Pavel Strnad pomáhá už od roku 1999 na svět těm nejzajímavějším českým filmům. Jako producent stojí za peckami jako Rok ďábla, Protektor, Štěstí nebo Mistři a z poslední doby má za sebou třeba Čtyři slunce nebo Aloise Nebela. Zodpovědný je ale i za dokumenty Katka nebo René, který vyhrál i Evropskou filmovou cenu. Zkrátka muž v pozadí, jehož jméno možná pár filmových fandů nezná, ale který nám dává docela často naději, že to s českým filmem není tak zlé, jak se může na první pohled zdát. Člověk by čekal, že producent bude mít filmový přehled a dobrý vkus. A u Pavla Strnada by se rozhodně nespletl.  

Když jsem hledal svých sedm nejoblíbenějších filmů, zjistil jsem s překvapením, že jich většina pochází z 80. a 90. let minulého století. Nevím, jestli je  to kvalitou filmů nebo sentimentálními vzpomínkami na mládí, faktem je, že v té době jsem zvládnul vidět mnohem víc filmů než se mi podaří dnes. Konečný výběr byl krutý, jmenovat jich pouze sedm hraničí s masochismem. Oblíbených filmů mám hodně, které z nich jsou nejoblíbenější, je těžké určit. Naštěstí hodně filmů uvedli moji předchůdci (díky patří hlavně Adamu Gebrianovi, Vladimíru 518 a Michalu Horáčkovi), ale i tak se jich na prvním seznamu objevilo přes třicet. Rozhodl jsem se dát přednost těm, které jsem měl to štěstí poprvé vidět na filmovém plátně a byla to láska na první pohled.

1. Podivnější než ráj (USA/Západní Německo, 1984, r. Jim Jarmush)

První film Jima Jarmusche, který jsem viděl, bylo to myslím ve filmovém klubu Sokolovo (dnes kino Atlas) někdy na začátku devadesátých let. Černobílý zrnitý obraz a hned na úvod asi minutová jízda kamery, která sleduje hlavní hrdinku jak si to štráduje s kufrem po ulici někde ve Státech a z magneťáku se line “I Put a Spell on You” od Screamin Jay Hawkinse. A pak skvělá scéna u jezera Erie, kde je mlha jak v pytli. Měl jsem pocit, že ty lidi znám odjakživa.

2. Dům k pověšení (Jugoslávie/Itálie, 1988, r. Emir Kusturica)

Pro mě asi nejlepší Kusturicův film. Poprvé to bylo kino Dlabačov, pak jsem šel na ten film ještě nejmíň třikrát. Tragický příběh mladého Perhana z romské vesnice, jenž se postupně vypracuje v mafiánské skupině, která pašuje děti z chudých romských rodin do Itálie, kde je využívá k žebrání a prostituci. Geniální hudba Gorana Bregoviče, scéna rituálu na řece s nezapomenutelným sborem v písni Ederlezi. Ještě dneska z toho mám husí kůži.

3. Brutální Nikita (Francie/Itálie, 1990, r. Luc Besson)

Tenhle film jsem viděl v nějakém letním kině, Bessona jsem tehdy neznal a málem mě odradil ten pitomý název, který zvolil český distributor, ale pak jsem nestačil žasnout. Váhal jsem teď mezi Nikitou a Leonem, mám oba dva tyhle Bessonovy akční filmy rád, ale v Nikitě exceluje neodolatelná  Anne Parillaud a já měl vždycky slabost pro nakrátko ostříhané holky. K tomu výborná hudba Erica Serry a nezapomenutelný Viktor Čistič v podání Jeana Rena.

4. Melancholia (Dánsko/Švédsko, 2011, r. Lars von Trier)

Filmy Larse von Triera mám rád od té doby, co jsem viděl Prolomit vlny, strhující příběh s úplně novým způsobem snímání. Následoval neuvěřitelný TV seriál Království, Dogma, další skvělé filmy, ale v posledních letech mě jeho věci už tolik nebavily, takže jsem minulý rok na festivalu v Cannes šel na premiéru Melancholie bez velkých očekávání. Přišel šok v podobě Trierova asi nejlepšího filmu, ve kterém nejde o nic menšího než konec naší civilizace... Výborné snové sekvence, dva měsíce na obloze a klasická Wagnerova hudba k Tristanovi a Isoldě.

5. Modrý samet (USA, 1986, r. David Lynch)

Když Kyle MacLachlan najde v trávě uříznuté ucho, které si kamera prohlédne v obrovském makru, pochopíte že pod povrchem klidného života v tomhle americkém městečku se budou dít divné věci. Těžko porovnávat Modrý samet s dalšími Lynchovými filmy, protože Zběsilost v srdci a Twin Peaks mám taky rád, ale tady rozhodla nádherná Isabella Rosellini v hlavní roli barové zpěvačky, maniakální kreace v podání Denise Hoppera a hudba Angela Badalamentiho. A samozřejmě titulní píseň Blue Velvet.

6. Lásky jedné plavovlásky (Československo, 1965, r. Miloš Forman)

Za všechny filmy české nové vlny 60. let, z nichž bych hravě sestavil několik sedmiček, jsem vybral tenhle Formanův klenot, který jsem měl možnost poprvé vidět, když se na konci osmdesátých let začaly postupně uvolňovat trezorové filmy. Jednoduchý příběh, Formanova přesná režie, přirozené herectví Vladimíra Pucholta a Hany Brejchové, to bylo pro mě zjevení, i když ten film byl víc než dvacet let starý. Nezapomenutelná postelová scéna s neherci Josefem Šebánkem a Miladou Ježkovou patří do pokladnice českého filmu: “Tak já si tam jdu lehnout! – Opovaž se!”

7. Páni kluci (Československo, 1975, r. Věra Plívová-Šimková)

Nejlepší dětský film, jaký jsem kdy viděl. Poprvé asi u nás v kině v Uhříněvsi, dětské představení v neděli odpoledne, lístek za 1 Kč. Je tam všechno, klukovská dobrodružství, první pusa, útěk z domova, dopadení lupičů, šťastný konec. Nádherná adaptace Twainova Toma Sawyera od Jana Procházky, jedné z hlavních postav české nové vlny, v režii Věry Plívové-Šimkové s hudbou Petra Hapky. Pokaždé když slyším “Nestůj a pojď”, vrátí mě to o třicet let zpátky...

7 ½.  O chloupek (Velká Británie, 1996, r. Nick Park)

To není osmý film, to je film číslo 7 ½. Nemohl jsem si odpustit dát sem tenhle geniální krátký film s Wallacem a Gromitem, plastelínovými postavičkami, které milují děti i dospělí. Nádherná animace plná britského humoru a odkazů na slavná filmová díla. která se mi sem nevešla!

Tak co na to říkáte?