V kinech je poslední dobou dost tma a lidi to začíná štvát. Ne ta klasická tma, kterou tam člověk chce. Tma totiž sálá i z plátna, protože promítačka na něj hází obraz mdlých dispozic. Americké publikum vyslalo kinařům vzkaz v podobě klesajících výnosů ze 3D projekcí, ale otázkou je, zda si to druhá strana vyloží jako komentář ke kvalitě projekce. Mnohem spíš si management a s ním i hollywoodští producenti řeknou, že už se novátorský třetí rozměr trochu ošoupal a je na čase tlačit na pilu (třeba tím, že se do kin budou pouštět smrady - viz aromatické projekce Spy Kids 4D). Na problém lze přitom zcela jednoduše ukázat prstem, tak jako to udělal Michael Bay.

Ten do kin poslal Transformery (resp. jejich 3D kopie) s přeexponovaným obrazem. To znamená, že obraz je světlejší, než by měl správně být, tak aby kompenzoval pokles jasu způsobený filtrem 3D brýlí. Chytrý nápad, kéž by ho měli třeba producenti čtvrtých Pirátů z Karibiku. Jenže přirozený úbytek jasu v závislosti na technologii je pouhou špičkou ledovce.

Návštěva kina byla odjakživa něčím speciálním. Filmaři to věděli, kinaři taktéž, proto ostatně ve vybavení kina mizí miliony korun. Obraz vás má praštit, zvuk zválcovat a sedačky spolknout. Aby se tak stalo, posílá většina režisérů do kin i instrukce, JAK daný film hrát. Většinou se týkají zvuku (přidat, ubrat, v případě filmů Zdeňka Trošky vypnout), protože se tak nějak počítá s tím, že obraz je seřízen, certifikován a nikdo si s ním nehraje. Ostatně u klasické pětatřicítky s ním zas tak moc laborovat nemůžete. Maximálně mizerně zaostříte nebo jedete pár hodin se slabší lampou (ta se naštěstí po vzoru vzkazů v Mission: Impossible sama včas zničí, aby diváky ušetřila trápení). Digitální éra však dala kinařům do ruky mocnou zbraň, která paradoxně ohrožuje i digitální 2D projekci, která nenápadně z distribučních rozpisů vytlačuje analog.

Kinaři jsou od přírody šetřiví tvorové. To by bylo v pořádku, kdyby digitální promítačky jejich snahu nenafukovaly do obludných rozměrů. Některé z nich lze provozovat na úsporný mód (=nižší jas), případně s nižším odběrem ze sítě (=nižší jas). Zkombinujte to s nutností sázet na nos brýle z tvrdého plastu a není divu, že se spousta lidí chce spasit návštěvou 2D verze. Ani tady si ale často nepomůžou. Extra rozměr mizí, chabý jas zůstává. Průšvih je v tom, že většina kin nakoupila jednodušší a levnější setup s polarizátorem, který rozděluje světlo z jednoho projektoru a vyrábí z něj obraz pro levé a pravé oko. Dražší řešení (třeba v IMAXu) promítá pro každé oko obraz z jiného projektoru, takže jas je i při pohledu skrz brýle naprosto v pohodě.

Ve 2D by teoreticky neměl být s jasem problém. Digitální promítačky jsou víc než schopné vám tzv. vytřít zrak a jejich rozlišení a eliminace klasických analogových neduhů by jim měly dát nad pětatřicítkou jasnou převahu. Jenže to často neplatí. Proč? Protože se promítá v 3D nastavení, se zapnutým polarizátorem. Obraz pro levé i pravé oko je stejný, ale paprsek světla při polarizaci ztrácí spousty lumenů a výsledkem je nevýrazný a bezkrevný obraz.

Kinaři to dělají jednak proto, že proti tomu nikdo výrazně neprotestuje (sami si odpovězte, jestli za to může hltání nekvalitních ripů a YouTube videí), druhak z vlastní pohodlnosti. Vyndat polarizační jednotku totiž u některých projektorů není žádná legrace. Na novinářských prezentacích nám vždy vysvětlovali, že spustit film na digitální promítačce zvládne i naprostý blbec (vypadá to jako když pouštíte video ve VLC playeru), což je zásadní chyba, protože staří dobří promítači museli mít zkoušky a zvládat na pětatřicítkách spoustu odborných úkonů. U digitálních promítaček odbornost začíná ve chvíli, kdy je třeba něco nastavit, prohodit nebo vyměnit. Souvisí s tím nejen technická expertíza, ale nutnost mít tucet klíčů, patero hesel a souhlas z centrály CIA. Ani jedno však kinaře neomlouvá. Promítat 2D film v 3D módu je absolutní prasárna a světlo při průchodu polarizátorem doslova umírá, aniž by na tom kdokoliv vydělal.

Bayovo tažení za lepší zážitek a návrat kulervoucích vizuálů je sice sympatické, ale zároveň ukazuje smutnou situaci, do které zdigitalizovaní kinaři celé odvětví dostali. Opravdu je správné, aby režisér svůj film předělával tak, aby kompenzoval zlozvyky a lenost promítačů? Staré černobílé klasiky nám během let zoxidovaly (stane se to s každým nitrátovým záznamem na celuloidu), takže je už nikdy neuvidíme v jejich původní kráse - tedy pokud je někdo nákladně nezrestauruje na DVD či Blu-ray. To je osud, zaviněný přírodou. Ale aby nám někdo upíral špičkovou projekci v době technologického rozpuku? Projekci za kterou připlácíme, abychom zamázli náklady na překotnou modernizaci multiplexů? To není osud a je potřeba s tím něco udělat.

Bay debatu nad obrazovým úpadkem vytáhnul z geekovských blogů na titulky velkých filmových serverů, je to ale právě publikum, které po sobě nesmí nechat šlapat. Takže pište a bonzujte, kde vládne tma a kde pořád ještě svítí světlo.