POZNÁMKA: DRUHÁ POLOVINA TEXTU OBSAHUJE MOHUTNÉ SPOILERY.
KDO JE NECHCE ZNÁT, NECHŤ PO VAROVÁNÍ UPROSTŘED ČLÁNKU NEČTE DÁL 

Soupiska pro letošní oscarovou soutěž nám už pomalu krystalizuje. Standardní dávku indie hitů a festivalových želízek letos budou na poslední chvíli zkoušet zdolat jen dva velkorysé hollywoodské bijáky: Za prvním stojí Steven Spielberg, jenž bude mačkat slzy dojákem War Horse, prověřeným na stránkách knih i na divadle. S druhým přijde David Fincher, adaptující  první část bestsellerové knižní trilogie Milénium od Stiega Larssona.

Muži, kteří nenávidí ženy jsou už jeho třetím bijákem v řadě, jenž se studio pokouší procpat do přízně Akademie. U Benjamina Buttona a The Social Network to nakonec úplně nevyšlo, a ani tentokrát není Fincher papírovým favoritem. Loňská Králova řeč jasně ukázala, že citlivé retro pro všechny generace je k Oscarům předurčeno mnohem spíš než temná a nepoddajná podívaná – navíc Jason Reitman a Alexander Payne už taky dokončují své nové projekty, nesporně hřejivé a přítulné, takže bude hodně těsno.

Nová adaptace Mužů, kteří nenávidí ženy ale rozhodně nevzniká kvůli cenám. Vzniká kvůli penězům. Larssonova knižní trilogie už několik měsíců dominuje žebříčkům prodejnosti, a to ve většině zemí civilizovaného světa. Proto by byl z obchodního hlediska neoddiskutovatelný hřích ji vytěžit jen švédskou trilogií, která ve světě utržila úhrnem chabých 250 milionů dolarů a ve spoustě zemí se jí nevěnovalo pozornost. Stejnou sumu přitom může za ideální konstelace vydělat jen první Fincherův film sám o sobě… a klidně pouze v Americe. Kdo by si tenhle potenciál nechal protéct mezi prsty?

TRAILER: TEASERY NA MUŽE, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY

Pro Finchera to každopádně bude složitá mise. Vyrovnat se totiž bude muset s neskutečně chytlavou knižní předlohou, jakožto i s existující adaptací prvního dílu, která je všude hodnocena jako jednoznačně nejlepší z celé „švédské trilogie“. Bude při tom mít jeden velký handicap, spojený se skutečností, že čtenářská horečka momentálně dosahuje vrcholu: Skoro všichni už ví, že vrahem nebyl zahradník, ale… někdo jiný.

Američtí filmaři ale znalost pointy můžou chápat jako povinnou daň, jíž je nutné zaplatit za hodně brzké konkurování švédským filmům. My, diváci a filmoví fanoušci, bychom ale z tohohle souboje měli jen těžit. Nebudu zde svéhlavě propagovat americkou verzi, protože švédský film jsem neviděl a minimálně do premiéry Fincherova pojetí na tom nemíním nic měnit (přeci jen prožít třikrát během půl roku jeden a ten samý příběh by mohlo mít značně anestezující efekt). Rozhodně ji ale vítám, přičemž důvodů je hned několik.

Obecně sdílenou a mnohokrát ověřenou víru v perfekcionismus Davida Finchera pomiňme. Na hypeování filmu je dost času, na chvalozpěvy jakbysmet. Fincher však nezklamává a jeho filmografie jej pro tuhle látku přímo předurčuje, protože oběma svými tematicky příbuznými snímky zcela přesvědčil – jak dravější a emocionálně vypjatější klasikou Sedm, tak i odtažitou mrazivou rekonstrukcí řádění sériového vraha Zodiaca, se zapsal do zlatého fondu.

Velké možnosti skýtá samotná kniha, jíž rozhodně není nutné uchopit jen jediným způsobem. Samozřejmě že ústřední detektivní linka, v níž se pátrá po osudu Harriet Vangerové, tedy po čtyřicet let nezvěstné chráněnkyni a milované neteři zámožného průmyslníka Henrika Vangera, musí být těžištěm každé adaptace. Už s ohledem na svou atraktivitu a napínavost. Záleží ale na jejím dalším zasazení.

