Kubrick je pojem a vybírat by se do žebříčku mých nejoblíbenějších filmů z jeho děl dalo leccos. Zřejmě proto, že mi je žánr sci-fi velmi blízký a toužím se do něj někdy v budoucnu sám vydat, vítězí ale právě tenhle skvost. V konečném důsledku Vesmírná odysea jakékoliv definovatelné hranice sci-fi jako takové vlastně přesahuje, možná proto, že se film o velké cestě za poznáním, finálním objevení, pochopení a následném návratu domů holt do žánrových mantinelů vtěsnat nedá.

Lynche zbožňuji v jakékoliv podobě a v otázce nejoblíbenějšího režiséra bych pro odpověď pravděpodobně daleko nechodil. Ať už se jedná o pokřivenou reflexi Hollywoodu Mulholland Drive nebo bizarní směsici postav v Twin Peaks, sedím vždy jak přikovaný a hltám každé herecké gesto i další frame. Lost Highway je jednoduše řečeno filmová schizofrenie podle Davida Lynche, což mistr skvěle aplikuje i na způsob vyprávění a tvoří tak něco, co už nikdy nikdo nenapodobí. Nejúžasnější je na jeho filmech tak klasický pocit, kdy v závěru podvědomě rozumíte všemu, v rámci obecné logiky ale vůbec ničemu.

Je to klišé, Markétu Lazarovou ale opravdu považuji za nejlepší tuzemský film. Těžko se analyzuje, dokonce i několik zhlédnutí je pořád málo. Stále přibývají nové symboly a významy, které mě vždy nutí se na Vláčilův opus magnum podívat znovu. Atmosféra, kamera, výtvarné a režijní rešení, dokonalá Liškova hudba… i teď mi běhá mráz po zádech.

Nejopojnější film z hlediska filmového fanouškovství a obsese. Dle mého Tarantinův nejlepší kousek, perfektně napsaný a zrežírovaný, ke kterému i takový mistr musel prostě dozrát. Pro mě osobně dojemný milostný dopis kinematografii, významně podtrhující její sílu a možnosti.

Coeny můžu v jakékoliv podobě, ať už ty starší (především Fargo) nebo novější (nesmírně vtipný "jóbovský" A Serious Man). Vybírat je u tohohle bratrského dua rozhodně z čeho a pokaždé by šlo o volbu jinou, v poslední době mi ale na mysl nejčastěji přichází právě Barton Fink, nejgeniálnější tvůrčí zásek v historii filmu. O tvůrčí krizi, ztroskotaných autorských ambicích a Hollywoodu. Navíc klasicky v rukou naprostého kamerového mistra Rogera Deakinse.

Pro mnohé bude možná vyobrazení "životní cesty" jako takové zbytečně zdlouhavé a nudné, za mě však nelze než smeknout a přiznat, že filmů s větší výpovědní hodnotou je opravdu pomálu. Noé je experimentátor a jeho filmy mi ne vždy dokonale sednou, Vejdi do prázdna ale při sledování doslova hypnotizuje a rozkládá na molekuly. Duchovní trip.

David Fincher. Jeho perfekcionismus je film od filmu znatelnější, v jeho nejnovějších dílech jde už vyloženě o trademark. Švenky kamery jsou na milimetr přesné, aranž scény i pohyb kamery v ní dávno za hranicí dokonalosti. Zároveň tím ale ve Fincherových filmech narůstá na první pohled emocionální chlad, který je navíc v The Social Network znásoben asociální hlavní postavou. Pod povrchem a 120 minutách neustálého dialogu, který slouží k tomu, aby film nakonec dovedl jen do absolutního ticha, se ale skrývá neuvěřitelně smutný a dojemný film pro odcizenou online generaci, které jsem součástí.

Taj co na to říkáte?