Mojí nejoblíbenější je rozhodně ta ze čtyřky, kdy nejslavnější boxer utíká ruským špehům v limuzíně, mizí za závějí, proběhne lesem a vystoupá až na vrchol nějaké sibiřské Milešovky, přičemž Ivan se mezitím potí někde v hypermoderní tělocvičně uprostřed Moskvy. Zdaleka nejprofláklejší tréninkovou montáží celé série ovšem zůstává mnohokrát citovaný či rovnou parodovaný běh z druhého dílu, ve kterém Rocky štráduje přes město, následován skupinkou dětí a teenagerů, a nakonec vysprintuje schody u Art Museum ve Philadelphii. Vskutku famózní scéna s geniálním soundtrackem, kterou si budete velmi detailně pamatovat, i když jste ji viděli před dlouhými lety. Dan McQuade, redaktor The Philly Post, na ni samozřejmě kouká trochu jinak, protože z Philadelphie pochází a místy, na nichž spočinula Rockyho noha, denně prochází či projíždí autem. Rozhodl se tedy po čtyřiatřiceti letech od premiéry odpovědět na palčivou otázku. Jak dlouhá ta trasa vlastně je?

Mravenčí práce přinesla výsledek, který budete - doufejme - brát s patřičnou rezervou. Všichni víme, že koláž či montáž je tu od toho, aby k sobě stříhala zdánlivě nesouvisející záběry, které může dělit hodně času a prostoru. Ta ze dvojky se ovšem snaží budit dojem souvislého běhu, jednoho konkrétního výkonu, jež zarámuje úspěch Balboova tréninku a dává najevo, že hřebec je opět připraven nastoupit do ringu. Při konfrontaci s místní geografií ale jeho běh připomíná šílené kličkování popelářských vozů, jejichž trasu navrhoval někdo s Alzheimerem a špatně ořezanou tužkou.

Rocky vybíhá od svého domu, aby se vzápětí objevil na nádraží, kde honí vlaky. To je ovšem od jeho bydliště nějakých sedm mil. Taková trasa (tam a zase zpátky) by byla až až i pro nejvýkonnější boxery, kteří si běháním zocelují fyzičku zcela běžně. Rocky ovšem zamíří za známými na italskou tržnici, která je od nádraží vzdálená dalších šest mil. Možná Rocky potřeboval koupit špagety nebo pancettu, protože v další scéně se vrací k nádraží a přebíhá most v East Gurney. Přičtěte si dalších šest mil. Tady už se k němu začínají přidávat děti, které sice paradoxně chybí na scéně v parku (Kelly Drive) o sedm mil později, ale o další dvě dál - uprostřed města - už je Rocky zase nabírá. V centru a kolem městských pamětihodností už Rocky sbírá jen pár kilometrů, ale když spolu s davem dětí doběhne ke schodům muzea, má za sebou neuvěřitelných 30,61 mil. Přeloženo do češtiny skoro padesát kilometrů a rozhodně víc než klasický městský maraton. Přitom ho běží v celkem slušném tempu, stejně jako děti, které s ním musely uběhnout skoro třináct mil. A nahoře na schodech je ještě dost času na oslavy a křepčení. Klobouk dolů, Rocky. Za tohle sis Apollův skalp rozhodně zasloužil. Navíc se podívejte v čem běží. Dali byste maraton komplet v teplákovce? Myslím že ne, Time.

Samozřejmě musíte McQuadeův článek brát jako legraci a nesnažit se hned překreslovat mapu běhu do pokud možno chronologické podoby. Kdyby se Rocky z italské tržnice nevracel k nádraží, pravděpodobně by si ušetřil dobrých deset mil. A my bychom měli o něco nudnější článek. Jeho čtenáře hned po zveřejnění napadlo, že by se podobný "maraton" (ve skutečnosti už jde o ultramaraton) dal v ulicích města opravdu uspořádat. A možná to i napřesrok klapne. Jaká hitovka by mohla inspirovat třeba Pražáky?

