Rivalové v kinech sbírají zasloužené trofeje a můžeme jen doufat, že budou brzy bouchat i šampaňské. Americký nezájem už totiž pozvolna zastiňuje evropské nadšení, takže by si na sebe film v delším plánu mohl vydělat. Bude to napínavý dolarový závod, který dokazuje, že Howardův opatrný asketismus, co se týče rozpočtu, byl nepochybně správnou volbou - ať už se k němu dohnal sám nebo byl dotlačen producenty. Rivalové zkrátka stáli stejně jako životopisy o lidech, co strávili celý život u školní tabule, v jazzovém baru nebo na opuštěném ostrově. Takové ty zajímavé hluboké lidské příběhy, které by se s trochou představivosti daly natočit za pár drobných i v českých podmínkách. A přitom v sobě mají Rivalové několik minut poctivého závodění, vládnou dokonalou dobovou atmosférou a místy dokonce díky spojení Zimmerovy hudby a vypiplaného vizuálu působí podobně epicky jako letní blockbustery. Co všechno stojí za touhle magií a proč většina vypjatých okamžiků z Rivalů svou vahou válcuje cokoliv ze skoro pětkrát dražších Andělů a démonů?

Předně si musíte uvědomit, že se Ron Howard v Rivalech drží hesla "dobrého pomálu". Mluvil jsem s řadou formulových fandů, kteří filmu - často předem - vyčítali nedostatek závodních scén a především řadu kompromisů, ke kterým filmaři sáhli. Ačkoliv se snímek odehrává mj. i na okruhu v Monze, pro natáčení byly zvoleny většinou britské, dnes již méně (či vůbec) využívané závodní okruhy jako Brands Hatch. V očích skalních fandů je to samozřejmě heretismus nejvyššího řádu, zvlášť když se v záběru objeví nějaké to převýšení. I malé dítě přece ví, že Monza je dokonalá placka! A závody jako koláže? Šílené... každý přece ví, že tuhle éru nejde spoutat do tříminutových zážitkových sestřihů.

Kdyby věděli, jak to doopravdy bylo, zřejmě jim praskne srdeční otáčkoměr, ale právě způsob, kterým Rivalové před laickou veřejností skrývají své trumfy, je celkem příjemný. Při záběrech zpomaleného deště v Japonsku si samozřejmě většina publika uvědomí, že Howard některé záběry stylizuje až moc. Pochopí, že takhle to tam tenkrát nevypadalo - prostě lilo jako z konve a obloha byla ocelově šedivá. Jenže Formule 1 je přece i o tom falešném pozlátku, a právě proto tyhle extra efekty fungují i ve filmu, který jinak vypadá jako natočený v sedmdesátých letech (aby ne, když se na digitálních kamerách od Arri a RED používaly dobová skla - mimochodem přesně ta, na která se kdysi točil Kmotr).

Druhá výtka často směřuje k nepříliš věrohodným bouračkám. Ano, jsou plně digitální, ale přirovnávat je ke Stallonově Formuli považuji za mizerný vtip nebo důkaz opomenuté návštěvy očního lékaře. Howard si bohužel nemohl dovolit rozmlátit ať už drahocenné originální monoposty nebo nákladně postavené repliky. Digitální modely navíc zvládaly přesně danou choreografii, u které by kaskadéři strávili několik týdnů nacvičováním. Týdnů, které Howard v rozpočtu a rozvrhu neměl. Ano, rádi bychom viděli opravdové bouračky a opravdové řidiče, ale nedalo se svítit. Už takhle se film sotva zaplatí. To samé vysvětlení směřuje k doublování tratí. Na Brands Hatch filmaře královsky uvítali, v Monze, kde testuje italská smetánka, by jim vystavili tučný účet a s radostí započítali i přesčasy. Přesto vypadají Rivalové mnohem dráž než Slyův propadák, který stál v roce 2001 (při započtení inflace) cca třikrát tolik.

Ale abyste zase neměli pocit, že v závodních scénách není ani jediný opravdový záběr. Opak je pravdou. Jeden z důvodů, proč mají závodní scény v Rivalech opravdový náboj, je kamerová exhibice v zákulisí. Digitální triky a pozadí jsou kombinovány s jízdními záběry tak pestré škály, že muselo být ve střižně opravdu veselo. Hlavní kamery Arri Alexa a RED byly během natáčení závodů doplněny kompaktními Canon EOS C300, na auta se namontovaly nejmenší dostupné CMOS kamery Indiecam GS2K a ke slovu přišla i slow-motion klasika v podobě Phantom Flex. Pro kamerového geeka je to přehlídka největších celebrit, pro laika jen ilustrace toho, že Howard spolu s kameramanem Anthonym D. Mantlem (dvorní kameraman Dannyho Boylea - Milionář z chatrče, 127 hodin, Tranz) ždímou z každého záběru maximum.

A digitální triky? Můžete je brát jako nutné zlo. Ron Howard je bral jako záchranné stéblo, bez něhož by film nikdy nepřivedl k životu v podobném měřítku. Proto byli trikaři z Double Negative (seznam jejich projektů) na place od první do poslední klapky, aby lépe pochopili svou roli v celém projektu a koukali kameramanovi pod ruce a rovnou rozhodovali, kde svým CGI popraškem pomohou a kde se naopak budou držet zpátky. U běžného hollywoodského projektu, bez ohledu na rozpočet, tenhle přístup prostě není průchozí. Rivalové jsou ale ve své podstatě indie filmem. Zároveň boří představu indie jako škatulky plné umolousaných festivalových debutů. Tohle je opravdu spíš produkční kategorie a vzhledem ke námětové krizi současného Hollywoodu, je dost možné, že podobně ambiciózních filmů, vznikajících mimo velká studia, bude přibývat. Pro diváka to může být jedině plus. Jenom by pak bylo dobré, aby se zvednul a velkoryse ukázal filmařům zdvihnutý palec ve formě zaplacené vstupenky.