Kamil Tetsuo Fila, redaktor Respektu

1. Vzpomínáte si, co ve vás zanechalo první setkání s Matrixem? Jaké byly dojmy z první projekce?

Šel jsem na ni vyzbrojený čtením recenze Františka Fuky v Cinemě, že je to film, na který dlouho čekal a ani nedoufal, že vznikne. A já to bral jako radu „staršího bráchy“. Premiéra Matrixu mě zastihla v době, kdy jsem (trošku opožděně) naplno jel v kyberpunku – ať už to byl William Gibson, japonská anime nebo Tetsuo, navíc jsem hodně frčel i na hongkongské kinematografii (John Woo, Yuen Woo-ping). Ke všemu jsem byl přesně v tom stádiu, kterému se v angličtině říká „sophomore“, čili okouzlený znalostmi z prvního ročníku vysoké. Studovat film a filosofii byla pro Matrix jakási ultimátní kombinace – téměř cokoli, co jsem se v té době dozvěděl na přednáškách, se v tom filmu nějak zrcadlilo – nebo, minimálně jsem si to tam dovedl promítnout.

Zkrátka, měl jsem dojem, že všechny moje malé soukromé radosti a objevy se najednou zhmotnily do jednoho souborného uměleckého díla, tedy, že to Wachowští natočili přímo pro mě. Opravdu jsem cítil jistý pocit vyvolenosti, v podstatě jako hlavní hrdina Neo, ať to zní z odstupu třeba komicky. (Je jisté, že ten film je vystavěný tak, aby se tak cítil každý divák, který pochytí základní zápletku a dovede si ji spojit se svou situací nýmanda.) Zajímavé je, že jsem to tehdy nebral tak, že se alternativa stala mainstreamem a nějak se tím zdiskreditovala. Přijímal jsem to, jako že my, nerdi a geekové, dostáváme šanci se ukázat, spojit se, naladit se globálně na jednu vlnu, provést určitou kulturní revoluci.

Přímý zážitek z projekce byl každopádně fascinující. Koupil jsem si předem lístky na dvě představení za sebou. Od počátku jsem věděl, že to chci vidět vícekrát, v následujícím měsíci jsem na to šel každý týden ještě jednou. Co si pamatuju, tak jsem nikdy předtím ani potom nic takového neudělal.

Nebylo každopádně pochyb, že šlo o technickou revoluci, destilát a prolnutí více filmařských stylů, zároveň poměrně nekompromisní vyprávění, které po divácích vyžaduje plnou soustředěnost. Vlastně jsem podle toho pak sortoval lidi, kteří to stíhají, nebo ne, a ti druzí pro mě byli loseři a starci. Došlo mi třeba, že to je dílo dělící od sebe jednotlivé generace, kdy zkrátka lidé jako třeba můj táta se už nechytají a ani nechtějí.

Ten film velmi rázně určil, že TEĎ začalo 21. století, éra počítačů, internetu, virtuálních avatarů, hypertextového myšlení, intermediality, multikulturality, feminismu, transhumanismu apod. Spousta hollywoodských filmů mi pak najednou připadala beznadějně zastaralá, pomalá, málo komplexní.

2. Jak se s odstupem času díváte na první Matrix?

V základu jsem to popsal v první odpovědi. To prvotní okouzlení samozřejmě nevyhnutelně vyprchalo. Některá vršení odkazů na jiná díla dnes vidím jako víc mechanickou než kreativní práci. Vidím jisté „loutkové“ vedení herců, čímž nemyslím jen to, že byli při natáčení akčních scén věšeni na drátky. Všechno v tom filmu je až úporně přesně načasované, nic v něm volně neplyne, ale vše zapadá do předem připraveného schématu. To samo o sobě není banální, ale pořád je to schéma. Možná ale ten dojem rozkouskovanosti a „slepenosti“ k tomu filmu patří jako ke kultovnímu zážitku, možnému fetiši, kdy se možné soustředit se na detaily a jejich slastnému opakování. Asi žádné scény z jiných filmů nebyly analyzovány tak často jako různé scény z Matrixu, a není to zdaleka jen jedna. Jde o téměř celý film, neboť je v něm minimum hluchých nebo předělových míst.

