Režisér filmu Zejtra napořád není klasický filmař. Rudolf Havlík se narodil v roce 1976 v Sokolově a živila ho spousta věci. Je to spisovatel, scenárista a dvakrát se stal i bloggerem roku. Píše především o Asii a o lidech odtud. Tráví mezi nimi každou volnou chvíli a cestování je jeho vášní. Napsal čtyři knížky a Asie mu sloužila i jako inspirace k jeho celovečernímu debutu. A tady je sedm filmů, na které nedá dopustit.

Je to zatraceně málo. Myslím si, že každý z nás má spousty oblíbených filmů a spousty nálad, ve kterých ty správné fungují. Nedají se seřadit za sebe do logických sloupců, už právě proto, že to jsou filmy. Snažil jsem se vybrat ty, které mi nějakým způsobem zasáhly do života, nečekal jsem od nich to, co mě dostalo, a tak trochu jsem se snažil ignorovat ty, které tu přede mnou zmínili zkušenější kolegové, aby to nebyla úplná nuda. Zároveň jsem vynechal tvorbu Stevena Spielberga, George Lucase a Roberta Zemeckise, protože drtivá většina jejich filmů, všichni víme o kterých hovořím, byly nově postavenou dálnicí, po které se ubíralo mé dětství a bez kterých si už svůj život, tvorbu a inspiraci neumím představit. Ale na ty bych vypleskal sedm slotů, jen by to fiklo, takže na to půjdu trochu jinudy.

1. Kosenie jastrabej lúky (Československo 1981, r. Štefan Uher)

Byl jsem malý kluk, když tenhle film dávali v televizi a z nějakýho důvodu ho zbožňovala moje mamka. Pokaždé, když se objevil, museli jsme jet domů, ať už jsme byli kdekoliv a cokoliv se dělo, tak na tenhle film se prostě šlo koukat. Nevím proč ho má tak ráda, nikdy jsem se jí na to vlastně neptal. Ale podařilo se jí mě nakazit a od té doby ho mám už v sobě zapsaný v srdci někde hluboko a tudy se mi tam dostal i pan Kroner. A taky mívám od té doby potřebu sem tam kosit trávu, cítit tu vůni a asi občas dělat takové ty obyčejné věci, které mají neskutečnou sílu.

2. Pozor, vizita! (Československo 1981, r. Karel Kachyňa)

Mám rád hrozně moc starších českých filmů, kéž by to samé mohl říct o těch nových. Nedají se sem vypsat, ale vždycky budu litovat, že se mi nikdy v životě nepodaří režírovat Rudolfa Hrušínského. Vlastně ani nevím, jestli to jde, protože ten člověk na plátně žije. Nevím, jak to ten člověk dělal, ale stačí, když řekne větu a mám z něho husí kůži, ať už je vyznění jakékoliv. A možná i proto, že se rád toulám po světě, tenhle film ve mě časem dozrál přesně tam, kde ho potřebuju mít a jsem ochoten se u něj dojímat potají nebo ve společnosti a nestydím se za to. Má to koule. Je to krásný film. Pro mě.

3. Smrt krásných srnců (Československo 1986, r. Karel Kachyňa)

Asi bych mohl opsat odstavec nad tím. Karel Heřmánek exceluje, Karel Kachyňa je precizní, Ota Pavel je úžasný vypravěč a vznikla věc, která mě opakovaně dostává skoro stejně, jako když jsem ten film viděl poprvé a ještě mu pořádně nerozuměl. Nádherně napsaná věc, dokonale udělaná a pomník pro spoustu lidí, kteří se tím filmem prošli. Závidím jim to.

