Projít s po městě s Adamem Gebrianem může být zajímavé. Málokdo vám toho řekne k veřejnému prostoru tolik, co on. Nebojí se zkritizovat chaos na Václavském náměstí i nekoncepční přístup k úpravě panelových sídlišť. Chyby ale i povedené věci najde i na Letné, v Ostravě, Brně a vlastně v celé České republice. Zajímavé je ale hlavně to, že se pokouší navrhovat řešení problémů tak, aby z nich ve výsledku měli prospěch hlavně lidé, kteří se po daných místech pohybují nebo tam bydlí. Gebrian vystudoval architekturu v Liberci a pokračoval v Los Angeles, pravidelně spolupracuje s Lidovými novinami a rádiem Wave, kde má vlastní pořad Bourání, a pomáhal se založením první soukromé školy architektury u nás. Vidět a slyšet ho ale můžete i na Streamu. A jaké filmy si nejvíc užívá?

"Architekti jsou dobří v nabízení možností, vybírání jejich silná stránka není. Nejsem výjimka. Takže tímto jste mě postavili v podstatě před nesplnitelný úkol. Musel jsem si vybrat nějaký klíč, se zadáním volně související. Tím se stal hrdina, se kterým jsem se dokázal ztotožnit. Následující sestava filmů má tak v hlavní roli někoho, kdo mě nějakým způsobem ovlivnil. 

1. Limonádový Joe (ČR 1964, r. Oldřich Lipský)

První návštěva v kině, nebo alespoň první, na kterou si vzpomínám. Bylo mi pět let. Změny barev. Rvačka v hospodě. A hlavní hrdina v bílém. Vše jsem bral smrtelně vážně. Až při druhé návštěvě, o pár let později, jsem pochopil, co znamená slovo parodie, a že hrdina, který mi imponuje mnohem více, nosí naopak černou. ‚Až jednou sklapnu paraple, to bude legrace, to teda bude funus, no zkrátka senzace, teda do rakve chci žaket a zlatý prsteny, aby vyštafírovaly moje tělo studený.‘

2. Andrej Rublev (Sovětský svaz 1962, Andrej Tarkovskij)

Střední škola, druhý den písemka z chemie, kterou jsem nenáviděl. Nechtělo se mi učit. Napadlo mě, že půjdu do kina. Před odchodem se ptám táty, je to dobrý, stojí za to to vidět? Pouze zakývá hlavou. Tak jdu. Malenovické kino Květen. Sedím uprostřed první řady. Celkem je nás v kině tak deset. Od prvních minut nezapomenutelný zážitek, mrazení v zádech, scéna s létáním, odlívání zvonu. Je to už dvacet let a ještě jsem se neodhodlal film vidět znovu. Jednou to udělám.

3. Mrtvý muž (USA/Německo 1995, r. Jim Jarmush)

Ještě jedna vzpomínka ze střední školy. Pár prvních riffů kytary Neila Younga podmalovává scénu ve vlaku a jsem fanouškem. Johnny Depp v roli hrdiny, který je smýkán vnějšími okolnostmi k nevyhnutelnému konci.

4. Indiana Jones a Poslední křížová výprava (USA 1989, r. Steven Spielberg)

Tentokrát nejde ani tak o hlavního hrdinu, ale o vztah otec a syn. Profesionálně udělaná zábava. Harrison Ford a Sean Connery v dokonalé chemii. Film, který jsem v životě viděl nejvíckrát a sestra říká, že kdyby mi dala do ruky pouze stopky a posadila mě do prázdné místnosti, tak se budu smát ve správných časových intervalech.

5. Frajer Luke (USA 1967, r. Stuart Rosenberg)

Paul Newman v životní roli. Nezlomná energie a vůle. Nemožnost úkolu jako hlavní důvod, proč se o jeho splnění pokusit.

6. Frigo na mašině (USA 1926, r. Buster Keaton, Clyde Bruckman)

Pro grotesky mám slabost dodnes. Filmy Charlieho Chaplina miluju, ale první setkání s Frigem, alias Busterem Keatonem, mužem, který nehne brvou, ať se děje cokoliv, mi naprosto učarovalo. Navíc se film odehrává skoro celý za jízdy ve vlaku, na omezeném prostoru, což je další z motivů, který vždy ocením (12 rozhněvaných mužů, Truman Show, Jméno růže, Duel, Underground). 

7. Ratatouille (USA 2007, r. Brad Bird)

Hlavním hrdinou zde pro mě není malá talentovaná krysička, ale nesmlouvavý kritik Anton Ego. Část jeho dlouhého monologu výrazně zasáhla do způsobu, jakým sám přistupuji ke kritice. Ponechávám v originále: 'In many ways, the work of a critic is easy. We risk very little, yet enjoy a position over those who offer up their work and their selves to our judgment. We thrive on negative criticism, which is fun to write and to read. But the bitter truth we critics must face, is that in the grand scheme of things, the average piece of junk is probably more meaningful than our criticism designating it so. But there are times when a critic truly risks something, and that is in the discovery and defense of the NEW. '

Nechápu, jak se mi do sedmičky nedostal Jean-Paul Belmondo z Bláznivého Petříčka a z U konce z dechem, Peter O’Toole z Lawrence z Arábie, Sean Connery z Goldfingera a Diamanty jsou věčné. Kdyby první díl Ramba skončil podle své vynikající literární předlohy smrtí hlavního hrdiny, tak by se mi do sedmičky vešel. Už jen proto, že bychom přišli o možnost vidět další tři díly."

Tak co na to říkáte?