Otevřená studie ženské sexuality podle dánského režiséra Larse von Triera završuje jeho letité bruslení okolo zásunů, kopulací a podivných podob lásky, jejichž vypjatému zobrazování se tenhle přední evropský autor nikdy nebránil. Spíš naopak. Nymfomanka tomu dá korunu.

V každém textu o ní najdete aspoň jednou slovo "kontroverzní" - nabízí na první dobrou ale tenhle film i něco víc? Na to jsme se ještě před podrobnou recenzí z redakčních řad zeptali některých kolegů na novinářské projekci.

První dojmy Civala

Šok nepřišel. To nejdrnější jste vlastně viděli už v upoutávkách, které celkem věrně reprezentují výsledný film: Respektive jeho půlku, protože navzdory chytlavému cliffhangeru, který předchází výjevům z  (nejspíš výrazně drsnější) druhé části, jde opravdu spíš jen o useknutou polovičku mohutného čtyřhodinového snímku, jenž košatě mapuje lidskou sexualitu, než o soběstačné dílo. Kapitoly to jsou nesporně chytlavé, každá zabrnká na erotickou i patologickou strunu trochu jinak, osobně jsem ale přeci jen čekal větší dryák a intenzivnější i inspirativnější podání - občas se přeci jen zdá, že Trier spíš nechtěl krátit, než že by zvládl každou kapitolu podat adekvátně hustou myšlenkově, dějově i výsledným dopadem. Proti takovému Klipu nebo Antikristovi ale nejde o dílo kdovíjak provokativní, navzdory proklamacím.

První dojmy Standy Šulce (E15)

Přes veškerý humbuk a pornografické chvilky jde asi o nejnormálnější Trierův film za poslední dekádu. Nic proti tomu. Nápadů tam je požehnaně, přesto první díl Nymfomanky působí nejlíp jako předehra pro to maso, které nejspíš přijde ve druhém díle. Uvidíme. Každopádně vidět souložit hvězdy první kategorie je celkem sympatické a Trier tak dovádí k dokonalosti sen mnoha režisérů sedmdesátých let (především Bertolucciho).

První dojmy Adély Pěničkové (ELLE.cz)

Hodnotit první část Nymfomanky je asi jako mít sex bez orgasmu. Hezký, milý, docela neškodný, nenudíte se a je to vlastně fajn. Ale postrádá to pointu, kterou jste očekávali, když jste do toho šli. Podle ukázek z druhého dílu to ale vypadá, že vyvrcholení bude. Skandál se nicméně (zatím) nekoná. Místo sexem frustrovaného Studu přišla dívčí Smrt panen. Tedy s trochou víc sexuálních scén a s podrobným anatomickým ohledání pánských pohlavních orgánů. Všeho všudy mi ale z prvního dílu utkví jen pár momentů. Zhrzená Uma, fantazírující Stellan, list jasanu a detailní záběr na nádobíčko pana Shii...

První dojmy marigolda (rádio Wave)

Přerušená onanie. Tuhle metaforu můžete číst v zásadě dvěma způsoby:
1) Vytržení z hluboké fascinace při sledování těkavého dialogu stárnoucího kulturního muže (Seligmana) a impulzivní, živočišné ženy (Joe), která mu líčí své sexuální zrání s důrazem na přízemnost, zatímco on detaily plné poševních sekretů umísťuje do sítě paralel, archetypů a postupů klasického umění.
2) Přerušení režijní masturbace Larse von Triera. Třetí hříšník do bizarního psychonalytického sezení je bezesporu dánský enfant terrible, který před divákem obnažuje významy i svou režijní metodu. Penis Shii LaBoeufa není tou „nejexplicitnější“ složkou Nymfomanky. Tou je způsob, jakým Trier důsledně mění vyzývavé téma v odvěký žánr Bildungsromanu, který po vzoru starých textů v úvodu prozradí, o čem další kapitola bude, co se v ní divák dozví a s jakým záměrem ji vypravěč vypráví. Manýra? Určitě. Funkční? Ne vždy.
Vzhledem k tomu, že nemá cenu hodnotit fragmenty, které Trier důmyslně zhodnocuje v průběhu CELÉHO vyprávění. Zůstanu jen u toho, že tohle veřejné sebeukájení, které se nevyhýbá excesu, ale zároveň působí místy na Dánovy poměry možná až překvapivě krotce a kultivovaně, má mojí soustředěnou pozornost na další dvě hodiny zajištěnou.

Recenzi čekejte během svátků vánočních...