Smrtonosná past (1988): Na špatném místě ve správný čas (V.I.M.)

Willisův hrdina z donucení byl na konci osmdesátých let opravdovým zjevením. Byla to éra Stallonea a Schwarzeneggera, kteří byli ke konci osmdesátek už tak rozjetí, že museli už během prvního dialogu vyhodit do vzduchu dva domy a zabít alespoň deset po zuby ozbrojených chlapů. Akční filmy se nebezpečně rychlým tempem řítily do spirály přebytku, kdy se začnou kupit další exploze jen proto, že oslepení diváci začínají procitat a znovu přivykat kinosálovému šeru. Sly a Arnie se svými ledabylými hláškami a obřími bouchačkami byli zkrátka už příliš vzdálení realitě - posedla je nemoc, která na McClanea teprve číhala. Krásně je to vidět na prvních třech Rambech - v jedničce házel John po helikoptéře šutry, ve trojce to do ní napral tankem. Obrázek si udělejte sami.

McClane vrátil akční hrdiny na zem. Tohle nebyl Herkules z New Yorku, ale obyčejnej polda z Brooklynu, kterého potkáte na ulici a zeptáte se ho kudy na nádraží. Do tílka se svléká ne proto, aby ukázal svaly, ale protože košili už má promočenou krví. Je v cizím městě, v cizím mrakodrapu a nejradši by se na všechny teroristy vykašlal. Jenže mají jeho ženu, a tak je potřeba jednat.

McClaneův vzorec jednání v prvním filmu se velmi, velmi podobá selskému uvažování běžného člověka (ovšem s pohotovostí vytrénovanou léty ve službě). Zhodnotit situaci, pokusit se kontaktovat místní policejní složky, jistit únikové východy a... útočit ze zálohy.

Kovboj z Vietnamu

Tahle partyzánská taktika má kořeny ve všech akčních filmech reaganovské éry. Je to dědictví války ve Vietnamu, která změnila vnímání celé země a zákonitě se odrazila i v akčních filmech. Hrdinové i záporáci si často Vietnamem prošli a měli problém se znovu uplatnit ve společnosti. Často volili různé cesty, jak hezky ilustruje první Smrtonosná zbraň (pošuk Riggs vs. pan Joshua). Partyzánské nebezpečí vietnamské džungle se zase odráží v prvním Predátorovi a první Rambo spojuje všechny tyhle elementy dohromady.

V Pasti není vietnamská linka tak patrná, protože Gruber přirovnává McClanea ke kovbojovi (velmi, velmi lajdácký odkaz na tohle téma je i v páté Pasti). Je ale patrné, že Johnův recept na přesilu odráží vietnamskou taktiku: kladení pastí, útok ze zálohy, snaha o kontrolu sektorů. Nenechte se zmást Brucovou vyřídilkou a neustálým naříkáním. Taky byste si nadávali, kam jste to zas dostali, ale na rozdíl od McClanea by vám chybělo taktické uvažování. A přesná muška vyhoněná na policejní střelnici. Právě tahle kombinace ovšem byla trefou do černého. Na konci vysíleného, krví zbroceného, ale šťastného McClanea prostě žerete. Vnímáte totiž, že je to normální chlap od rodiny. V moderní éře se něco podobného povedlo v prvních 96 hodinách. Liam Neeson tu sice vystupuje jako nekompromisní a v podstatě nezranitelný hrdina, ale právě obsazení proti typu a hmatatelná otcovská zarputilost z něj dělají člověka a nikoliv mašinu na zabíjení.