Na Matrixu jako takovém mi z odstupem nevadí nic. Vadila mi vlna stylistických nápodob, zelenými a modrými filtry počínaje a bullet-timem konče. Ještě víc mi vadilo rozšíření paranoidních konspiračních myšlenek. Podle mě je přitom ten film mnohem inteligentnější než jsou hloupé konspirační teorie nebo blouznění různých sektářů. Náboženské paralely v tom filmu pokládám jen za hru s kulturním dědictvím, které pomáhá vyprávět příběhy – jinými slovy – Bibli a příběh Ježíše máme zažitý. Nicméně, Matrix a jeho spiritualita je spíš v opozici ke křesťanské podřízenosti přijímání osudu.

Mnohem podstatnější než nějaké nadčasové archetypy mi na Matrixu připadalo vzrušující naopak to, jak dokázal popsat velmi aktuálně pocit generace lidí, které celoživotně čeká nudná kancelářská práce a oni sní o něčem, co by jim z tohoto údělu pomohlo uniknout. Když vezmeme ten film do důsledku, tak v podstatě nabádá nejen k odpojení se od systému (a žití nenásilně alternativním způsobem), ale vyloženě ke zničení systému, aby ani ostatní nebyli napojení.

Pamatuju si, jak velmi krátce na to přišel Fincherův Klub rváčů. Jak Matrix tak Klub rváčů jsou asi nejsilnějšími příklady virtuální vzpoury mojí generace. Jde o velmi odlišný typ revolty, v něčem stejně marný, jaký zakoušela generace našich rodičů s hnutím hippies. (Ale rozhodně jiná, ne sebedestruktivní nebo vyhánějící tak na okraj, jakou zakoušeli lidé identifikující se s punkem nebo undergroundem.)

Po patnácti letech je zřejmé, že naše sny byly v něčem ještě mnohem naivnější. Naše vzpoura ani nezačala, jen se odehrávala v našich hlavách a na monitorech počítačů či v konverzacích po síti. Ale nikdy nedospěla k tomu, abychom se radikalizovali natolik, že bychom náš systém, nás režim, náš konzumní způsob života doopravdy odvrhli. Jinými slovy, Matrix nese ohromně silné, naprosto otevřené anti-kapitalistické poselství, ale sám se stal zbožím. Kup si svou revoltu/The Rebel Sell – název geniální společensko-kritické knihy z nedávné doby to popisuje velmi výstižně. 

Výsledný efekt matrixovských filmů je, že dnes jsou i průměrné blockbustery dějově složitější, obsahují šokující zvraty ohledně dosavadně přijímané koncepce reality a pravdy, ale stalo se z toho klišé.

3. Jaký máte vztah k druhému a třetímu dílu?

Překvapivě kladný a vím, že jsem v menšině. Řekl bych, že odmítavý přístup větší části lidí spočívá v tom, že mají pocit, že první film měl dostatečně uspokojivou pointu. Neo se stal svého druhu Bohem s absolutní mocí a otevřený konec dává prostor naší fantazii – tak zní konsensus. Další díly nám pak prý tyto fantazie nepříjemně kazí, zbytečně je materializují.

Ale možná by bylo dobré si přiznat, jak moc jsou ony vzývané svobodné osobní fantazie rozvinuté a solidní. Zatím jsem se nikdy nebavil s nikým, kdo by tu situaci z konce prvního dílu nějak konkrétně domýšlel.

Pro mě to byl naopak od počátku oříšek. Trápilo mě nejenom klasické Descartovské dilema „jak poznám, že svět je klam, pokud by Bůh nebyl dobrotivý, ale potměšilý démon?“. Vrtalo mi hlavou, co by se stalo, kdyby lidé napojení na Matrix opravdu byli odpojeni. A jak by bylo možné, že by se v dokonale vykalkulovaném systému objevila taková anomálie jako Vyvolený a nebyla proti ní vymyšlena žádná pojistka.

Chápu, že se na další díly Matrixu nahlíží jako na těžkopádnou epiku, která nemá už onu lehkost a rychlost prvního filmu. Od kyberpunku pro 21. století tu máme zase cosi na způsob Hvězdných válek, Star Treku a patetických válečných filmů. Je mi jasné, že stylisticky jsou druhý a třetí díl trochu jinde. Přijímám, že loutkovitost herců je ještě větší než v prvním filmu a hádankovitost dialogů se pohybuje na hranici parodie, pokud se zaměřujeme na jejich lexikální stránku.

Ale jakmile se zaměříme na vnitřní logiku příběhu a konstrukci celého fikčního světa, tak Matrix je uspokojující jedině(!) jako trilogie.

