Eli Roth dovalil do Prahy a my jsme díky našemu angažmá v DVDMAGu mohli být na seznamu hostů pro tiskovou konferenci. Heč. :-) Falconi ji zinscenovali ještě před včerejší slavnostní premiérou v časové tísni a uvolněném duchu, díky čemuž Roth obratně rozbíjel nabroušenost některých slovenských mediálních vyslanců. Eli pojal tiskovku jako přerušovaný monolog, ale těžko se mu divit, když se místní publicistická smetánka zmohla v pětačtyřiceti minutách jen na opakování otázek ze zahraničních interview a nahrávání na mnohokrát slyšené Rothovy smeče, které jsme vám přinesly v koncentrované podobě už na začátku letošního roku. Eli proto znovu zmínil inspiraci webovkou, na níž si smíte odkráglovat člověka, stejně jako Tarantinovu repliku „můžeš si na to vzít Američana, ale pokud chceš poezii, musíš si najmout Evropana.“

Ostatně z toho důvodu vedle Rotha dřepěl kameraman Milan Chadima obklíčený „slizkým záporákem“ Janem Vlasákem, žhavými křivkami Slovenky Barbary Nedeljákové a sebevědomým úsměvem Michala Davida. Odpovědi se týkaly hlavně vyobrazení Slovenska jako krajiny asociálů, štětek a všemocných cikáňat, které Roth předem neutralizoval svým extravagantním výkladem Hostelu jako díla reflektujícího americkou lenost, buranství a stereotypy. Eliho opovrhování obyčejnými Američany, „kteří se cpou hamburgery, nemají pas, a proto věří mému filmu“, mi ale zavánělo spíš chytrou vytáčkou před nevlídným slovenským přijetím. Myšlenkové stereotypy jde přeci rozbíjet jinak než jejich potvrzováním a následným krvavým vykoupením... Tvrzení, že „ti, co uvěřili těmhle nevzdělaným představám, zaplatili mučením“ zní vzhledem k absolutnímu buranství Hostelu až příliš oduševněle – a nijak neosvětluje, proč Slováci čumí na Pulp Fiction v televizi po prabábě a proč policajti kopou do nevinných řidičů. Možná za to může fakt George Bush, jehož jméno Roth velmi často (a vždy v negativní souvislosti) vyslovoval. Dnes tu ale nejsme kvůli povodni v New Orleans, takže popojedem...

I když není moc kam. Minuty s Rothem svižně ubíhaly pod tlakem ód na Míšu Davida a Tublatanku, mezi kterými se tyčily alespoň poznámky k plánované dvojce. Důvody k dalšímu pečení námětu jsme pitvali už několikrát (třeba tady), Roth alespoň situoval natáčení znovu do Čech, namířil prstem na květnový termín a ještě potvrdil za kamerou Milana Chadimu. A nakonec postrašil soudné diváky možností resuscitovat padlé z prvního dílu. Nebudu spoilerovat den před premiérou, proto jen: „What the F*ck?“ Nejzásadnějšími poznatkem z tiskovky tak zůstalo potvrzení Rotha jako sympatického hororového nadšence, který má nakoukáno a stejně jako mnozí jiní baží po návaznosti na italskou strašidelnou školu 70. let minulého století. Jestli na to ale Eli má dostatek talentu (alespoň tolik co na parodování Quentina Tarantina), to už si musíte v kině rozmyslet sami. Náš redakční názor je při tom dobře známý – a bohužel i po příjemném pokecu s Rothem maximálně pesimistický.