Dobojováno jest. Jedna monstrózní filmová kapitola se uzavřela a svět začíná bilancovat. Odněkud je slyšet teskný pláč, jinde vládne pocit definitivního naplnění a spousta dalších potterovských konzumentů se opájí nostalgickými vzpomínkami. Před lety totiž byli stejně malí jako Ron a Hermiona… a stejně jako oni vyrostli do věku, kdy se dá uvažovat o vdavkách a ženitbách.

I já se chci za Potterem ohlédnout. Ale trochu jinak. Kritičtěji a nejspíš i s hmatatelným opovržením. Dostali jsme osm snímků, které by schopný filmař s vlastní vizí bez problémů vměstnal do jedné kompaktní pentalogie nebo trilogie, pokud by tedy věcně zhodnotil nosnost hlavního konfliktu a očesal ságu o prázdné překlenovací díly (nejen šestka a sedmička jsou zralé na vymazání, stejně tak i třeba dvojka se slabší detektivní zápletkou). Nestalo se, a poměrně jednoduchý příběh nebyl vyprávěn rozumných pět let, ale rovnou celou dekádu.

Naštěstí jsme ve finále. Už nebudeme u každého nového snímku překvapení, že prsty v čerstvé dávce nekalostí má nově příchozí učitel obrany proti černé magii. Už nebudeme znovu obdivovat nejnadanějšího žáka čarodějné školy za to, že se v průměru naučí jedno zaklínadlo za dva roky. Uleví se nám, protože z plátna zmizí démonický lord Voldemort, záporák prý děsivější než ďábel sám, jemuž trvalo čtyři díly, než vůbec dorazil na scénu, a pak další čtyři filmy, než se definitivně vypořádal s jedním obrýleným děckem (a ani v tom moc neobstál). A třicátníci už konečně přestanou běhat po multiplexech s jizvou namalovanou na čelo a s ožmoulanou, lehce ulepenou fotkou Hermiony v kapse, a začnou jako správní dospělí lidé… pobíhat po kinech alespoň se světelnými meči a maskou Darth Vadera. Bude klid.

KarelR v době, kdy ještě všichni věděli, že existuje... a kdy jsme ho ještě nenaučili slušnému chování.

Hlavně ale bude pokoj – a tím se dostáváme k podstatě tohoto článku – od zhoubného způsobu, jímž se přistupuje k filmovým adaptacím. Byl to právě Harry Potter, jenž film jako médium zcela podrobil médiu jinému. Potterovské adaptace se staly derivátem knih, jejich sluhou. Často hodně vyprázdněným a rozhodně nemístně nafouklým odrazem populárních knížek, které si zamilovaly miliony čtenářů.

Osobně jsem ze ságy paní Rowlingové přečetl zhruba šedesát stránek, jež mě ničím nezaujaly, ale o literárních kvalitách, čtivosti, prokreslenosti charakterů nebo smyslu pro detaily nemíním jakkoliv pochybovat. O nich vypovídá to, jak se knižní Harry zabydlel skoro v každé domácnosti a dobyl celý svět. Takovýhle úspěch na literárním trhu nelze zpochybnit. Stejně jako skutečnost, že si díky Rowlingové děcka zevlující na Facebooku přečtou alespoň tu jednu knihu ročně. S přínosem filmových verzí už je to ale o poznání složitější.

Proč? To tušíme už mnoho let. Zdánlivě rozumný přístup Rowlingové, která chtěla mít nad adaptacemi kontrolu a nemínila připustit, že Hollywood její bestsellery zprzní (vzpomeňme třeba Eragona a stovky dalších promarněných příležitostí), se de facto obrátil v prokletí. V každém potterovském filmu sice můžeme vidět otisk toho nejlepšího z britské herecké i filmařské školy, ale taky spoustu zbytečných epizodek, které pro příběhy filmů nemají pražádný význam (anebo jen marginální), hluchých míst a prázdných zákrut. Spatřili jsme věci, bez jejichž zjevení by se divák klidně obešel. Mnoho postav přišlo i odešlo, aniž by po nich zůstalo cokoliv relevantního. Setkali jsme se prostě se spoustou detailů, jež by moudřejší filmař seškrtal, krátil, řešil jinak (třeba sloučením více postav dohromady, přehozením informace z figury na figuru) nebo zcela vymazal. A proč to všechno?

