Petersonovu Troju mnozí sestřelují za plýtvání stopáží i talentem. Je pravda, že se v některých pasážích táhne jak med, aniž by ovšem byla tak sladká. I po letech je to však epicky působící výprava do dávných časů, která si velmi dobře jistí příběh brilantním obsazením klíčových rolí. Především pak vzpurného Achilla a spravedlivého Hektora. Eric Bana a Brad Pitt nejsou vyložení akčňáci, i když za sebou mají pár rolí, v nichž museli zapracovat nejen svalstvem mimickým. Jejich spor, vyvolaný okolnostmi a nikoliv vzájemnou nevraživostí, je jednou z nejlépe provedených dějových linií filmu a také prezentuje antické válečníky v tom světle, v jakém je chceme jako diváci vidět. Statečné, férové, zdánlivě neporazitelné a nadživotní charaktery, jejichž střet má od první do poslední vteřiny punc neopakovatelné a osudové události. Achilles proti Hektorovi - souboj o němž budou psát legendy nejen trojští kronikáři.

Troja (2004) (ČSFD, IMDB)

David Leitch, Simon Crane a Richard Ryan. Tahle trojka za posledních deset let v Hollywoodu posvětila snad všechny produkce, které si zahrávaly s těžkou chladnou ocelí. Kopí, obouručáky, řemdihy nebo klasické krátké meče. Nic jim není cizí a svou práci mají rádi, jak ostatně předvádějí i tady. Duel Achilla a Hektora ovšem není jen bezhlavou řezničinou jakou známe z Třístovky. Ne, tady pracují hlavně emoce. To, že můžete bokem sledovat rozdíly mezi provedením brnění, štítů a mečů obou protivníků, je tu jako příjemný bonus. Skrz razanci výpadů a úkroků probublávají emoce, rozjařené úvodní rozmluvou. Zvuky jsou intenzivní, protože hudba jen bubnuje do pozadí jako metronom udávající tempo tomuhle zvláštnímu tanci na ostří meče. Divákovi je skvěle komunikováno, že Bana musí Pittovu bezkonkurenční fyzičku suplovat odhodláním. Na Achillovi je vidět narůstající respekt, když vidí, jak se jeho protivník znovu a znovu zvedá, přičemž se mu občas podaří zasadit úder. Všichni nahoře na ochozu i dole v publiku tuší, jak to dopadne, ale to souboji nikterak neubírá na napětí. Poslední rána může přijít kdykoliv.

Práce s divákovým očekáváním je tu stejně příkladná jako střídání celků a polocelků, díky nimž v každý moment víte, kdo s čím zachází a schází. Choreografii tu není nikterak ublíženo, ba naopak, skvělý střih jednotlivé údery vystavuje na odiv a zvukový mix jim propůjčuje netušený rozměr. Takhle to má vypadat, dámy a pánové. Epika bez falešného pozlátka a podpásových technik. Kdo umí, ten umí. A kdo dosud neviděl, ten prostě čumí.