Cestování v čase skrz hledáček kamery mělo vždy své neopakovatelné kouzlo. Diváci ho mají rádi, scenáristům rozvazuje ruce a filmovým hrdinům propůjčuje božské schopnosti. Najednou jsou pány svého osudu. Samozřejmě to má téměř vždy nějaký ten háček, ale kdo by se nenechal svést tím nepřeberným množstvím věcí, které lze s podobnou hračkou dělat. Když přestanete přemýšlet nad ovládnutím celého světa nebo nahrabáním spousty peněz na včasné koupi akcíí Coca-Coly, Microsoftu a Googlu, zákonitě se objeví i vznosnější myšlenky - třeba jak získat ženu svých snů. Jasně, i tohle je tak trochu podvádění, ale romantické komedie se od času nestydí institut cestování v čase zneužít pro svůj prospěch.

A teď opravdu mluvíme o čistě romantických komediích, nikoliv o romantice, jak ji vnímají fanoušci sci-fi (vrátím se v čase, abych zachránil svět a jen tak mimochodem se vyspím s matkou svého nadřízeného v budoucnosti, čímž ho vlastně zplodím), nebo o romantických podtónech, na něž dojde, když už scenáristé neví kudy kam (Návrat do budoucnosti 3). Tematicky si samozřejmě tenhle článek můžete vztáhnout k aktuální curtisovce Lásky čas, ve které je cestování časem vyřešeno genetickou magií. Stačí si někam zalézt, zavřít oči a zatnout pěsti. Pokud myslíte na ten správný okamžik, přenesete se do něj jako mávnutím kouzelného proutku.

V romantikách většinou funguje cestování časem ve značně zjednodušené formě. Nikdo neřeší, že je to vůbec možné (může za to magická síla nebo prozřetelnost, nikoliv vědecký pokrok nebo technicky obhajitelná fíčura), stranou zůstává i většina známých paradoxů, ke kterým dochází, a už vůbec nikdo neřeší, zda se podobným cestováním vytváří alternativní časová linie nebo se jedná o jednu jedinou neustále mutující linii. Na cestování časem a časovými brázdami, případně cyklickou linii a podobné bolehlavy musíte jinam, tady se zkrátka hrdina rozhodne, že cestovat bude a... kouzlo se podaří.

Spousta hrdinů slavných časových sci-fi samozřejmě řeší vztahy, protože skákání v čase jim, kulantně řečeno, příliš neprospívá. I Marty McFly musí v prvním Návratu do budoucnosti zajistit, aby spolu jeho rodiče začali randit, jakkoliv nepravděpodobné se zdá, že by k takovému scénáři, i za notné Martyho pomoci, vůbec mohlo dojít. A motivací pro stavu stroje času ve sci-fi, ehm, Stroj času, byla smrt hrdinovy snoubenky. Tohle je mimochodem jeden z mála filmů, které dovedou přesvědčivě vysvětlit jeden z paradoxů. Hlavní hrdina (Guy Pearce) nemůže svou snoubenku zachránit už z principu. Kdyby se mu podařilo pomocí stroje času odvrátit její skon, pominul by důvod stroj času vůbec stavět. Proto jeho snoubenka umírá tuctem různým smrtí, tak aby to tomu nahoře vždycky vycházelo. Proto se vynálezce nakonec rozhodne cestovat jinam. A vyrábět další paradoxy.

Ale to jsme trochu odběhli od tématu. To, že se někdo během důležité časoprostorové mise do někoho zamiluje (Deja vu, Zdrojový kód), je prostě riziko povolání. Občas ale nově se rodícímu vztahu vysloveně pomůže náhoda. Stačí si vzpomenout na kouzelnou poštovní schránku v Domě u jezera, přes kterou si Sandra Bullock vyměňovala vzkazy s Keanu Reevesem. Remake korejské romantické klasicky se docela povedl, částečně i proto, že romantickou chemii naživo by tihle dva herci dolovali těžko, jenže film to chytře obchází tak, že si vlastně jen píší dopisy a opravdu se setkají až v samotném závěru.

