Myslíte si, že ho znáte. Že se můžete smát jeho šaškování ve vánočních reklamách na Nově a že je z něj vyšeptalá troska, ale ve skutečnosti je to právě Chuck Norris, který s klidem došel do důchodu pro akční hrdiny. Jeho odkaz žije dál díky internetovému humoru, fandové otrávení jeho televizními léty s kloboukem si vždycky mohou pustit 80s pecky a samotný Norris pokorně (a zřejmě naprosto upřímně) šíří životní ideály skrz knížky a politiku. A sem tam někoho kopne otočkou do břicha. To aby dohnal ve statistikách rakovinu. Kdo nepochopil tenhle vtip, nemá ještě dostatečně nastudováno a nepochopil Chucka v celé jeho podstatě. Nebudeme opakovat Top Ten Chuckových nejšťavnatějších přirovnání, raději zkusíme přijít na to, proč si tahle "karate veverka" získala sympatie doma i ve světě.

Poslední americký hrdina

Není ten nadpis trochu nadsazený? Ani ne. Počítejte s námi. Arnie je Rakušan, Van Damme Belgičan, Lundgren Švéd, Stallonův otec pochází ze samotného kotníku italské "kozačky" a Steven Seagal vypadává ze hry, protože už je tak velký, že se vždy pohybuje ve dvou státech naráz, a tak je těžké určit jeho národnost. Zbývá nám Norris, který sice vypadá jako prototyp irského námořníka (však si také v mládí vlasy barvil na blond), ale přistěhovalcem byl ve skutečnosti už jeho dědeček a z maminčiny strany má naopak indiánské předky. Takže v naší malé genové soutěži vyhrává. Tím spíš, že armádu a americké ideály propaguje ve svých filmech udatněji než Michael Bay. America? Chuck Yeah!

Chuckův životopis se čte jako klasická superhrdinská literatura, tolik podobná začátkům většiny hollywoodských gerojů. Hubený, nerudný chlapeček, kterého ve škole šikanovali a jehož tatínek se raději věnoval sklence whisky než předávání důležitých životních mouder. Není divu, že jakmile Carlos Ray Norris dosáhl plnoletosti, dal se k armádě. Timing nebyl v roce 1958 na jeho straně, protože mašíroval rovnou na korejské území. Tady ho překřtili na Chucka, kvůli snažší výslovnosti, a už mu to zůstalo. Armádní trénink z něj udělal chlapa, ale až korejští mistři v Tang Soo Do v něm probudili vášeň k tělesné očistě a sbírání pásků. Většinou těch černých. Po návratu z armády v roce 1962 si Chuck v Kalifornii otevřel školu karate, kam chodila řada celebrit včetně např. Stevea McQueena. Mít školu znamenalo také účastnit se turnajů, zvlášť pokud chtěl Norris získat nějakou prestiž. Pásek je leda tak na držení kalhot, tvrdil Bruce Lee, a proto se od roku 1964 Chuck opřel do svých soupeřů naplno.

V prvních několika turnajích ještě na titul nedosáhl, ale od roku 1968 vládl karate pevnou rukou až do roku 1974, kdy ukončil sportovní kariéru. Šestkrát obhájil titul a končil s úctyhodným skóre 183 vítězství, 10 porážek, 2 remízy. Tou dobou už pod jeho záštitou fungovalo na tři desítky škol karate a v televizi byl častěji než v koupelně. Ostatně na jedné z prezentací bojových umění na Long Beach potkal šlachovitého Asiata, kterému to taky slušně kopalo. Byl to Bruce Lee a zrovna hledal Američana, kterého by mohl zmlátit ve svém kosmopolitním režijním debutu Cesta Draka.

Kolosální úvod

Epický souboj v Koloseu byl první Chuckovou rolí a zároveň poslední prohrou na stříbrném plátně. V Asii ze slávy této role žije dodnes, v Americe naopak v roce 1972 tenhle asijský blockbuster nikoho nevzrušoval. Už tehdy ale Steve McQueen Norrisovi poradil, že až bude v ringu u konce s dechem, může se spolehnout na Hollywood, který je hladový po akčních hrdinech, zvlášť když umí chlápkovi ukopnout cigáro.