Ne že by bylo třeba dělat z Larssonovy knihy nějaké filozofické veledílo, ale je to právě mnohovrstevnatost předlohy, která přidává materiálu na hloubce. Fincher tak může spolu s oscarovým scenáristou Stevenem Zaillianem (Schindlerův seznam, Americký gangster) například maximálně zatlačit na vztah mezi zdánlivě nesourodou dvojkou čmuchalů - mladou hackerkou Lisbeth Salanderovou a ostříleným investigativním novinářem Mikaelem Blomkvistem. Stejně tak se ale může silněji zaměřit na Lisbethinu nenávist vůči mužům, kteří nenávidí ženy, a víc se věnovat motivu násilí páchaného na ženách (v první knize se odbyde trochu šmahem). Zatraceně znepokojivá je i vrstva spojená s hříchy a zlem tutlaným v rámci jedné navenek pevné rodiny. Rodina jako prohnívající společenství, jež je za jakýchkoliv okolností ochotno chránit své dobré jméno – a na to se váže závěrečné profesní dilema Mikaela Blomkvista.

A pak je tu samotná Lisbeth, téma tak mocné a „plodné“, že by jako středobod jistě obstálo samo o sobě. Na první pohled asociální, nepřizpůsobivá a snadno zranitelná dívka. Každý čtenář však ví, že za tím zevnějškem je geniální detektivní mašina, proti níž nemá nikdo šanci. Motiv extrémně silné ženy zakleté pod svérázným zevnějškem téhle dívenky je možná vůbec nejinspirativnějším a čtenářsky nejvděčnějším motivem celé knižní ságy.

A dělá mi radost, že podle prvních dojmů z trailerů a propagačních fotek mi ke knižnímu předobrazu víc sedne subtilnější Lisbeth od Finchera než od pohledu hodně drsná a nepříjemná Noomi Rapace. Film může vyvést z omylu, ale obsazení Rooney Mara se mi zdá přesnější, protože její Lisbeth přesně odpovídá „čtyřicetikilové dívence“, která nemá po fyzické stránce šanci proti násilníkům. Zároveň je za piercingy a šílenými vlasovými kreacemi cítit jak „hezoučká a v jádru vlastně křehká dívka“, tak i nevypočitatelná žena, s níž byste nechtěli přijít do sporu, protože lze tušit, že se tam vevnitř skrývá pořádná síla.

Jasně, po bezeslovném teaseru nemůžeme vědět, jak se subtilní slečně z nové Noční můry v Elm Street, proslavené zejména rolí Ericy Albright v The Social Network, podaří vybarvit Lisbeth v temnějších a drsnějších odstínech. Potažmo v interakci s Mikaelem Blomkvistem. Trefená image je ale prvním schůdkem. A rozhodně sem zapadá líp než třeba propíraná Natalie Portman nebo sexbomba Scarlett Johansson, o nichž se spekulovalo stejně jako o desítek dalších hereček - viz zde.

I u postavy Blomkvista mi Fincherův casting sedí trochu víc, protože… kdo jiný by se sakra hodil do role charismatického chlapíka ve středním věku, jemuž ženský samy skáčou do postele, než současný Bond? Při porci testosteronu, jakou má v těle Daniel Craig, není potřeba tlačit na pilu a dělat z Blomkvista napřímo odkvétající macho. I pro Craiga ale bude Blomkvist trochu složitější hereckou výzvou, protože vybalancovat všechny ty sexuchtivé ženy kolem sebe a zároveň naplno oživit investigativního novináře s čerstvě narušeným sebevědomím, to není legrace.

Davida Finchera budou namáhat trochu jiné záležitosti. Určitě to nebudou pasáže se sbíráním indicií, probíráním důkazů a dalšími nutnostmi spojenými s pátraním. Detektivní linii totiž napsal Larsson velmi filmově, bez dlouhého pitvání v lejstrech a důkazním materiálu. Hodně scén, např. s porovnáváním fotografií a luštěním výpisků, se pro plátno přímo narodilo.

Odskoky do daleké minulosti samozřejmě Fincher vyřeší flashbacky, jejichž stylizace si zaslouží absolutorium. Precizní švédské retro. Koneckonců točilo se přímo ve Skandinávii.

Z prvních tří upoutávek (mezinárodní, americká a necenzurovaná, která je pouze v kinoripu) a z jejich hutného atmosférického podání, je nicméně zřejmé, že film se bude snažit přitvrdit a být opravdu pod nehty zalézající depresárnou. Feel bad filmem konce roku, dekou pro letošní Vánoce (u nás pohříchu až v půlce ledna roku 2012).

Vangerovic sídlo působí děsivěji než v knize, jako opravdová vstupní brána ke zlu. Když k tomu připočtete řeřavou předělávku Led Zeppelin, maximálně utažené barvy, vypíchnutý jediný krvavý záběr a jistotu, že se ve filmu objeví i všechno důležité sexuální násilí, rýsuje se film znepokojivější než jeho literární předloha. Ta samozřejmě nebyla žádný cukrkandl a je logické, že nepěkné věci budou na papíře vyznívat vždycky míň drasticky, než když se přímo ukážou. I tak je ale zřejmé, že se do toho tentokrát bude šlapat naplno – Hollywood se totiž bude v zájmu současných marketingových tendencí jistě chtít zhoupnout na znepokojivosti předlohy, jíž lze přetáhnout až v šokantnost.