Začarované předměty, s jejichž pomocí lze cestovat časem jsou vůbec poměrně oblíbené. A nemusí jít vždy o romantický film. Allenova Půlnoc v Paříži používá magický zvoneček, s jehož pomocí se Owen Wilson vypraví do francouzské metropole dvacátých let minulého století a pro změnu okouzlí femme fatale Marion Cottilard. Až po návratu se z jejího deníčku dozví, že mezi nimi vzklíčilo něco víc. Deníčky jsou vůbec celkem oblíbenou proprietou. Najdeme je třeba v Butterfly Effect nebo v romantice Zakletý v čase. Tady se ale ukazuje, jak hrubě autoři s časovými paradoxy zacházejí. Eric Bana dostane deníček, do kterého si zapisuje, kde a kdy v čase se zase objevil, protože nad svou genetickou anomálií nemá žádnou kontrolu. Jenže ho dostal od Claire (Rachel McAdams má na časoprostorové mutanty vyloženě štěstí) během jednoho takového skoku, takže by vlastně neměl být imunní vůči případným časovým brázdám. Jenže Eric Bana skáče tak vytrvale a napřeskáčku, že snímek v tomhle ohledu vůbec nemá smysl rozebírat.

Je to jako v romantickém filmu Kdysi dávno, v němž se Christopher Reeve (ve stejném roce, kdy natočil druhého Supermana) autohypnózou přesune zpět v čase, aby dal své lásce hodinky, které mu tatáž osoba, ovšem už jako stařenka, předává na premiéře jeho divadelní hry. Starý Reeve netuší, co je to za ženu a hodinky. Cestuje časem o padesát let zpátky, aby ji poznal jako mladou herečku, předal jí hodinky a prožil s ní nádhernou romanci. Film se ovšem nemůže rozhodnout, zda chce stvořit cyklickou nebo alternativní linii. Navíc lze spekulovat nad tím, že předávané hodinky nemohou ve své podstatě existovat, pokud se jedná o cyklický stav, protože Starý Reeve předává obnošené hodinky padesát let zpět v čase, takže hodinky absolvují vždy další půl století, než jsou znovu poslány zpět. Musí to být sakra kvalitní strojek, aby vydržel těch pár století neustálého vracení. Dříve nebo později se musí opotřebovat do naprostého zmizení, čímž logicky vznikne trhlina v čase, která všechno vysaje do alternativní dimenze, kde je pořád zhasnuto. To ale logicky ve snímku Kdysi dávno neuvidíte. A je to tak dobře, protože tam jde hlavně o tu romantiku.

Stejně tak nemá smysl řešit přesuny v Přes noc třicítkou nebo Velký. Prostě se to stalo, a teď je potřeba toho využít. Když už si z toho chtějí autoři vyloženě udělat legraci, využijí pro přesun časem nějaký netradiční předmět, třeba jako vířivku v To byl zítra flám. Cestování v čase je pro scenáristy komedií zlatou vstupenkou, rázem mohou vymýšlet úplně jiný typ gagů a i relativně laciné vtípky rázem získávají na rozměru. Není divu, že třeba Adam Sandler v Clicku zdatně kompresi času využíval a dokonce se mu poukázáním na její stinné stránky čas od času podařilo probudit v divákovi svědomí. Mnohem zajímavější je ale jeho 50x a stále poprvé, kdy je cestování v čase simulováno paměťovou poruchou Drew Barrymore. Jistě, není to opravdové cestování v čase, ale do značné míry to evokuje asi nejslavnější a také nejjednodušší cestování v čase v rámci romantického žánru.

A tím je samozřejmě Na hromnice o den více. Zacyklené opakování jednoho jediného dne, nařízené shůry, má velmi jednoduchá pravidla: Není úniku, den se vždy opakuje stejně, protože proběhne restart do původní polohy. Klíčovým okamžikem je budíkem sepnuté rádio. Úniková cesta existuje, ale hrdina se k ní musí proklestit metodou pokus omyl. Podobné napravování charakteru může opět zavánět podváděním. Ve skutečnosti by přece Bill Murray dál byl jen nesnesitelný, šovinistický a sobecký pablb, který nenávidí svou práci a všechny okolo. Harold Ramis ovšem dokázal během několika minut nejen udělat z pablba sympatickou postavu, ale s pečlivostí Egona - své postavy z Krotitelů duchů - vyždímal z tohohle romantického revolveru každou patronu a vždy mířil do černého. Z vědeckého hlediska je přitom vyšší vůle nenapadnutelná a Ramis zbytečně nepřidává další a další kudrlinky ve formě z prstu vycucaných pravidel.

A tak by to mělo fungovat, přátelé. Složité vysvětlování nechte Cameronovi a dalším vizionářům ze světa čistokrevných sci-fi. Když už se cestuje časem v romantikách, mělo by se útočit nikoliv na mozek, ale rovnou na srdce.