Inu, samozřejmě proto, že „v knize to bylo“. V KNIZE TO BYLO! Neprůstřelné zaklínadlo zní v uších už skoro dekádu a vlastně dere do hlavy spoustu pomýlených představ. Třeba že sedmisetstránkovou bichli lze převést do celovečerního, dvouapůlhodinového tvaru stejně adekvátně, jako to jde s knihou, jež má listů třeba tři sta. Že oblíbené čtivo je třeba věrně kopírovat, i s místy, které adaptaci neprospívají a neposunou vyprávění dál nebo hlouběji. Že se má k potterovským knihám přistupovat s větší úctou než k Bibli a ctít kdejaká jejich malichernost. A taky že filmová a knižní dramaturgie jedno jsou – že lze beztrestně překlápět stránky na filmová políčka a domnívat se, že čtivost se přímo přelije v „koukatelnost“.

Mantra „v knize to bylo“ se přímo přetavila v přesvědčení, že „čtenáři to takhle chtějí“. Ano, je cosi přirozeného na tom mít radost z poznávání svých oblíbených hrdinů na filmovém plátně. Je milé sledovat, jak se zjevují drobnosti z papírových stránek, jež dosud zhmotňovala pouze čtenářova fantazie. Je fajn polemizovat z pozice diváka-knihomola s tvůrci o pojetí tamté figury a vyznění oné scény. Ale ty miliony potterovských čtenářů určitě nejsou složeny z hlupáků, kteří na knize lpí jak na svatém písmu a nedovolí jakoukoliv korekci pro potřeby filmového média. Zvládly to hordy čtenářů Pána prstenů a obešly se třeba bez Toma Bombadilla. Miliony čtenářů hromadně respektovaly vizi Petera Jacksona i v situacích, kdy se filmová podoba svým naturelem od předlohy zásadně odkláněla, což je „prohřešek“ mnohem větší. A díky tomu tahle fantasy vyrostla v neoddiskutovatelný filmový milník, zatavený v oscarovém lesku.

Potter naproti tomu může svůj význam odvozovat jen od diváckého zájmu a vydělaných miliard dolarů. Nebudeme-li za rozhodující klad považovat právě to, že každý díl byl rozměrově velkou událostí, jež do filmového průmyslu navála desítky milionů, moc nám toho nezůstane.

V tomhle mohutném zájmu se navíc schovává další pálivý čertík. Masy milují Harryho Pottera. A pro svou náklonnost ke knihám se radují, když na plátně vidí na sekundu Brumbála se Snapem, chvějí se jen co zazní dva tóny z ústředního hudebního motivu a tetelí se čistě kvůli skutečnosti, že je na chvíli někdo přemístil do Bradavic. Kritická měřítka polevují, ke štěstí stačí málo. A tyhle bezbranné davy (jaké za sebou nemá už žádná další knižní série... vyjma jediné) právě skončená filmová sága učila, že pro adaptaci netřeba vybroušených příběhů s adekvátním tahem. Prostě stačí ty oblíbené elementy knih předvádět v jakés takés řemeslné kvalitě (tučný rozpočet vystačí skoro sám o sobě) a ono se to už nějak schroustá. Protože na plátně se bude dít to, co bylo v knihách. A ti dobří lidé v sále si slabší pasáž doma dočtou, nedořečenosti domyslí, emoce vybaví… prostě se spokojí s tím, že jim na plátně někdo snaživě reprodukuje zážitek z knihy.

Tohle zrůdné uvažování infikovalo celý Hollywood, což se prostě muselo dřív nebo později projevit v nějakém zvráceném produktu typu Stmívání. Potter je pro něj v tomhle ohledu inspirací po všech stránkách – to, co zasel, Twilight sága sklidila… a sklízí doteď. My sklízíme samozřejmě s ní, protože svlíkání za běhu se stalo normou stejně rychle jako apatické hrdinky, psychopatická milostná gesta, orgastické devastace postelí a rozdělování posledních dílů vedví. Sledujeme úmyslnou ignoraci toho, čím se film odlišuje od jiných uměleckých forem, tak trochu devastaci v přímém přenosu.

Můžeme být jen šťastní, že tyhle „revoluční tendence“, v nichž je film podřadným vazalem knihy, ale i třeba hudebního nosiče nebo comicsu (zdravíme do Sin City), nelze realizovat ve větší míře. Spousta neúspěchů to dokázala. Naštěstí se potvrdilo, že písničky Hanny Montany neutáhnou pět filmů a že málokterá comicsárna unese zacházení ve stylu 300. Vidíme, že adaptací bestsellerů se jinak chápou osvícení lidé, jež ví, co si stříbrné plátno žádá a jaké jsou zákonitosti fungování světa okolo něj. Nolan jednoduše neudělá suchý přetisk Batman: Year One na plátna a Fincher nebude adaptovat Stiega Larssona větu po větě. 

A když už se zvučných předloh chopí někdo rowlingovsky zatvrzelý, jejich obchodní síla není tak velká, aby to stačilo na etablování na trhu. Potter je vedle Twilight ságy vlastně jediný svého druhu. Jsem za to sakra rád.

Můžu totiž dál chodit do kina na plnokrevné filmy.