Americké filmy můžeme z téhle soutěže rovnou vyškrtnout, protože s geografií zacházejí nikoliv jen ledabyle, oni si dokonce přikreslují úplně nové ulice, budovy a mosty. Jak jinak si vysvětlit, že v Lundgrenově Střelci začíná honička na malostranských střechách a končí na střeše Národního divadla? Nevšiml jsem si, že by se Dolph nebo jeho pronásledovatelé brodili přes řeku. Stejně tak jsem nikdy neviděl restauraci Akvárium na Staroměstském náměstí, do níž doběhne Ethan Hunt během jinak celkem logicky vymyšlené honičky po Karlově mostě a přilehlém nábřeží. A pak je tu xXx, které se nás snaží přesvědčit, že Vranov nad Dyjí stojí asi třicet kilometrů od Prahy, teče u něj řeka, která se rozhodně vlévá do Vltavy, a na jeho pozadí se tyčí alpské štíty. Inu, představivost nezná hranic, ale jak odtud chcete během dvaceti minut dojet k Rudolfinu, to je nám záhadou.

Takže se musíme vrátit k českým filmům. Nejlépe těm osmdesátkovým. Džíny, Michal David a disko... to tady letělo víc než italští boxeři, jakkoliv nás to může zpětně bolet. Discopříběh se stal obrovským úspěchem a zároveň přemostěním dvou období - normalizačního a porevolučního. První díl vzniknul v roce 1987, dvojka pak v jedenadevadesátém. Podobná věc se mimochodem povedla i Kamarádovi do deště (1988, 1992). Čtyři filmy, jeden režisér. Ten ovšem definitivně ztratil naše sympatie trilogií Byl jednou jeden polda a především bondovskou řachandou Jak ukrást Dagmaru.

Ale zpátky k Discopříběhu. Oba díly mají totiž památné honičky. V té první se honí hlavní hrdina a jeho otec po celém městě, v té druhé pak společně honí multikáru, ve které skončil pořádný balík peněz. Abychom se ale drželi Rockyho tradice, vybíráme finální scénu jedničky, kdy po velkém rodinném usmíření vyráží Rudolf Hrušínský nejmladší do ulice a hlasem Michala Davida káže o tom, že teď je ten správnej čas. Otázkou je na co, protože v roce 1987 bylo podle filmu vrcholem rebelství nechat si vyholit hlavu. Hrdina vybíhá do ulic a tam se k němu přidává roztančený dav, který zaplní celé náměstí. Celé Václavské náměstí... ne, to tehdy opravdu ještě nešlo, milé děti. Navíc jednička nevznikala se zrovna největším rozpočtem, a Soukup většinu z ní natočil v Plzni. Byt hlavního hrdiny a jeho otce se ovšem nachází uprostřed sídliště na pražském Zličíně. Tramvaje ve videu sice zdatně maskují, že jsme se z Prahy přesunuli do Plzně, ale náměstí v závěru scény už spolehlivě pozná každý. Uběhnout tuhle štreku asi nebude legrace, takže taky letí z okna. Dokonce i ta multikárová honička střídá pražské a plzeňské exteriéry, přičemž pražská část náhle poskočí ze Zličína do centra, takže bychom museli uvěřit tomu, že břichatý Potměšil usprintoval devět kilometrů.

Takže zase nic? Vypadá to, že se filmaři nechtějí podílet na tělovýchovné osvětě obyvatelstva. Ostatně na kolik běžeckých filmů si vzpomenete? Ohnivé vozy jsou příliš retro, Maraton lásky si z dálkových běhů dělá vyloženě srandu. Snad jen Maratonec s Dustinem Hoffmanem naznačil, že by se vám ta fyzička mohla někdy hodit. Jenže kolikrát v životě vás honí nepolapitelný nacistický pohlavár? Ten měl navíc v roce 1976 relativní šanci vás dohonit, ale dneska? Je rád, že čudlíkem přivolá ošetřovatelku. A pak je tu samozřejmě Osamělost přespolního běžce. Snímek, který vás svou depresivní atmosférou odradí od běhání úplně.

Můžeme to tedy uzavřít s tím, že filmoví tvůrci jsou zákeřní a zlomyslní. Chtějí, abychom zůstali sedět v křeslech a sledovali jejich díla, proto svým běžcům tratě zbytečně komplikují, abychom je nemohli následovat. A také v nás dlouhodobě živí představu, že je mnohem užitečnější umět sprintovat na krátké vzdálenosti. On totiž takový ten maratonecký jogging už dávno nestačí, zombie jsou totiž rok od roku rychlejší. Takže alou na ovál, jestli nechcete až do skonání světa přežvykovat šedou kůru mozkovou!