4. Klub Rváčů (USA/Německo 1999, r. David Fincher)

Asi někde tady jsem se rozhodl, že chci být filmař a chci dělat takové věci, které si může dovolit David Fincher. Ryzí filmařina, ze které jsem byl na větvi ještě pár dní po prvním shlédnutí a potom jsem strávil v kině několik dalších večerů. Dokonalé záběrování, nespočet detailů a skvělý scénář, který možná někomu nesedne, ale mě trefil na komoru a poprvé mi došlo, stejně asi jako jemu, že Brad Pitt dokáže velké věci. Palahniukovy myšlenky mě baví a i když některé jeho teze nesdílím, tímhle filmem jsem doslova ohromen dodnes a nechápu, kdo tohle dobrovolně zaplatil. Musel to být neuvěřitelně odvážný člověk. Poslední záběr, poslední věta, poslední píseň jsou pro mě jedním z nej konců, které jsem kdy viděl.

5. Blade Runner (USA/HK 1982, r. Ridley Scott)

Tenhle film je něco zvláštního. Strašně složitě jsem se k němu dostával a jsou dny, kdy mi leze na nervy, ale protože mě baví sci-fi a nechci sem dávat Vetřelce, protože to všichni víme, že je zbytečné, tak tenhle film má u mě děsný respekt. Už za to, že tohle někdo dotáhl do konce, dostal do hlavní role Forda a i přes šílené problémy a opravdu nepříjemné natáčení vzniklo dílo, které je jednoduše nadčasové. Za pozornost stojí taky tříhodinový dokument o vzniku filmu, kde je možný vidět, jak se ještě věci dělaly dříve a jak bylo složité převést na plátno tak vizuálně silnou věc. Nedávno jsem studoval concept arty k tomuto filmu a vlastně se k němu pořád vracím. Je pro mě inspirací v tom, co lze dokázat i když to vlastně nejde.

6. Milionář z chatrče (Velká Británie 2010, r. Danny Boyle)

Jamal Malik, Danny Boyle a všichni zúčastnění mě rozebrali. Protože jsem strávil roky času v Indii a v Bombaji prolezl všechny možné slumy a viděl tak neuvěřitelné věci, že se z nich dodnes nemůžu vzpamatovat, tenhle film mě dostal. Vzal mě na místa, která znám a ukázal je tak, jak doopravdy fungují a hlavně přestal dělat z Indie takovou tu zemi, ve které všichni tančí, smějí se a žijí spirituálním způsobem života. Procházet Indií s racionálním přístupem k světu je bolestivé a obrazy, které tam uvidíte jsou na hraně představivosti v dobrém i zlém. Někdy za hranou. Indii jsem si prožil a stále ji prožívám a tenhle film mi pomohl se s ní smířit a možná mi dal naději, že někteří lidé, kteří vyrostou ve špatné kastě, možná mají šanci na něco, jako je život.

7. Tři minuty věčnosti (1988, autor: Gert Prokop)

Jasně, asi si říkáte, že jsem magor, ale co už no... Kdysi jsem přečetl soubor povídek „Copak nohy se kradou?“ od Gerda Prokopa, ve kterém stvořil Timothy Truckla, detektiva z jednadvacátého století, který nepasoval do vzorce, který je běžný a který řešil své případy nestandardním způsobem. Měl svůj hyperintelgientní počítač s oxfordskou angličtinou a pracoval pro smetánku v USA, které bylo odříznuto od zbytku světa. vytvořil svět megakorporací, vlivných lidí, odporných vizí budoucnosti a úžasného kontextu, zejména k dnešní době. A potom se k tomuto tématu vrátil touto knihou, která provedla Timothy Truckla peklem případ za případem až ke skvělému konci. Tenhle film nebo seriál nikdy nevznikl, ale přesto je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů, protože já si ho přehrávám v hlavě poměrně často. Věřte mi, vím přesně, jak ho udělat. Vím, že tohle je jedna z věcí, které bych chtěl jednou v životě udělat. Na tenhle biják si teda ještě počkáme a já doufám, že vám o něm budu jednou zase povídat. Ale v jiné rubrice.

Tak co na to říkáte?