou Martin Scorsese, Werner Herzog, Wong Kar-wai, Cristian Mugiu a spousta dalších? Nechápu.

Tak co na to říkáte?