Nezasloužený - Bylo jedno zelené údolí, 1941, John Ford
Měl vyhrát: Občan Kane Orsona Wellese

Orson Welles a Charlie Chaplin byli dva filmaři, které Akademie a američtí producenti nejenže přehlíželi, oni je přímo nenáviděli. Chaplin nakonec strávil stáří zapšklý a zhrzený v Evropě, Welles se snažil se systémem dál bojovat a stálo ho to játra a mnohdy i důstojnost, když musel brát role v nejpodřadnějších filmech a reklamách, aby mohl bokem realizovat své vysněné projekty, jež jen málokdy dotáhl do konce. U Wellese vše začalo v památném roce 1941, kdy v pětadvaceti natočil nejzásadnější film všech dob, ale naštval tím moc lidí na to, aby mu to stačilo na hlavního Oscara (odnesl si alespoň toho za scénář). Vítězné, zcela standardní Bylo jedno zelené údolí už je dnes známé skoro výlučně jen jako "ten film, co nezaslouženě porazil Občana Kanea". A jak se Akademie s Welles vypořádala? Stejně jako Chaplinovi mu ke konci života strčila do ruky čestného Oscara a poslala zpět domů přemýšlet o ztracených desetiletích, během nichž mohl natočit nejlepší filmy své doby, kdyby na to měl prostředky.

Zpoždění - Al Pacino (Vůně ženy, 1992)
Měl vyhrát už za: Kmotr, 1972

No asi lepší, než kdyby si Al odnesl Oscara za Jacka a Jill, ale Vůně ženy je ve filmografii tohohle hereckého ďábla tak přehlédnutelnou položkou, že její vyzdvihnutí působí poněkud nepatřičně. Tenhle chlápek vedl mafii, kubánské gangstery, policii, a když mu došly peníze, tak s grácií sobě vlastní vyloupil banku. Dostat nejvyšší ocenění branže za čuchání k ženám mu není důstojné a každému to muselo být jasné už ve chvíli, kdy vyrazil směrem k řečnickému pultíku.