Sčítání a odčítání jednotek bylo vždycky mojí silnou stránkou, takže jsem se snad nesekl, když jsem se dopočítal už své jedenácté účasti na karlovarském festivalu. Ano, s hotelem Thermal jsem začal kroutit druhou dekádu. A pořád mám tu hranatou obludu rád.

Za tu dobu se hodně změnilo, ale spousta věcí zůstala stejná. Například, člověk se pořád cítí tak trochu nepatřičně, když na fesťák dorazí až bezmála v půlce jeho konání. Šeptanda už je rozjetá naplno, některé skvosty už propadly sítem a chytat je lze jen na různých festivalových ozvěnách, stihla se převalit i první mohutná vlna mediálního zájmu. Takže nově příchozí se snaží rychle naskočit do vlaku, ve kterém už má většina cestujících pohodlně rozebrané sedačky. Z postů na Twitter už by šlo udělat malou knižní sérii, všechny obecné poznatky už stihli napsat blogující kolegové…a teď se chytejte.

Proto se ani nedivím, že můj osobní rozjezd festivalu kopíruje tvar sinusoidy. Nejdřív příval pozitivních vjemů: Po čtrnácti dnech se našly moje brýle! To byla skvělá zpráva, protože tak jako se brýle bez brýlí špatně hledají, tak se i bez brýlí blbě civí na filmy. Centrum Karlových Varů mě navíc po příjezdu uvítalo bez deště, nekonaly se ani enormní davy i obvyklá hejna zlatokopek (že by valná část odtáhla už po víkendu?). S ochotným pánem u press-pokladny se podařilo elegantně zahladit jeden můj registrační fail a narychlo jsem získal lupeny na všechny nejbližší projekce, o které jsem usiloval. Nááádhera. (Letos mimochodem cílím na jistotu, tedy pár půlnočních kousků, filmy Samuela Fullera, prověřené fláky Kazana a Scorseseho, plus tři cinefilské dokumenty; objevování řeckých poetických komedií přenechám jiným.)

S první projekcí ale přišly horší okamžiky: Vlastně asi poprvé za těch jedenáct let jsem byl nucen sledovat táhlý a nerovný souboj promítače s ozvučením v sále i s nastavením promítačky. Dlouho se zdálo, že v téhle tragikomedii přeci jen zvítězí chrčení a rozmazaný obraz, po deseti minutách se ale dílo podařilo… a štafetu zoufalství převzal po promítači člověk vpouštějící lidi do kinosálu. Inu, dokážu se v živelných festivalových podmínkách smířit s tím, že na kapacitu sálu se tu jaksi nehraje, ale pokud neustále vržou dveře a člověk si připadá jak uprostřed korza na kolonádě, je něco špatně. Zvlášť když se promítá subtilní snímek, u něhož má člověk upadnout do stavu meditativní blaženosti, a ne opakovaně sledovat etudu na téma „Chce se mi sedět na zemi? No, asi ne. Kašlu na to a jdu si koupit halušky“. A ještě jedna nekalost: Před plátnem seděla řada znuděných, brblajících a různě se nespokojeně ošívajících osob, jimž se můj první letošní karlovarský zářez nezamlouval. Smutné.

Ale aby se všechno zase v dobré obrátilo: Ten snímek se jmenoval Strom života. A po mém soudu byl vynikající! Recenzi čekejte brzy.