Dalo se to koneckonců odvodit i z toho, jak studio Sony koncipovalo upoutávku a že vůbec nebránilo sdílení jejího eRkového kinoripu, jenž ještě přidával upoutávce na špinavosti a mrazivosti. K tomu bradavka na plakátě… mňo, první příběh holky s dračím tetováním nebude mít mezi všemi těmi vánočními ubulenostmi problém přitáhnout pozornost.

VAROVÁNÍ: NÁSLEDUJÍ MASIVNÍ SPOILERY!
NEČTĚTE DÁL, POKUD NEZNÁTE KNIHU NEBO ŠVÉDSKOU ADAPTACI!

Tak, a teď můžeme v rámci našeho čtenářského kroužku porovnávat knihu a naše představy z ní odvozené s Fincherovou vizi, tak jak ji přiblížily krátké trailery. I během střemhlavého střihu se dalo vypozorovat, že se ve filmu objeví všechny podstatné momenty i postavy. Což je fajn. Na úvod tu máme Mikaela Blomkvista, jenž odchází od soudu, zpráskaný jak pes kvůli Wennerströmově aféře... zdeptaný kvůli svému novinářskému selhání.

Pak přichází pozvání k Vangerovic rodinné usedlosti. Tam ale vede dlouhá cesta.

Na jejím konci čekají povinné panáky s Henrikem Vangerem...

 ...a smutný příběh o zmizení Harriet (viz výše). Nemůže chybět ani sbírka slisovaných kvítek, jimiž neznámý vrah trýzní starouše Henrika.  

S Henrikem, jehož ztvární Christopher Plummer, si dá později samozřejmě i dostaveníčko Mikaelova celoživotní milenka, toho času MILFka a kolegyně nakladatelka Erika Berger (Robin Wright).

Mnohem důležitější ale bude postava Martina Vangera, jíž se chopil Stellan Skarsgård. Na první pohled je patrné, že ve filmu bude ještě oslizlejší než v knize, padoušství mu čiší z očí v každém záběru. Pro Skarsgårda to bude mimochodem sakramentsky významná záporácká sezona, protože už v květnu ho uvidíme zlobit v Avengers. 

A pak je tu Lisbeth.

Bisexuální ďáblice, jíž by možná Sherlock Holmes přechytračil, ona by mu ale během oslav vítězství vysála konto.

Divoká v posteli, zároveň nejistá co se týče navazovaní citových vazeb.

A nejistá i ve chvílích, kdy dojde na její tělesné parametry. Ano, plastika prsou se na začátku druhého dílu bude hodit. Je co zvětšovat...

Co film bude tahat do hodně temných vrstev je samozřejmě extempore s právnickou sviní Nilsem Bjurmanem. Asi neuvidíme přímo na plátně anální kolík, to by ratingová komise nerozchodila, ovšem i tak bude nálada hustá...

...a odveta o to tvrdší a adekvátně uspokojující....

Pak už ale dojde na samotné pátrání, což je pasáž v knize jednoznačně nejnapínavější a zcela strhující. Od rekonstrukce neštěstí na mostě...

...se dostaneme k předchozí slavnosti uprostřed města...

...a pak i k Harriet a její náhlé proměně výrazu, když na druhé straně silnice uzřela svou nemesis.

Jestli jsem se na nějakou pasáž filmu těšil už při čtení knihy, tak je to srovnávání fotek a záznamů (v traileru zatím nebyl záběr na postavu v okně). To jsou vždy hrozně vděčné žánrové momenty, ať už byly podávány uměřeně artově ve Zvětšenině nebo Výstřelu, nebo efektněji ve 12 opicích či Miluj bližního svého.

Důkaz střídá indicie, indicii nový důkaz. Poctivé pátrání pokračuje i v jiných městech...

...a nutně musí Mikaela s Lisbeth přivést na stopu vraha. A brutální konfrontaci s ním. Tady už se dostáváme do psychedelických vod ryzího zla, páchajícího násilí. To budou momenty vnějškově srovnatelné se SAW, vnitřně snad výrazně intenzivnější. Mikaelovi se nebude dobře dýchat.

Ale třeba všechno dobře dopadne. A dočkáme se satisfakce téhle sexy paní. A rychle i hollywoodských adaptací dalších dílů.