Norris svého nejslavnějšího žáka poslechl a v produkci Cannon Films se rychle stal hvězdou béčkových akčních filmů jako Správní muži nosí černou, Oddíl jedna a Osmiúhelník (v originále ty názvy opravdu zní cool, musíte nám věřit). Ani herecké kurzy Chuckovi zas tak moc nepomohly, takže se spokojil s tím, že hrál sám sebe. Role ušité na míru (vojáci, mistři bojových umění) z něj udělaly hvězdu, protože působil skromně, ale zároveň byl o několik tříd lepší, než cokoliv, co se s ním snažilo soupeřit, ať už to byli bezejmenní kaskadéři nebo neohrabané celebrity, Chuck je skládal na hromadu otočkami, lámal jim končetiny a trhal ohryzky. Bylo mu těsně přes čtyřicet, byl na vrcholu sil a jeho vousatá image americkému publiku imponovala. V průběhu osmdesátek začal točit filmy jako na běžícím páse. Jejich rozpočty rostly a Norris zcela ovládl subžánr uniformovaných akčňáků. Ať už hrál policajty (oko za oko), bodyguardy (Vynucená pomsta), vojáky (ve všem ostatním) nebo šerify (Tichá zuřivost), slavil úspěch a vylepšoval image strážců zákona.

V první linii

K Texas Rangerům poprvé přičichl snímkem Osamělý vlk McQuade, kde přejíždí podvyživený kompars dodávkou, prostřeluje dveře okovanou botou a dělá brokovnicí díry do týpků, co se křivě podívají. Navíc umí meditovat a tahá vlkům z huby stoličky holou rukou. Sami uznáte, že porazit v kupě hnoje divoce se tetelícího Davida Carradinea už byla hračka. Na klobouk ale ještě bylo příliš brzy - Chuck se v druhé půlce osmdesátek u publika zacementoval jako voják. Jeho mladší bratr Wieland padl ve Vietnamu a Chuck jeho památce věnoval sérii Ztracen v akci (Missing in Action), která se nakonec rozrostla do trilogie. Jeho hrdina Braddock byl civilnější alternativou Ramba, ale ve třetím díle už předváděl podobně supermanské kousky jako Stallone se stejnou číslovkou, takže si neměli co vyčítat. Norris zvládnul i dva díly dnes už nekonečné série Delta Force a začal se těšit u armády nesmírné oblibě. Ostatně už v osmdesátkách začal sbírat nejrůznější čestné tituly od mariňáků, rangerů, mistrů bojových umění (těch pásků má doma opravdu HODNĚ). Jako zástupce amerických hodnot byl Chuck nesestřelitelný - jeho plakáty tapetovaly pokojíčky, jeho charisma vyprodávalo kina a ve videopůjčovnách se na něj čekalo dlouhé týdny. Tučná léta se ale rychle chýlila ke konci a na Chuckově narozeninovém dortu se objevilo padesát svíček.

PITVA CHUCKOVA STYLU:

Chuck Norris je fyzičkou někde mezi Johnem McClanem a Johnem Rambem. Armádní fyzička bez přehnaných návštěv posilovny, důraz na tílka a vesty spíš než polonahé machrování. Do souboje většinou obě strany přicházejí se zbraněmi, ale nějakým zázrakem se jich dobrovolně či nedobrovolně zbaví (to je na fantazii scenáristy). Souboj je vždy určen kvalitami soupeře, takže pro to nejlepší z Chucka musíte pátrat v sérii Delta Force a Ztracen v akci. McQuade je kompromitován hlavně kvůli tomu, že Carradine nic neumí, ve Walkerovi zas Norris občas narazil na slušné protivníky (Richard Norton - s tím mimochodem bojoval už v Osmiúhelníku), ale souboje jsou tu kaženy přemírou střihů, krátkou stopáží a velkými prostoji mezi údery (protivníci na sebe vysloveně čekají). Delta Force 2 nabízí nádhernou předváděčku Chuckových schopností v koláži, kdy mučí mariňáky (přehazovačky, lámačky, otočky), Ztracen v akci 2 zdobí jedna z těch dynamičtějších závěrečných bitek. Třešničkou na dortu je samozřejmě již zmíněná Cesta Draka.

Závěrem je nutno říct, že kdybychom dělali žebříček nejlepší bitek a nesportovně se omezili jen na americké příspěvky, bude mít i tak Norris co dělat, aby se probojoval do Top Tenu. Nikdy neměl štěstí na vyloženě dobré režiséry a choreografii si plus mínus dělal sám. Proto jsou jeho filmy klasikami spíš souběhem několika faktorů (cheesy dialogy, ultraamerické kulisy, Chuckovo charisma), z nichž kvalita bitek není tím hlavním, ostatně Chuckovy otočky jsou většinou zastíněny úspěšnou trojkombinací samopal-mačeta-granát. Tuhle obdobu kámen-nůžky-papír v Norrisových filmech soupeř vždy spolehlivě prohrává.

