Uplynulý víkend nabídnul rozhodně nadprůměrné množství filmových premiér, ale pokud jste alespoň v koutku duše nezauvažovali o návštěvě Jurského parku, pak asi nemáte tu správnou blockbusterovou duši. Jen málokdo si vychutnal Spielbergovy dinosaury v devadesátých letech, kdy se přehnali kinem v premiérovém termínu, takže jakákoliv šance na reparát se cení, jakkoliv jsme přišli o IMAX promítání a místo už tak přecpaného léta byl tenhle ex-blockbuster uklizen na jaro. A zrovna na víkend, kdy bylo poprvé hezky. Bez ohledu na růst teplot a zahřáté meze pro vás ale máme asi milion důvodů, proč si na prohlídku starého dobrého Parku udělat čas. A překvapivě k nim patří i 3D.

Než se dostaneme k tomu, proč Jurský park tak skvěle funguje (a vypadá) i po letech, je potřeba vyřešit zásadní horkou bramboru. Třetí rozměr je do filmu voperován až po narození, takže se oprávněně můžete bát klasické leporela, kdy někdo líně navrstvil pár epických záběrů a shrábnul tučný balík. Spielberg vzal celý film a nechal sedm stovek animátorů, aby ho prošli políčko po políčku a navrhli, co by se dalo zlepšit. Bylo toho hodně, takže proces trval devět měsíců. Nebylo ovšem kam spěchat, protože navzdory hezky kulatému výročí tu nikdo nelpěl na konkrétním datu premiéry. Výsledek bere dech a znejistí i skalní fanoušky Spielbergova eposu. Nejen že došlo k ztrojrozměrnění některých předmětů a postav, skoro bych se hádal, jestli některé záběry na detail byly v původním filmu, nemluvě o kouřových, dešťových a jiných efektech, které se zjevně rozmnožily, aby byly uvěřitelně přítomné ve všech vrstvách, aniž by rušily původní materiál. Jakékoliv nové CGI je použito velmi decentně a jen těžko poznáte, kde končí stará a začíná nová verze.

Jurský park ale ohromuje hlavně tím starým. Vyprávěcím géniem, o němž se mnozí domnívají, že se ze současného Hollywoodu docela vytratil (a to platí i pro Spielberga samotného), bezchybně navrženými postavami - od dobráckého dědečka hříbečka (Hammond), Indiana Jonese se špachtlí místo biče (Grant), cynického vědátora (Malcolm) až po fůru účelových, ale dokonale funkčních postav (zvědavý chlapeček, statečná holčička, úlisný programátor, lakomý právník). Máme tu Spielbergovu fascinaci neznámem, souboj člověka proti přírodě a samozřejmě důraz na rodinné hodnoty. Pokud je v některém Spielbergovi to nejlepší ze všech jeho světů, musí to být právě tady. Legenda s kšiltovkou zaraženou do čela tu sází jeden epický záběr za druhým a s vydatnou pomocí Johna Williamse ohromuje prvním záběrem na dinosaury nejen hlavní hrdiny, ale všechny v sále. Funguje to stejně jako před lety, ať už jste Juráč viděli na ošoupané VHSce nebo až v bezchybné DVD verzi... ať už měla vaše televize dvacet nebo šedesát palců. Kino samozřejmě trumfuje jakoukoliv formu i kvalitu projekce. Jurský park znovu dokazuje, že osmipatrového dinosaura s barytonem o síle stodeseti decibelů jinde nepotkáte. Kdo by řekl, že nejlepším argumentem pro sledování blockbusterů v kinech letos bude dvacet let stará "vykopávka"?

Film ale obstojí i v mnohem povrchnějších blockbusterových hodnotách. Ve své době to byla triková revoluce, která pomohla CGI do mainstreamového Hollywoodu. Před Jurským parkem se na digitální triky koukalo skrz prsty, částečně i proto, že byly doménou projektů jako TRON nebo Trávníkář, které virtuální realitu definovaly poměrně svérázným způsobem, případně si s nimi hráli vizionáři typu Jamese Cameronam, ovšem pouze v omezené míře (voda v Propasti a tekutý T-1000 v Terminátorovi 2). Spielbergovi dinosauři ale dali digitálním trikům tvář. Technologie oživila dávno vyhynulé, ale pořád velmi populární tvory, kteří v pokladnách kin rozdupali Arnoldův postmoderní blockbuster Poslední akční hrdina. Bylo to příznačné, protože resuscitovaní dinosauři rozdupali hvězdu, která měla spolu s ostatními svalovci též nakročeno k vyhynutí. Připisovat ale úspěch Jurského parku digitální revoluci by bylo velmi pošetilé.

