Každá hollywoodská dekáda je definována specifickým blockbusterovým lookem. Kdybychom tu měli zabíhat do podrobností, bylo by to na několik kapitol filmařské školy. Zjednodušeně lze říct, že analogová kinematografie je z velké části definována použitým filmovým materiálem, filtry, možností postprodukčních korekcí, dostupnou technikou a… spoustou dalších věcí, které by byla škoda opomenout. Fakt. Výsledkem je, že i běžný divák si všimne, že filmy ze 70., 80. a 90. let vypadají pokaždé trochu jinak - bez ohledu na rozpočty, režiséry a žánry. Nejlíp se to samozřejmě pozoruje na sériích. Stačí si třeba pustit pár bondovek.

Na sedmdesátkách uvidíte znatelně hrubší zrno a kostrbatější práci s barevnými filtry (prostě jste buď měli film do oranžova nebo ne, nic moc mezi tím), je to trochu dědictví předchozích dekád, které byly výrazně teplejší, co se týká volených odstínů (filmové materiály v padesátkách ještě nebyly tak citlivé), dnes na nás působí všechny trochu moc do červena. Osmdesátky s příchodem lepších materiálů přinesly uhlazenější a neutrálnější "look", se kterým se dalo lépe pracovat. Ten se vylepšoval v průběhu devadesátek: Porovnejte si "teplobarevné" akční filmy osmdesátek s kontrastně (modrá/oranžová) kolorovanými akčňáky jako Nebezpečná rychlost, Mizerové nebo Con Air. Ale neutralita se nakonec trochu přehnala tím, že filmy vypadaly až vyběleně (Zítřek nikdy neumírá, Jeden svět nestačí). Svou vinu má na tom i Matrix, jehož look inspiroval řadu filmařů. Wachowští v něm schválně posunuli barevné spektrum (vyšisovali barvy), aby dosáhli mírně monochromatického looku, jež upomínal na inspiraci snímku v anime klasikách.

Tohle "blednutí" se začalo rychle rozmáhat, částečně jako reakce na přebarvičkovaný televizní obraz z MTV (ten útočil hlavně v levnějších kinoprodukcích, kde na sebe strhával pozornost). Podobným způsobem ale posouval barvy i Spielberg v Indiana Jonesovi (míněny první tři filmy), aby snáz navodil dobový look. J.J. Abrams|Abrams se při natáčení Super 8 ale rozhodl inspirovat jiným mistrovým filmem. Protože se Super 8 odehrává v roce 1979 a cituje mj. i z Blízkých setkání třetího druhu. Film z roku 1977 měl málem premiéru už v létě, čímž by se v přímém souboji utkal s Hvězdnými válkami. Nakonec si Lucas i Spielberg urvali každý svůj kus koláče v pokladnách kin i filmové historii.

V.I.M.: BLÍZKÁ SETKÁNÍ TŘETÍHO DRUHU

Logicky byste předpokládali, že Abrams bude točit na starší pětatřicítkový materiál, aby dosáhl toho správného looku, jenže na tenhle anachronismus už se v dnešním hollywoodském systému nehraje. Tím spíš, když máte ve filmu hodně trikových záběrů a tlačí vás čas i rozpočet. Abrams točil na teprve loni uvedený matroš od Kodaku (proč zrovna tenhle, to prozradíme vzápětí) a dobovou atmosféru doháněl specifickým nasvícením (mj. větším používáním přirozeného světla a ostřejšími rozdíly mezi světlem a stínem) a samozřejmě postprodukcí. Postprodukční kolorování je ostatně zodpovědné za razantní proměnu filmového looku na přelomu tisíciletí. Posun můžete vidět jak mezi třeba Zlatým okem a Dnes neumírej, tak prvním a druhým Matrixem apod.