Ve městě je nový šerif

Norris měl štěstí na hodné strýčky. Upadající společnost Cannon Films totiž měla prsty i v televizní produkci. Poté, co Norris natočil snímek Mistr kickboxu, jenž ho prezentoval jako stárnoucího, ale pořád ještě slušně kopajícího idola mládeže, začalo mu pomalu docházet, že devadesátky už mu v kinech zavírají vrátka. Proto souhlasil s účastí v televizním seriálu Walker, Texas Ranger. Recept byl jednoduchý - Osamělý vlk McQuade, rozmělněný pro televizní publikum, ale stále plný honiček, soubojů a vymáhání zákona. Nebudeme zapírat, že během osmi sezón seriál přidal na banálních dialozích, ubral na bitkách a Chuckova fyzička také rychle upadala, takže na řadu museli přijít šikovní střihači, ale vysoké ratingy (přes 10 milionů diváků na epizodu během všech osmi sezón) a export do více než stovky zemí, byly důchodem, o kterém by se leckterému jinému akčnímu hrdinovi mohlo zdát. Zatímco ostatní se koncem 90. let zahrabali ve videopůjčovnách, Chuck dobyl obýváky a lesk z jeho jména slezl jen v očích nejnáročnějších fandů.

Chuck jako marketingová modla

Seriál byl naivní, honičky v něm probíhaly ve dvacetikilometrové rychlosti a vedlejší postavy by soudný člověk nejradši ubil krumpáčem, pokud by to stačilo jako záminka k akční scéně, ale novodobý šerif Chuck byl nad to všechno povznesen. A většina diváků také. Vynikající marketingový čuch mu uprostřed natáčení (v roce 1997) dovolil podojit stádo věrných fanoušků podruhé, když začal účinkovat v reklamách na zázračný posilovací stroj Total Gym. Co by jinému zlomilo vaz, to téměř šedesátiletého Chucka posílilo. Živě si pamatuji, jak jsme si z toho teleshoppingového zla dělali legraci, ale Chuckovo charisma bylo i při drmolení PR slibů neprůstřelné. Ten chlápek byl prostě bůh.

V roce 2005 boží přirovnání začalo platit doslova, když internetový lid pomalu zhasínající ikonu pozvedl z popela jako bájného Fénixe. Online recese, původně namířená proti Vinu Dieselovi, se začala šířit jako mor. Bájná fakta o Chucku Norrisovi začala plnit stránky novin, televizních show a Chuck - toho času především zapálený Republikán - chytil co se týče popularity zhruba třetí až čtvrtou mízu. Cameo ve Vybíjené, neustálé protěžování v Conan O'Brien Show a nové a nové vtipy o Chuckových výkonech, to vše ostatně inspirovalo i marketingové manažery v T-Mobile. Zbytek je historie, která nás provázela vánočními svátky. O kvalitách kampaně si můžete myslet co chcete, ale Chuckova hvězda září dál a pokud se opravdu objeví ve druhých Expendables, bude opět o zábavu postaráno.

V sedmdesáti letech má Norris štěstí na kariéru, kterou by ani ten nejschopnější manažer nedokázal narýsovat předem. V osmdesátkách si vykormidloval škatulku sám pro sebe, devadesátkami proletěl díky pokleslému, ale veleúspěšnému seriálu, který bychom mohli v druhém poločase směle označit za kovbojskou telenovelu, a teď jeho popularitu přiživují původní fanoušci, úspěšně nahánějící ty mladší vstříc jeho oldschoolové tvorbě. Chuck tak nemusí ani hrát (po několika céčkách na úsvitu tisíciletí toho nechal - další prozíravé rozhodnutí) a stejně je dál miláčkem nejen amerického národa. Je úsměvné pozorovat kontrast mezi Arniem, který prezidentem pravděpodobně nikdy nebude a Norrisem, kterému by možná stačilo, aby si nasadil klobouk a párkrát zablikal svých thymolinovým úsměvem. Věk na to má, konexe taky a Superman nosí pyžamo s jeho podobiznou, takže hlasy voličů by jasně skončily v jeho kapse. Zatím jen píše knížky a podporuje republikánské kamarády, ale s každou nadcházející dekádou Chuck vždycky dokázal překvapit. Tak se nenechte zaskočit, otočka může čekat za každým rohem.