Nechci tu interpretaci zbytečně roztahovat, takže jen stručně. Trilogie Matrix kopíruje triádu kroků duchovního osvícení, jak ho v různých verzích nabízí východní duchovní nauky. V prvním kroku člověk odhalí smyslovou iluzi – háv, který mu byl přetažen přes oči, aby neviděl, co se skrývá pod jevovou stránkou reality. V méně duchovních smyslu jde o to, že přestane vnímat, respektive číst svět přes filtr oficiálních masmédií nebo obecných společenských konvencí. Vidí, že to, co dosud chápal jako realitu, je vyfabrikovaný kód, tak jako Neo vidí místo věcí a lidí v Matrixu déšť zelených znaků.

V druhém kroku osvícení pak dotyčný pochopí řetězec příčin a následku, kauzalitu a nekonečný kruh utrpení. To je ona scéna u Architekta Matrixu, který Neovi vysvětlí, že v systému musí být zakódováno utrpení, jinak by lidé nepociťovali realitu jako dost reálnou (dokonalost nesnesou) a zároveň tu musí být příslib vykoupení. Vyvolený, revolucionář, je tedy předem vypočtená anomálie systému, která ho vede k jeho vlastnímu resetu a rozjetí koloběhu utrpení nanovo. Upínáme se tedy neustále k falešným modlám. Toto je stádium, kdy revoluce selže, pozře vlastní děti a nastupuje další éra konformity, kdy si nalháváme, že se v tom systému dá důstojně žít.

Třetí, nejvyšší stupeň osvícení spočívá v překonání a splynutí protikladů, pochopení, že opozice spolu koexistují jako v symbolu jin a jang. Toho Neo dosáhne na konci, kdy splyne se svým úhlavním protivníkem, agentem Smithem, který je ovšem od systému již také odpojen. Jejich splynutí spustí reset Matrixu, ale zároveň je předstupněm mírovější koexistence lidí a strojů.

Osobně mě jako pravověrného kyberpunkera (nemyslím hackera, ale spíš člověka, který věří v transhumanismus) vždycky štvalo, že první Matrix vyznívá technofobně, respektive, že si z něj lidi berou hlavně tu jeho varovnou stránku a podléhají strachu z budoucnosti. Přitom nejde o to proti technice bojovat, zbavovat se jí a bát se jí, ale pochopit ji, učinit ji součásti sebe sama, a posunout se na vyšší evoluční úroveň.  V tomto ohledu trilogie Matrix předčila všechny primitivní apokalyptické vize a stala se skutečně pokrokovým dílem. I za cenu toho, že nebude moc pochopená, nebo nepřijatá kvůli zdánlivé nebo částečné kýčovitosti. Matrix je progresivní, protože nehlásá návrat ke kořenům, hlásá změnu, která bude radikální, na úrovni změny biologické podstaty.

Dvanáctiletý odstup od vzniku třetího dílu ve mně ale zanechává stále nevyřešenou otázku – nebyla i toto iluze naší generace okouzlené kyberpunkem? Nemám problém přijmout ty filmy jako obraz toho, čím jsme tehdy žili a jak daleko jsme byli schopni domýšlet krizi naší existence. Ale to řešení dnes vidím jako utopické. Nevím, jaké technologické nebo tělesné bariéry bychom museli zbořit, abychom tím vyřešili reálné sociální a ekonomické problémy, kterým čelíme denně. Procitnutím pro mě byl jeden text Kevina Robinsona…

4. Uvítali byste vznik nové matrixovské trilogie?

Jenom sourozenci Wachowští asi mají představu o tom, jak velký rozsah má fikční svět Matrixu a nakolik spletitá či nosná je celá jeho mytologie. Osobně se mi líbila idea povídek Animatrixu, které doplňují některá bílá místa na mapě. A navíc nemají uniformní styl. Vkládal jsem jisté naděje do hry Matrix Online, že půjde o skutečné pokračování filmu s otevřeným koncem – příslib toho, že odteď budeme si tvořit svět podle sebe. Ale bylo to v době, kdy jsem zároveň opustil svět hraní. Nastal nějaký zlom, za který se už asi nikdy nevrátím, takže nevím, co se dělo nebo děje v Matrix Online.

Rozhodnutí o tom, zda bude sága Matrix pokračovat, je čistě na majitelích hollywoodských studií a mediálních korporací. Pokud se objeví cokoli, budu to se zájmem sledovat. Rozhodně nebudu předem znechucený, že mi někdo kazí moji fantazii. Lidi si zbytečně hýčkají své fetiše. Snažím se žádné nemít.

:::::

A co zanechal Matrix ve vás?