Duben do českých kin žádnou velkou režisérskou persónu nepřivedl, takže dostal prostor kolega xxmartinxx, který (ano, s malým zpožděním) představuje nezávisláckého matadora Jima Jarmusche. (KarelR)

Jimu Jarmuschovi už je jednašedesát, což by mu nejspíš tipoval málokdo. Především proto, že vypadá pořád stejně, kam až paměť lidstva sahá. Stává se vytrženým z času a prostoru stejně jako jeho postavy, které nejčastěji bloudí světem a hledají, kde se v něm usadit.

Režisér, jenž se u mainstreamového publika proslavil především Mrtvým mužem (1995) s Johnnym Deppem a povídkovým kompilátem Kafe a cigára (2003), patří po celou dobu své profesionální kariéry mezi vedoucí osobnosti amerického nezávislého filmu. Jeho inspirace francouzskou školou a narušování hollywoodských klišé (především vědomím natahováním každé jedné scény) si získaly oblibu u většiny z těch, kterým se štítí představa popcornu v kině.

Obsazováním herců jako právě Depp, Bill Murray nebo nyní v aktuálním Přežijí jen milenci (2013) Tom Hiddleston, si ale vždy zajistil, aby se o jeho filmech mluvilo i mimo bublinu festivalového publika. Spolu s Davidy Cronenbergem a Lynchem bychom ho mohli označit za hlavní osobnost amerického „mainstreamového artu“, či jak ono pózování v záři reflektorů doplněné tvářením se, že se mu vlastně vyhýbám, chcete nazvat.

V.I.M.: MRTVÝ MUŽ

Bělovlasého podivína k jeho kariéře předurčoval už původ. Česko-německý otec pracující v elektrotechnické společnosti pro něj přílišnou inspirací nebyl, čímž se nikdy netajil, jeho matka, pro změnu irsko-německého původu, však byla filmová a divadelní recenzentka. Malého Jima proto vodila do kina na všemožné filmy, především však synka odkládala u největších béček.

Sice v něm vzbudila lásku k médiu, zatím však ne touhu točit. V mládí inklinoval spíš k literatuře, které věnoval opravdu hodně času. Když se mu však začala zapalovat lýtka, zfalšoval si spolu s kamarády občanku, aby získal přístup do „uměleckého kina“. S tím, že v takovém „uměleckém kině“ se tenkrát pouštělo především porno a občas nějaký underground - třeba od Roberta Downeyho Sr.. Jarmuschovo povědomí o možnostech filmu se tak... no řekněme, že se prohloubilo, pořád mu to ale nestačilo k chopení se kamery.

Po maturitě se nakrátko přestěhoval z Ohia do Chicaga, kde si za svůj obor zvolil novinařinu. Záhy byl však „požádán“, aby školu opustil, pokud nezačne chodit na žurnalistické kurzy. Sebral se tedy a přešel na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku, kde se během studia umění snažil stát básníkem. Na deset měsíců (místo plánovaného jednoho semestru, ale srdci neporučíš) odjel studovat díky výměnnému pobytu do Paříže. Zde si vydělával jako doručovatel a většinu volného času trávil ve francouzských kinotékách. Přesto se mu podařilo graduovat, a to v roce 1975.

Jarmusch už ale pochopil, kam jeho osud směřuje. Protlačil se na prestižní filmovou fakultu Newyoské univerzity, což neměl vůbec snadné, protože v té době ještě neměl sebemenší zkušenosti s filmařskou praxí. I když se to snažil během studia dohnat, získat titul se mu nepodařilo. I proto, že neměl podporu univerzity, se tedy jeho první film, Trvalá dovolená (1980), nikdy oficiálně nepromítal v kinech v klasické distribuci. Kritika ho proto zcela přešla.

V.I.M.: GHOST DOG - CESTA SAMURAJE

Škola však dala Jasmuschovi přátele v branži, třeba Spikea Leeho nebo Toma DiCilla, a především odhodlání pokračovat v točení. Velkou kariéru započal už druhým celovečerákem Podivnější než ráj (1984), vznikajícím v rozumnějších podmínkách (rozpočet 125 000 dolarů byl desetinásobek Trvalé dovolené). Jarmusch se najednou dostal až do Cannes, kde oceňovali jeho narušení hollywoodských konvencí a osobitost. A byla z něj hvězda.

