Jiřího Stracha si nejspíš většina z nás pamatuje z role loupežnického synka z Lotranda a Zubejdy. I dnes se občas objeví před kamerou, evidentně mu je však mnohem lépe za ní. Do kin se dostala jeho skvělá pohádka Anděl Páně a hořká romantická komedie Vrásky z lásky, ovšem v televizi platí za jednoho z nejlepších a nejplodnějších filmařů současnosti.

Má na svém kontě výtečný Brainstorm, skvělou a napínavou Ďáblovu lest i její volné pokračování Ztracená brána, parádní válečné drama Operace Silver A nebo mysteriózní Santiniho jazyk. Zkrátka je to dnes jeden z mála důvodů, proč platit koncesionářské poplatky. A při pohledu na jeho oblíbené filmy se člověk nemůže divit, že mu to režírování tak jde.  

1. Amadeus (USA 1984, r. Miloš Forman)

Viděl jsem ten film asi stokrát. Zprvu v Alfě v osmdesátých letech. A pak mi ho po revoluci přivezl na VHS jeden odemigrovaný příbuzný. Dlouho jsem neměl jinou videokazetu, než právě Amadea. A tak jsem ho jezdil pořád dokola, takřka každý večer. A věřte nebo ne, já v tom filmu nenašel jedinou chybu. Dodnes jsem ji nenašel. V tom filmu je všechno správně. Téma, herci, aranže, rytmus, hudba, dekorace, kostýmy - prostě všechno. Je to moje učebnice filmařiny, taková pravidla pravopisu fllmové řeči. Po letech jsem viděl i režisérský sestřih: Každý frame, který je tam navíc, je tam navíc. A každý frame navíc je zbytečný.

2. Valerie a týden divů (Československo 1970, r. Jaromil Jireš)

Milovaný učitel Jaromil Jireš. Když se mě v roce 1991 u přijímaček na FAMU ptali, které filmy mám nejraději, řekl jsem dva - Amadea a právě Valerii. Jireš tehdy seděl v komisi, ale já ho neznal, ani jsem nevěděl, jak vypadá. Načež šéf katedry režie Jiří Menzel vstal a řekl: "Tak tady už o vkusu přestává být řeč." A odešel od mých přijímaček a už se nevrátil. Byl to takový interní kolegiální žertík, a až časem jsem pochopil, že to byl test, jestli se neposeru, jestli obhájím svůj názor i vkus proti všem, jestli pod autoritou osobností necouvnu. Za Valerii bych se bil do roztrhání těla. Nejen za Jireše, nejen za Čuříka, nejen za Jarku Schallerovou, ale i za fenomenální hudbu Luboše Fišera.

3. Markéta Lazarová a Údolí včel (Československo 1967, r. František Vláčil)

Ano, vím, měl jsem napsat jeden film, takhle jich bude vlastně součtem osm. Ale nemůžu uvést jeden bez druhého, jsou to dvojčata, dvouvaječná. Vypadají jinak, mají jinou povahu, přesto jakoby se zrodily v jeden okamžik. A jejich otcem je František Vláčil. Oba dva filmy jsou pro mě v kategorii "natočit a umřít". Vlastně se stydím, že mě titulují stejně: pane režisére. Vláčilovi bychom mohli všichni "režiséři", jak tu jsme, tak maximálně čistit boty. Géniové se v Čechách rodí jednou za sto dvě stě let. Dalšího takového, jakým byl Vláčil, očekávejme nejdříve kolem roku 2100, Howgh!

4. Matrix (1999, r. Larry a Andy Wachowski)

Někdy nechápu uživatele ČSFD. Terminátor 2 má lepší hodnocení než tenhle fatální přelomovej film??? ... Mně to mozek nebere...

5. Život je krásný (La Vita è bella, Itálie 1997, r. Roberto Benigni)

Úžasnej Benigni! To je film, který mně spolehlivě vžene slzy do očí, a stačí mu na to dvě minuty od úvodních titulků. Ozve se Buongiorno principessa! a já bulím jako želva. A přitom se směju. Miluju tenhle tragikomický koktejl. Není nic těžšího než žánr tragikomedie. Plivejte si na mě, že podléhám lacinému kýči, mně to nevadí. Film nemá pouze měnit svět, vyučovat ho či moralizovat. Filmovou DNA jsou emoce. A tenhle italský krásný život jich dává jak perpetuum mobile.

6. Všichni dobří rodáci (Československo 1968, r. Vojtěch Jasný)

Ukažte mi lepší film, který lépe rentgenuje bolševika a tu mrzkou dobu do všech zákoutí lidské duše...!

7. Velké ticho (Die Grosse Stille, Německo/Francie/Itálie 2005, r. Philip Gröning)

Sluší se na závěr zmínit alespoň jeden snímek dokumetární, vždyť i ty patří nesporně na plátna kin a jsou nezpochybnitelným filmovým tvarem, nakolik nespravedlivě opomíjeným. Možná nejvíc mě oslovuje nekonečnou touhou tvůrce jít za svým snem, vypráví o umění trpělivosti na takový svůj sen čekat, i kdyby to mělo být do soudného dne. Režisér Philip Gröning někdy na konci sedmdesátých let zaklepal na fortnu kartuziánského kláštera Grande Charteuse, tedy toho nejpřísnějšího řádu v římskokatolické církví. Jen pro dokreslení - mniši kromě společné mše tráví zbylých 23 hodin dne v osamění ve svých celách, pohrouženi do modliteb, samostudia a meditací. Mluvit spolu smějí hodinu týdně a noviny odebírá jen opat, který rozhoduje, jaké informace z vnějšího světa jsou pro kontemplativní život podstatné a které nikoli. Je to vskutku přísná řehole.

Gröning vešel do kláštera s prosbou, jestli by o nich mohl natočit dokument. Bratři odvětili, že myšlenku zváží a ať očekává odpověď. Ale jak je řád zvyklý žít nikoli ze dne na den, ani ne z roku na rok, spíše od staletí ke staletí, odpověď přišla - po třiceti letech: "Vaši prosbu jsme zvážili a udělujeme vám svolení". Vznikl fantastický dokument o životě jedné mnišské komunity. O zastaveném čase. O tichu. O relativitě veškerého materialistického snažení, o jeho marnosti. Vznikl film o lifestylu, který tyčí prostředníček na moderní svět, jeho hektičnost, uspěchanost a hon za mamonem. Ukazuje svět modliteb, meditací, myšlenek, koncentrovanosti ducha, svět, na který jsme zapomněli a vlastně ho odmítáme. Aniž si uvědomujeme, jak hloupí jsme, o jak velký poklad spirituality sami sebe připravujeme.

Tak co na to říkáte?