Byly tu na Moviezone časy, kdy výskyt typické ikonky Ondřeje Hokra alias Ringa v diskuzním fóru znamenal, že debata bude dlouhá a vášnivá. A taky bývala! My v redakci jsme jí často nechávali volný průběh, protože jsme oproti mnohým jiným znali jisté klíčové skutečnosti: A) sám si vyzkoušel recenzentský chlebíček ve zlaté éře české Premiere, B) má nakoukáno a zná místní filmové prostředí, a C) neustálé tázání k jeho profesi střihače patří stejně neoddělitelně jako dokonalá znalost Avidu. V mezidobí se stal dvorním spolupracovníkem Jiřího Vejdělka (stříhal jeho Ženy v pokušení, Muže v naději i aktuální Něžné vlny), chytal Signál s Tomášem Řehořkem a vyzkoušel si i cykliku v podobě několika epizod seriálu První krok. Dnes už má za sebou i několik stovek (nebojím se napsat i tisíců) upoutávek na programy České televize, na kterých piluje svůj rukopis. A teď se jej pro změnu můžete ptát vy.

“Sedm filmů? Ale jak je vybrat pro server, ze kterého jsem měl vždy pocit, že mezi jeho čtenáři převažují studenti ČVUT (to není urážka - taky jsem jím chvíli byl)? Co na to jít čistě vědecky a statisticky? Zkusil jsem sepsat filmy, které jsem dobrovolně a z vlastní iniciativy (tedy žádné Mrazíky a Pyšné princezny) viděl nejvíckrát. A z nich nejdřív vyloučil ty, co jsem hltal v dětském věku (Číslo 5 žije apod.) a posléze ty, které jsem miloval později, ale dnes se trochu bojím na ně podívat znovu, protože tuším, že jejich kouzlo už dosti vyprchalo (Truman Show, Vyvolený, Leon, 12 opic, Brazil, Skála, Sen noci svatojanské, Tváří v tvář , Delikatesy, Blade Runner...).

Tohle je tedy výsledná sedmička snímků, které znám skoro nazpamět, a přesto se na ně můžu s radostí kdykoli podívat znovu”:

1. Noční můra před Vánocemi USA 1993, r. Henry Selick)

Když se vize (a supervize) Tima Burtona spojila s řemeslem režiséra Henryho Selicka a kongeniální hudbou Dannyho Elfmana, vzniklo dílo, které nikdo ze zmíněných už v budoucnu nepřekonal (ne, Mrtvá nevěsta opravdu není lepší!). Loutkový animák, komediální horor a muzikál v jednom. Kouzelná atmosféra prošpikovaná stovkami audiovizuálních nápadů. Něco podobného se podařilo snad jen Slepičímu úletu.

2. Magnolia (USA 1999, r. P. T. Anderson)

Říká se, že ten film je moc dlouhý (kdepak, je přesně tak dlouhý, jak má být), že tam nepatří linie se zázračným dítětem (kdepak, tu mám nejraději), že P. T. Anderson ujíždí na samoúčelně dlouhých záběrech (kdepak, když se naladíte na správnou vlnu, přestanete to vnímat jako exhibici). Pocta altmanovským příběhovým mozaikám, ve které učeň možná překonal svého mistra. Přesně dávkované emoce, spád a Tom Cruise, který je tu tak přesvědčivý, až uvěříte, že hraje sám sebe (a dost možná hraje).

3. Láska nebeská  (Velká Británie / USA 2003, r. Richard Curtis)

Tenhle film se často pohybuje těsně před hranice kýče, je dost konvenčně natočený, postavy jsou co chvíli krůček od přehrávajících figurek, v soundtracku by člověk většinu songů přeskočil… Přesto si nemůžu pomoct a Láska nebeská mě neuvěřitelně baví i dojímá. A pokaždé úplně stejně, jako když jsem ji viděl poprvé. Od té doby mám každou vztahovou komedii s čím poměřovat. Žádná z toho ještě nevyšla lépe.

4. Akumulátor 1 (Česká Republika 1994, r. Jan Svěrák)

Obecnou školu bych asi dokázal z objektivních hledisek obhájit lépe, ale Akumulátor 1 byl pro mě iniciační zážitek a velká inspirace. V době, kdy jsem na střední škole začal blbnout s videokamerou a potřeboval se přiučit od skutečných filmařů, jsem tuhle videokazetu prošoupal skoro naskrz. A celých těch dvacet let marně doufám, že Jan Svěrák přenechá svého tatínka jiným a pustí se v Hollywoodu do nějakého žánrového filmu, protože to by mu sedělo nejlépe. Bohužel, v názoru na Akumulátora i na kariéru Jana Svěráka jsem poměrně osamocen.

5. Tenkrát v Americe (USA/Itálie 1984, r. Sergio Leone)

Karlovarský festival, rok 2004. To už jsem tenhle Leoneho opus viděl po několikáté, naposled před pár měsíci. Stejně jsem si ho nenechal ujít na obřím plátně. A byl to snad jediný film v mé festivalové historii, u kterého jsem ani jednou neměl čas si uvědomit, jak strašně nepohodlné byly tehdy sedačky ve Velkém sále hotelu Thermal. Ani jednou za tři a třičtvrtě hodiny! Tomu říkám hypnotizující atmosféra. Škoda, že se tahle drsně poetická gangsterka krčí ve stínu skvělého Tenkrát na Západě a u nás ji spousta lidí vůbec nezná. A ještě větší škoda, že Sergio Leone už se k dalšímu Tenkrát… nedostal.

6. Sláva (USA 1980, r. Alan Parker)

Nepleťte si, proboha, se čtyři roky starým remakem, jehož producenti sice možná najali víc choreografů, architektů a osvětlovačů, ale vytvořili jen banální kýčovité pozlátko. Starosvětská předloha z roku 1980 skvěle prolíná všední dny na umělecké škole se soukromým životem studentů ženoucích se za slávou, které se ale nedostává zdaleka pro všechny. A jako perlička je tu scéna, kdy hrdinové zavítají na fanouškovskou projekci bizarního muzikálu Rocky Horror Picture Show. Skvělá příležitost vidět, jak fungoval kult, o kterém jsme u nás mohli jen slyšet z vyprávění.

7. Pýcha a předsudek (Velká Británie / Francie 2005, r. Joe Wright)

Jakožto okoralý cynik jsem do své sedmičky zařadil dva romantické filmy? Měl bych se nad sebou vážně zamyslet. Ale tahle dobovka prostě funguje ve všech ohledech, nejen příběhem a skvěle obsazenými herci (Keira Knightley hrála i v Lásce nebeské, to je ale náhoda). Joe Wright dokázal postavám prostě vnuknout život. Mimochodem, považuji ho za možná nejlepšího současného adaptátora. S Annou Kareninou trochu ulítl, ale třeba u Pokání jsem měl pocit, že dokázal převést výbornou knihu na plátno tak, že se z ní nic téměř nic nevytratilo. Což se stává málokdy, vlastně skoro nikdy.

Tak co na to říkáte?