Tak jsme viděli Atlas mraků, rozporuplnými reakcemi zatíženou a finančním selháním podupanou odyseu sourozenců Wachowských a Toma Tykwera. Detailně ji samozřejmě brzy rozebereme v recenzi. Jestli vás ale zajímá, co v nás adaptace románu Davida Mitchella zanechala hned po tom, co jsme vylezli s kina, tady máte pár čerstvých prvních dojmů.

Jak to vidí Cival

Ještě v půlce Atlasu mraků – té olbřímí skoro-tříhodinovky – jsem v duchu spílal sourozencům Wachowským za to, že se vrhají do slepých uliček a svůj realizační talent neinvestují do látky, která by byla hladká, předurčená k úspěchu, pravděpodobně s jiným scenáristickým rukopisem a menšími ambicemi. A vznikla by tutově klasika. Ale asi je dobře mít tu tak vyspělé filmaře, doplněné o podobně výjimečného Toma Tykwera, a sledovat, jak se pokouší s každým filmem posouvat hranice média. Podobně jako u Speed Racera jim to bohužel neprojde, to ale neznamená, že by jejich Atlas mraků nebyl imponujícím velkofilmem, který s nevídanou lehkostí propojuje šest zdánlivě nesouvisejících příběhů (často různých žánrů) v jednu soudržnou vizi o lidstvu. Přitom tu není moc nějakého new-age blábolení, ale prostě jen poutavé předivo osudů, jež vás bude vtahovat víc a víc s každou minutou. Ten film nemůže uspět, protože je marketingově nevděčný a originální, ale rozhodně jde o jeden z těch projektů, který může být postupem času (d)oceněn a který veškerý investovaný čas divákům vrací. Nejen po řemeslné stránce a v jednotlivých silných scénách a liniích, ale i v tom pocitu, že si s postavami něco hutného a poctivého odžil. Povznášející film pro celou rodinu.

Jak to vidí KarelR

Napínavé tříhodinové čekaní na pointu… které rozhodně stojí za to! Atlas mraků sice není zásadně objevný, v každé vteřině strhující ani příliš blockbusterově vstřícný. Přízvisko „velký“ k němu ale sedí jako k málokterému letošnímu filmu. Šest více či méně propojených příběhu tu totiž tvoří nebojácný a pasující obraz lidského všehomíra, nad nímž se nedá ohrnovat nos, i kdybyste se snažili sebevíc. Wachowští a Tykwer navíc svou fresku malují s nebývalou grácií a za pomoci správně roztodivných žánrových barviček, aniž by se byť na vteřinku snažili tvářit jako světaznalí umělci, kteří vědí víc než my. Pod nevypočitatelným zevnějškem se tak skrývá přehledná a skoro až hladivá pohádka, v níž zároveň není nouze o řadu scén, kvůli kterým si brzy začnete plánovat druhé zhlédnutí. Marketing Atlas mraků bohužel neprodal. Takže je to zase jednou na divácích.

P. S.: Vzkaz pro make-upové hatery: Občas to možná krapet kulhá, ale... stejně je nikdy nepoznáte všechny!