Podle článků uveřejněných na nejrůznějších serverech podporujících filmové trikaře to opravdu vypadá, že se celé VFX odvětví, vyplňující nejdelší část jakýchkoliv závěrečných titulků, stalo nejnovějším hollywoodským otloukánkem. Triky potřebuje každý film, videoklip či reklama, protože bez zkrášlování reality to dneska prostě nejde. Rozpočty se ovšem nenafukují tak rychle, aby pokryly rostoucí poptávku. Trikaři nemají odbory, nemají pevně dané ceny a konkurence jim roste globálně a je den za dnem silnější. Outsourcing a agresivní podbízení se studiím srazilo během několika let marže na minimum. Digital Domain např. dělalo Iron Mana 3 za pouhých 14% marže. Když to promítnete do nákladů na hardware, software a zaměstnance, jste okamžitě v červených číslech (váš supermarket běžně operuje s maržemi kolem třiceti procent).

Triková studia se vrhají po projektech a často kývnou i na brutálně nízkou marži, protože doufají, že při dalším projektu bude to samé studio štědřejší. Většinou jsou však obětí aukční bitvy, kdy několik VFX firem nabízí nižší a nižší sumy, až se studio konečně rozhoupe. Digital Domain se chtěla z tohoto nezdravého prostředí vymanit, a tak se rozhodla z pouhého dodavatele postoupit na pozici producenta. Enderova hra tak vznikala s jejím finančním přispěním, což firmě nejen kvůli odkladům premiéry nadělalo obří dluhy a v důsledku a kombinaci s jinými faktory notně pomohlo k jejímu nedávnému krachu.

Na pozlátko trikových showreelů a velké platy majitelé VFX továren však lákají školy v USA a Anglii. Za školné ve výši desítek tisíc dolarů vás během čtyř semestrů naučí dělat s aktuálními nástroji, proženou vám hlavou workflow a v krásných barvách vám vylíčí, jak se během několika měsíců z dělníka skládajícího vrstvy stanete vrchním animátorem nebo šéfem vlastního týmu. Školné teče, pohádky se vyprávějí a na konci všeho je samospásné lejstro o absolvování školy. V čekárně na let do Kalifornie vám ale nikdo neřekne, že takových nadějných mladíků jsou tisíce. Vzhledem k situaci vylíčené v předchozím odstavci studia nabízejí výhradně tzv. junior jobs, což je skoro obdoba neplacené stáže. Plat je nízký a zcela neodpovídá výši nájmů v dané lokalitě, pracovní doba nezřídkakdy dosahuje hranice sta hodin týdně, takže člověk přemýšlí, jestli si vůbec nájem shánět, když na ubytovně stráví sotva pár hodin.

Blogy věnující se VFX se přímo hemží příběhy mladých a báječných absolventů, co přijeli do Los Angeles bez jakéhokoliv záložního plánu, vzali první místo, které se jim nabídlo, a pak přespávali po ghetto ubytovnách, sprchovali se v práci nebo v posilovně, případně vyjídali ledničku v zaměstnanecké kafeterii. Juniorské platy jsou tak nízké, že s nimi člověk může vyjít jen v případě, že žije u rodičů a nemaluje si, že bude mít do dvou let porsche a vilku na pobřeží. Éra trikových milionářů a pozlacených herních programátorů je dávno pryč. Teď jde spíš o dřinu odměněnou vlastním zadostiučiněním. A někdy ani to ne - když např. děláte retuše na hudebních videích, často si svou práci ani nemůžete dát do portfolia, protože právě tyhle retuše (obdoba photoshopovaných fotek v nejrůznějších magazínech) oficiálně neexistují. Vaše práce je tedy tak dobře utajena, že se vám vlastně ani nenačítá praxe.

Proč do toho tedy šli? Ty chlapce to baví, často jsou jako velké děti, které snesou, že se po nich šlape- radost z oživeného hejna zombieků je pro ně důležitější než extra nula na výplatní pásce. Jejich neutěšená situace se ale jen tak nezmění. Dřív se dalo doufat v americký sen, že prostě těch prvních pár měsíců přetrpíte. Prostě přijedete s nějakou železnou zásobou, trochu se uskrovníte a povýšení přece jen přijde, a s ním konečně první splátky studentských půjček a vyhlídka na lepší život. Jenže i tyhle životní jistoty jsou fuč. Hollywoodská studia se začínají poohlížet po levnější pracovní síle v zahraničí a VFX firmy se jim snaží vyjít vstříc tím, že otvírají své pobočky v Indii a Číně. Práce se tedy přelévá z Kalifornie do Asie a tenhle outsourcing bere velkým snílkům jejich práci. Co naplat, že ji často umí líp, protože mají víc zkušeností. Rozdíly na výplatní pásce se smazávají směrem dolů, směrem k jejich pracovitým, ale méně náročným kolegům z Asie, jejichž životní náklady jsou pětinové.

Možná kroutíte hlavou nad tím, jak tu litujeme ty, jimž se nesplnil jejich sen o sporťáku v garáži na Mulholland Drive. Uvědomte si ale, že právě oni formují tvář současných blockbusterů mnohdy víc, než velká jména v obsazení nebo důležití pánové v kšiltovkách. Nejsou slavní a nejsou vidět, ale kdybyste peníze ze svého vstupného mohli rozdělit, dali byste za třetí Transformery víc Bayovi, nebo kouzelníkům z ILM a dalších firem? Zkuste nad tím popřemýšlet. Jisté je, že zatímco úroveň filmových triků je rok od roku vyšší, tlak studií na ceny a termíny hodnotu odvedené práce soustavně snižuje.

Budeme svědky smrtící spirály, která vyústí v to, že filmy s neustále většími a většími rozpočty budou mít stále stejné, ne-li horšící se triky, jak se bude práce přelévat od amerických veteránů k asijským dříčům bez zkušeností? Nebo si toho ani nevšimneme a hollywoodské filmy budou čím dál tím víc vypadat "made in China", což lze ostatně pozorovat i na zvyšujícím se počtu asijských charakterů a lokací v blockbusterech posledních let. To je ale zas na úplně jiný článek. Teď jde o to, jestli mají miliony kluků, co právě v ilegálně stažené Maye rozpohybovaly prvního dinosaura, dál snít o tom, že jednou budou stavět z miliard pixelů filmové světy, nebo jestli není ta VŠE přeci jen perspektivnější.