Liberecký rapper Lipo je zakládajícím členem kapely BPM, která dostala v roce 2010 žánrového Anděla v kategorii Hip  Hop a RnB. A i když si teď tahle parta dala pauzu, nikdo z nich se nefláká. V loňském roce vyšlo Lipovi první sólo CD a hit Ležím v tvé blízkosti se zpěvačkou Debbie jste jednoduše slyšet museli, protože česká rádia a hudební televize ovládl na sakra dlouhou dobu.

Krom muziky se ale věnuje i natáčení klipů, a to nejen pro sebe, BPM nebo další hiphopové kapely. Má za sebou spolupráci s Tomášem Klusem, Markem Ztraceným a další spoustou muzikantů. Vystudoval estetiku na Karlově univerzitě ve filmu se evidentně vyzná. Tady je jeho sedmička. Nebo vlastně sedm a půlka.

1. Poslední Mohykán (USA 1992, r. Michael Mann)

Tenhle film je jasná volba. Funguje v něm úplně všechno. Nemusím vůbec řešit, jestli by na jeho místě měl být Gladiátor nebo Statečné srdce. Dokonce i můj oblíbený devadesátkový Robin Hood s Costnerem je přece jen v porovnání s tímhle trochu sranda. O dětských peckách jako Černý korzár nebo Pán šelem raději pomlčím úplně :) Ne,  tenhle biják má úplně všechno. Perfektní režie Manna, charismatický Daniel Day-Lewis, krásná Madeleine a geniální soundtrack. Fakt k tomu není moc co dodat. Kvintesence romantismu.

2. Na pokraji slávy (USA 2000 r. Cameron Crowe)

Jasný, tohle je moje parketa. Ale film má žánrový přesah a docení ho i lidi, pro který hudba není zásadní součástí života. Skvěle odkoukaný prostředí hudebního světa (není náhoda, že režisér Crowe byl dřív redaktorem Rolling Stone), se vší závratí a sentimentem, co k hudbě patří. Skvělý scénář, nezapomenutelná scéna doznání v letadle. Kdyby Na pokraji slávy nebylo celkově tak silný, dal bych na jeho místo Laurel Canyon, tedy film z podobnýho prostředí – jen o něco míň hollywoodský a víc komorní. Mimochodem v obou filmech exceluje Frances McDormand. A aby toho nebylo málo. Tak další v řadě by byli Skvělý chlapi, kde taky hrála.

3. Sedm statečných (USA 1960, r. John Sturges)

Mám rád westerny a tenhle je prostě nejlepší. Viděl jsme ho nedávno a bavil jsem se úžasně. Ty od Leoneho jsou kultovní, měnící žánr, ale na mě moc přeestetizované. Pak jsou ty nezávislé jako Jeremiah Johnson. Každopádně Sedm statečných vede, tenhle film se nikdy neomrzí.

4. Společnost mrtvých básníků (USA 1989, r. Peter Weir)

Tohle téma - vztah učitel a žák, emancipace mladýho člověka, poezie, první vztahy - jsem na střední škole vnímal hodně intenzivně. Společnost mrtvých básníků o všech problémech pojednává neuvěřitelně citlivě. A nevím proč, ale mám celkem slabost pro Robina Williamse, i když hraje občas v šílených filmech. Tady je skvělej.

5. Annie Hallová s přechodem k Manhattanu (USA 1977 a 1979, r. Woody Allen)

Musel tu být film od Woodyho.  Dal bych jich sem nejraději tak pět. Ale vpašoval jsem dva. Annie je citlivá, a přitom vtipná romance. Rozhodně jí preferuje před oblíbenou Hanou a jejími sestrami. Ale vůbec už si nejsem jistý, jestli Manhattan není ještě dál než Annie (mimochodem jen dva roky od Annie - 1977 a 1979!). Takže to berte jako takový kříženec z pravděpodobně nejsilnějšího Woodyho období. Dál mám rád Woodyho bergmanovskou polohu (Interiéry z roku 1978 atd.) a geniální Match Point. A Manželé a manželky... Na ty je možná ale lepší se raději nedívat. Ne, tyhle dva fakt vyzdvihuju nejvíc.

6. Nový svět (USA/Velká Británie 2005, r. Terrence Malick)

Setkání s Malickem a jedno z nejlepších making of (kde symptomaticky Malick vůbec není). Kamera Lubetzkiho a můj oblíbenec (dodnes nevím přesně proč) Colin Farrell a Malickovo stěžejní téma na pozadí jedný historický legendy. Tady jde ale skutečně především o režiséra. Tenká červená linie je zásadní film. (Když jsem ho nedávno viděl v jedný řadě, hned po Vojínovi Ryanovi, tak to byla, při vší úctě k Spielbergovi, drsná konfrontace dvou typů výpovědi...).

7. Tři barvy: Červená (Francie/Polsko 1994, r. Krysztof Kieslowski)

Vždy jsem měl rád i evropskou kinematografii. Bergman mě hodně ovlivnil, asi nejvíc ze všech, ale koukat se na jeho existenciálně vypjatý filmy je vždy spíš souboj s myšlením než potěcha. Mam slabost i pro jih, tedy určitá dílá Felliniho a Antonioniho, ale Polák Kieslowski je mi svojí polohou pravděpodobně nejblíž. Červenou mám z celý trilogie nejraději.

Tak co na to říkáte?