Vary dnes skončily, ale jejich plody budeme sklízet i v příštích dnech. A většinou s jednoznačně pozitivním hodnotícím znamínkem – po recenzích na Raid, Iron Sky nebo Až vyjde měsíc vás čeká text o nové allenovce Do Říma s láskou, která festival uzavřela, nebo minirecenze indie komedie Jeff Who Lives at Home s Jasonem Segelem. Ta je nejhorším filmem, který jsem letos viděl, a i přesto bych jí dal palec nahoru. Takže za mě velká spokojenost.

Předposlední den festivalu mi zpestřilo stylové promítání klasiky 2001: Vesmírná odyssea v rámci Cinema Royale, ještě předtím ale nadchl Žert, zmrazila Hanekeho Láska a kolegu k0C0URa velmi potěšily Melvillovy klasické kriminálky i domácí novinky Polski film a DONT STOP (k téhle pozitivní recenzi by ještě nějakou tu hvězdičku přisypal).

Černobílý Žert se promítal v rámci pocty Josefu Somrovi, s oceněným hercem přímo v sále. Za půlstoletí se Somr vlastně moc fyziognomicky nezměnil, nezměnila se ale ani síla filmu, ve kterém se étos uvolněného roku 1968 přelil ve filigránskou kritiku politického kádrování z 50. let. Historka o jednom nepochopeném žertu a pomstě po patnácti letech je výrazně říznější než jiná podobenství této doby a pořád vyznívá jako velmi komplexní zpráva o tom, jak se u nás žilo ve dvou poválečných dekádách. Euforie, vzletné ideály, naivní víra ve všechna rudá hesla, ze kterých ale nezřídka vzešly i velké křivdy a zničené lidské osudy, to se v Žertu důvtipně odráží v osudech cynického sukničkáře Ludvíka. Tenhle chytrý a výtvarně precizní film trefně pojmenovává, že „takoví jsme byli“. Měli byste ho vidět.

Za pozornost stojí samozřejmě i vítěz z Cannes, tedy Hanekeho Láska. Nejsem expert na tvorbu tohohle evropského titána, viděl jsem od něj snad jen tři filmy, a asi i proto se mi nezdá, že by se Haneke nějak odchýlil od toho, co jej charakterizuje – i tenhle snímek je tuhým soustem, pomalým, s přetaženými záběry, s pozvolným rytmem, který koresponduje s tempem, jakým ve stáří běží čas a s jakým se doma dlouze a bolavě umírá. Láska je syrovým pohledem na to, jak do manželství dvou stařečků vstoupí těžká nemoc a kormidlo v domácnosti čím dál tím víc přebírá kmotřička Smrt. Není to příjemná podívaná a rozhodně není tak významově plná, jak bývá u Hanekeho zbykem. Ale působivé ty dvě hodiny rozhodně jsou.

Dobrých filmů ale bylo mnohem víc a samozřejmě mě mrzí, že mi perly jako dánský Hon, vítěz soutěže Henrik (kompletní seznam oceněných zde, svižný ceremoniál můžete lovit u České televize), rakouské drama Ráj: Láska, Caraxovy Holy Motors, Hillcoatova Země bez zákona nebo Garroneho Reality Show utekly. Na druhou stranu ještě bude pár příležitostí, jak si je doplnit – třeba už na Ozvěnách MFF KV v pražských artových kinech.

Povedených filmů bylo požehnaně, jejich divácká dostupnost už vcelku stabilizovaná, snad i díky tomu, že se poměr návštěvníků zase trochu vychýlil směrem ke kalícím buránkům, co zajdou na jeden film týdně. Člověk ve městě už fakt vídá víc dlouhonohých slečinek než baťůžkářů. Slyší víc bulvárních historek a narazí na víc svaloušů a vyjetých Missek, než že by častěji míjel uměleckou ellitu.

Seriózní reflexe festivalu ubylo, míň se píše o filmech, a přitom každý slyší o pseudoskandálech Agáty Hanychové. Pro ekonomický rozmach festivalu je samozřejmě výhodné, když Vary na týden opanují nejčtenější média, zejména ta bulvární. Ale když člověk vyjde z Thermalu a vidí, jak deset metrů od něj dav fotografů loví pózy Hanychové, Mesárošové a dalších silikonových královen, musí se nutně ptát, jestli se tahle PR taktika už nevymkla z kloubů. Uvidíme tak do tří let. Obraz festivalu je samozřejmě i obrazem současné mediální scény, kdy prostě táhnou společenské rubriky a sžíravě kritických názorů v mainstreamových a adekvátně velkých médiích, jakým byl třeba Tetsuův blog na Aktuálně, ubývá (na web Respektu davy nechodí, obměněná sestava na Aktuálně veřejným prostorem nezahýbala).

My tuhle seriózní roli nikdy hrát nechtěli, pro nás totiž Vary byly vždy spíš dovolenou a relaxem. Nevadilo nám být za povrchní popcornožrouty, co přenechávají kazašská dramata vznešenějším psavcům a divákům. Jenže ve chvíli, kdy některé osobnosti blogující na oficiálním Vodafone blogu (chodil tam vůbec někdo?) nebo rádobyvtipní služebníci Twitteru (letos byli fakt extrémně bezzubí) na filmy evidentně kašlou, přičemž jejich rozhled obvykle končí u nových českých filmů a sklenky červeného vína, pak tenhle postoj možná budeme muset za pár let přehodnotit. A povoláme do zbraně nějaké poctivé festivalové dělníky. Možná. Přeci jenom už jsme jedni z posledních pisálků, kteří ví, že Loznica je jméno respektovaného režiséra, a ne místnost vhodná ke spánku ve slangu místních ruských zbohatlíků - a tak se asi musíme začít chovat k festivalu ochranitelsky. 

Pokud by to přispělo k tomu, aby Vary stály pořád za týdenní výlet a nestala se z nich prázdná maškaráda, pak by se ta námaha asi vyplatila.