RECENZE ABRAMSOVA SUPER 8

Super 8 pro Abramse točil Larry Fong, kterého si fandové spojují spíš s peckami od Snydera (točil Třístovku, Strážce i Sucker Punch), což je trochu jiná, výrazně digitálnější liga. Berte však v úvahu dvě věci - nádherně výrazný retrolook Strážců (barvotiskovost osmdesátek kombinovaná s matrixovskou vyběleností) a taky to, že se Fong s Abramsem zná od dob, kdy spolu točili vlastní Super 8 filmy jako děti. Fong mimochodem pro Abramse odtočil také pěkných pár epizod Ztracených.

Natáčení jako takové bylo vcelku standardní. Svícení na starý způsob, ale jinak všechny modernější techniky (jemnější pojezdy, megajeřáby, masivní nasazení steadicamu) a také Abramsovy trademarkové světelné odrazy, které vzhledem k použití starších skel v anamorfním formátu nepůsobí rušivě - pokud na ně tedy nejste alergičtí už ze Star Treku. Co nakonec Fonga dostalo na dostřel Spielbergovu tehdejšímu looku, byly "lajdácké" setupy světel. Pro většinu scén totiž mohl nastavit optimální světlo jen pro jednu kameru, přičemž i dialogy se točily až ze tří kamer zároveň. Děti totiž nemohly točit přes noc nebo víc než X hodin v kuse (známá byrokracie, která přihrává spoustu filmových rolí dvojčatům), takže se muselo vymyslet, jak předpisy obejít. Fong se bál, že záběry z vedlejších kamer budou mizerné, ale ve skutečnosti se mu povedlo navodit právě ten hrubší dojem, typický pro přelom 70. a 80. let. Možná jsou právě světla tou odpovědí k retrolooku. Dřív platilo klasické heslo osvětlovačů "Slunce je jenom jedno". V dnešním MTV looku nakukuje do každého okna sluncí tucet. A každé má jinou barvu.

Mnohem větší výzvu pro Fonga a Abramse představoval film ve filmu - zombie kraťas The Case, který hrdinové výrábějí na pozadí hlavního děje. Abrams ho chtěl točit na dobovou kameru a Super 8 materiál, ale v ILM z toho moc nadšení nebyli. Vzhledem k tomu, že kluci na kameru zachytí výbuch vlaku a jeho tajemného obyvatele, museli v ILM řadu záběru postprodukovat. V zrnité osmičce už ale nešlo po naskenování s ničím moc hýbat, takže trikové záběry točil Fong na šestnáctku. Výhodou bylo, že již zmíněný materiál od Kodaku - Vision3 - existuje ve všech velikostech (8, 16 a 35 mm), takže se dařilo zachovat kompaktní vizuál. Tedy v rámci mezí, samozřejmě, amatérský film kluků se např. v rámci zachování věrohodnosti svítil obyčejnými svítilnami z Bauhausu (resp. Radioshacku) apod.

Pointou je, že pár kouzel za kamerou snadno vykouzlí iluzi jiné doby. A někteří tuhle alchymii ovládají i s digitálem, jen si vzpomeňte na David Fincher|Fincherův 70s look u Zodiaka. Jeden by skoro hádal, že se točilo na pětatřicítku, která pamatuje Drsného Harryho. Jaký look se nejvíc líbí vám?

V dalším Filmtechu bychom se mohli věnovat i dalším aspektům, které jednotlivé dekády definují. Jde i o používané kamerové techniky, dramaturgii honiček, profláknuté lokace v jejich tehdejším vzezření a další malé detaily. To všechno vtisklo dnes již dobovým filmům a seriálům jejich nezaměnitelnost. Pokoušet se jí emulovat není snadné, ale tu a tam se to někomu zadaří. Třeba Vyfič! s Ellen Page je nádhernou ukázkou vizuálu, který je zhruba dvě dekády za dobovým určením děje. Když někdo po hodině filmu vytáhnul na plátně mobil, málem jsem vdechnul prázdný kýbl od popcornu.