Kdo se podívá blíž, tomu dojde, v čem tkví technologická nadčasovost Spielbergova opusu. Na čtrnácti trikových záběrů celého snímku (zhruba desetina stopáže) se digitální efekty podílí zhruba čtvrtinou. Zbytek jsou animatronické loutky v životní velikosti. Ve většíně klíčových scén jsou dinosauři představování praktickým, hmotným trikem. To neuvěřitelně pomáhá jejich hmatatelnosti. Detailní animatronické loutky zkrátka budí větší respekt než sebelepší digitální verze. A není to o tom, že výpočetní výkon tehdy nebyl na dostatečné úrovni. Dneska si dinosaura můžete vyrenderovat na iPhoneu, ale bude to jen prázdný trik bez kouzla a emocí. A dokonce i s veškerou snahou se občas ani těm největším režisérům nepovede reálně oživit CGI charakter. Důkazem budiž Yodův přechod od loutky ke kompletní digitalizaci (staré vs. nové Star Wars).

U Jurského parku si podaly ruce všechny zásadní trikové technologie, které definovaly blockbusterovou kinematografii. Phil Tippett rozhýbal miniaturní modýlky dinosaurů, Stan Winston postavil hned několik animatronických moster, včetně obří hlavy brachiosaura (scéna na stromě) a čtyřtunového, deset metrů dlouhého T-Rexe. Robotický plaz z ocele a latexu, před kterým by kleknul i T-800, byl dost možná Winstonovým nejúžasnějším dílem. Jestli máte pár minut, podívejte se na video ze zákulisí. I bez znalosti jazyka člověk rychle pochopí, že dinosauři z Jurského parku nevznikali jen v počítačích.

Poslední legendou do party byl Dennis Murren z ILM. Spielberg věděl, že některé ze záběrů bude muset vyrobit digitálně. Měl ale strach i o to, aby Tippettův stop motion působil realisticky. Murren nabídl stejnou scénu (útěk malých dinosaurů ("slepic") před T-Rexem) v digitální podobě. Spielberg byl ohromen a stop motion záběry byly nahrazeny digitálními. Phil Tippett tenkrát prohlásil "Právě jsem vyhynul", přičemž tahle hláška je i v samotném filmu, kde ji pronese Sam Neill. Tippettovy loutky se ale nakonec animátorům z ILM hodně vyplatily. Osadili je snímači pohybu a jejich pohyb tak snadno zdigitalizovali. Šlo vlastně o předpotopní aplikaci motion capture.

Digitální triky lze po letech ve filmu snadno rozpoznat. Kdykoliv vidíte rychle se pohybujícího, celého dinosaura, jedná se o CGI. Pomaleji se hýbající dinosauři (včetně velociraptorů v kuchyni) nebo jejich části (většinou hlavy) jsou animatronické loutky. Digitální triky se mimochodem renderovaly na počítačích řady Silicon Graphics Indigo. Ty měly 33 MHz procesor a 96 MB RAM. Jejich výkon byl cca 30 MIPS - pro představu asi setina výkonu dnešních smartphonů.

Právě výkonová evoluce počítačů způsobila, že se z digitálních triků stalo levné zboží. A dobrý sluha se proměnil ve zlého pána. Happy endem téhle pohádky však zůstává, že právě hybridní povaha triků v Jurském parku je dokonale imunní vůči zubu času. Animatronické loutky prostě pořád ještě nakopou zadek všemu, co proti nim dnešní technologický pokrok postaví. Je příjemné vědět, že řvoucí T-Rex převracející džíp nebo syčící královna z Vetřelců budí respekt nejen pro všechnu tu nostalgii, kterou s nimi máme spojenou. Běžte do kina oslavit dvacetiny tohohle filmového svátku. Třeba naše peníze zajistí, že v chystané čtyřce taky zbude místo na nějaký ten praktický trik, co nestojí a nepadá s jedničkami a nulami.