Kdo by neznal Power Rangers - Strážce vesmíru, partu teenagerů v elastických uniformách zářivých barev, morfující v gigantického biomechanoida a bojující s vesmírnými bytostmi mezi lacinými studiovými kulisami. Pro jedny nezapomenutelné guilty pleasure, pro druhé samé dno televizního průmyslu. Jedno je ale jisté, všichni jsme to sledovali. Ovšem premisa celého seriálu a všech jeho odnoží pouze kopíruje populární japonskou sérii 70. let minulého století Sûpâ Sentai, inspirovanou americkými superhrdinskými komiksy, zejména těmi ze stáje Marvel. Nebylo to ale Sûpâ Sentai, kdo položil základy televizní monster zábavy, nýbrž kultovní a stále vyhledávaný seriál Urutora Q (Ultra Q, 1965), který zároveň představuje začátek Urutora Shirîzu, uvedené v Guinessově knize rekordů jako série s největším počtem spin-offů. Na chvíli proto zapomeňme na Strážce vesmíru a pojďme alespoň krátce nahlédnout do země, kde mají monstra dlouholetou tradici.

Na samém počátku byla Godzilla (1954), která dala vzniknout japonskému hororovému subžánru kaijû eiga (doslovně přeloženo jako monster filmy). Napětí způsobené svrhnutím atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki a devastující důsledky 2. světové války vyústily ve zrození gigantického monstra, symbolizujícího pomstychtivého ducha minulosti. Padesátimetrový ještěr s jaderným dechem upomínal na ničivou sílu atomových zbraní, kritizoval moderní válečné prostředky a zároveň odkazoval na ztrátu tradic. Kaijû filmy postupně dostávaly zábavnější charakter a z Godzilly se nakonec stal národní hrdina zachraňující Japonsko před mimozemskými příšerami a obludami ze západu, čímž se monstra natrvalo etablovaly do japonského filmového průmyslu. Tvůrce Godzilly a dalších neméně významných kaijû nestvůr, legendární specialista na filmové triky a masky Eiji Tsuburaya (1901 - 1970), se proto rozhodl založit vlastní produkční firmu a vytvořit první monster seriál Urutora Q.

Tento osmadvacetidílný seriál navázal na poetiku filmů studia Toho a zároveň se věrně držel západního konceptu „monster of the week“. Tsuburaya měl původně v úmyslu soustředit se především na postavy a záhady obestírající původ nestvůr, a vytvořit japonskou obdobu The Twilight Zone (1959), ale vzhledem ke stoupající popularitě kaijû eiga ho televizní producenti přesvědčili, aby veškerou pozornost zaměřil právě na monstra.

Eiji i v seriálu pracoval se svou tehdy novátorskou technikou animace pohybu nestvůr, takzvanou suitmací, kdy je herec oblečen v gumovém kostýmu a pohybuje se mezi propracovanými modely měst a industriálních prostor. Dokázal spojit zdánlivě neslučitelné prvky a náhlý vpád mimozemského elementu do lidské civilizace často vytvářel až surrealistický dojem. Urutora Q se vyznačovalo také bohatou fantazií u jednotlivých mimozemských druhů a to i přesto, že Tsuburaya povětšinou pouze upravoval kostýmy ze svých předešlých filmů. Základní premisa, trojice detektivů vyšetřující záhady, nestabilitu nadpřirozena a mimozemské aktivity, se navíc jako jediná vychyluje (nejen) z celé Urutora Shirîzu a svým námětem předcházela seriálům jako Kolchak: The Night Stalker (1974), Akta X či Lovci duchů.

Enormní divácké ohlasy a narůstající popularita kaiju monster, zejména u dětí, přiměly Tsuburaya Productions k vytvoření dalšího seriálu. Nepřímé pokračování Urutoraman (Ultraman, 1966), cílené tentokrát na celou rodinu, představilo nový druh hrdiny. Napůl člověk, napůl mimozemšťan, dosahující gigantických rozměrů a bojující po boku Vědecké hlídky s nestvůrami z vesmíru, aniž by jeho identita byla odhalena. Rozšíření divácké atraktivnosti s sebou samozřejmě přineslo i několik nových elementů. Do hlavních rolí byli obsazeni dětští hrdinové, přibylo na infantilním herectví a významnou roli sehrála i komická složka. Vrátila se také některá monstra z Urutora Q.

Ultraman slavil fenomenální úspěch a se stále narůstající popularitou se přesunul z období Šówa do éry Heisei, kde pokračuje dodnes s neuvěřitelným množstvím pokračování a televizních filmů, jejichž samotné vyjmenování by vydalo minimálně na další odstavec. Ultraman se doslova přes noc stal celonárodním fenoménem a zakořenil se hluboko do japonské pop-kultury. Krále Ultramanů dokonce nadaboval populární politik a reformátor, bývalý předseda japonské vlády Junichiro Koizumi. Oproti černobílému Urutora Q ovšem zub času z původního Urutoramana ohlodal veškerou suverenitu na kost a dnes už způsobuje především hurónské salvy smíchu vyvolané právě oním afektovaným herectvím a laciností celého seriálu, které ještě nahrává využití křiklavých barev.

Téměř o čtyřicet let později se svého pokračování dočkal i počátek samotné série v aktualizované podobě, která zároveň funguje jako jeho remake, Urutora Kyû: dâku fantajî (2004) a na příští rok studio TYO, vlastník Tsuburaya Production, plánuje druhou řadu původního Urutora Q s názvem Neo Ultra Q. Enormní popularita Urutora Shirîzu způsobila, že si i konkurenční studia chtěli uříznout svůj podíl a začali vznikat obdobné nekonečné superhrdinské série a franšízy, jejichž kvalita ovšem jen stěží dosahovala na ty nejslabší Ultra produkty. Mezi nimi byla i zmiňovaná Sûpâ Sentai Shirîzu, k jejímž odnožím patří i první live action verze Spider-mana, šílený Supaidâman (1978), v níž hláškující Spidey zápasí především s gigantickými roboty a šmejdem z vesmíru.

Afektovaná hranice herectví tak dosáhla svého vrcholu a laciná výprava společně s neutichající recyklací vedly k tomu, že se tyto série až nebezpečně přiblížily k západním průserům, jakým nepochybně jsou i nechvalně proslulí Strážci vesmíru.