Asi nemá smysl představovat každý z Jarmuschových filmů, za zmínku však stojí témata, jimž se věnuje. Ne náhodou se s nimi setkáváme nejen u obsahů jeho scénářů, ale i v jeho životopise. Mnoho kousků sleduje tápání hrdinů po vlastním smyslu, stejně jako Jim sám hledal velmi dlouho uplatnění. Právě minimalistické bloumání světem, doplněné bizarními situacemi na hraně cynického humoru, bylo vždy tak přitažlivé pro festivalové publikum.

Jeho ještě viditelnějším motivem je však multikulturalismus. A to už v době, kdy nešlo o natolik provařené téma jako dnes. Začal se mu věnovat už v Podivnější než ráj, pokračoval pak k povídkové Noci na Zemi (1991) a především v Ghost Dog - Cesta samuraje (1999). V jeho původu se přeci jen mísí tři kultury – německá, irská a česká. Navíc žije v zemi nasáklé všemožnými vlivy přistěhovalců z celého světa. Není tedy divu, že multikulturalismu rozumí jako málokdo a zobrazuje ho nebanálně a, jako ostatně všechno, s osobním nadhledem.

Osmdesátá a devadesátá léta multikulturalismu relativně přála. Byla to optimistická doba, kdy mnozí věřili, že se jednoho dne, alespoň v USA, kultury zcela přirozeně smísí a náboženství a politika přestanou souviset s původem lidí. Nejspíš tomu věřil i Jarmusch, protože Ghost Dog z roku 1999, v němž černoch ve službách italské mafie žije podle samurajského kodexu a přátelícím se s francouzským zmrzlinářem (jemuž nerozumí ani slovo), byl velmi odvážným mixem kultur, jenž nabízel v důsledku pozitivní pointu, že kdo hledá, může s otevřenou myslí najít životní rovnováhu i v našem hektickém světě.

DVD RECENZE: KAFE A CIGÁRA

Pak ale idea optimistického multikulturalismu zcela krachla – přišel rok 2001 a rozpoutala se globální válka proti terorismu, již mnozí vnímali a dodnes vnímají jako válku proti multikulturalismu. Pro Jarmusche muselo jít o studenou sprchu, protože hlavní motiv jeho díla se rozpadnul v prach a dnes především reflektuje něco, co mohlo být, ale nebylo. Ne že by jeho filmy ztratily platnost. Jen se na ně nejde dívat stejnýma očima, nejde je vnímat se záměrem, se kterým vznikaly.

Není náhoda, že se Jarmusch po Ghost Dogovi na šest let – nejdelší dobu v kariéře -, odmlčel (nepočítáme-li kompletaci Kafe a cigára využívající z poloviny už existující materiál). Svůj následný stav označil jako „existenciální krizi“ a přemítal, jak a jestli vůbec se k filmařině vrátit. Comeback se Zlomenými květinami v roce 2005 byl ztrátou tématu stále poznamenaný. Někdo zcela vyprázdněný příběh muže, jenž je zcela neukotvený ve světě, ocenil jako vševýpovědní. Jiní podotýkali, že Jarmusch prostě nenašel o čem točit. Když nemohl nabídnout pro sebe klasického „člověka v cizím prostředí“, předvedl „člověka zcela mimo realitu“ - nabídl prostě prázdno, které okolo sebe v tu chvíli viděl.

RECENZE: PŘEŽIJÍ JEN MILENCI

Jarmusch nejspíš jisté tápání (i kdyby efektivní) cítil také a v Hranicích ovládání (2009) už se vrátil alespoň k motivu cestovatele, ač povětšinou jen v rámci USA. To aktuální upírská romance Přežijí jen milenci může být vykládána jako opatrný návrat k jádru Jarmuschovy tvorby za pomoci alegorie – dva milenci, kteří vlastně reprezentují jiný živočišný druh, cestují po světě a hledají, kde je jim nejlépe. Docházejí ke zjištění, že v podstatě nikde, což je taková smutná tečka za tím, kam Jarmusch dřív dával spíš otazník. Jak se ke svému celoživotnímu tématu postaví v budoucnosti, ale uzavřené určitě není.

Který Jarmuschův film máte nejraději a který vás naopak úplně minul? Dejte vědět v diskuzi!

Příští (ehm, tento) měsíc: Bryan Singer