Jedna z nejslavnějších akčních ikon, které kdy Západ ukradl Východu, má kořeny ve feudálním Japonsku a kdybychom měli provést takovou rychlou ninjovskou násobilku, asi bychom hodně plakali nad tím, jak moc se fikce liší od skutečnosti. Za to ovšem může už historická japonská próza, která činy ninjů často přikrášlila a z úkladným vrahů dělala hrdiny, co konečně zakroutili krkem utiskujícího mocnáře. Ninjové ale nebyli nic jiného než speciálně vycvičení špióni, operující v armádách na postech průzkumníků, sabotérů a vrahů. Vzhledem k povaze jejich práce ani neměli uniformu. Medializovaný černočerný ohoz s maskou, která zakrývá v podstatě celý obličej, je též výplodem pisálků. Ninjové podobné obleky v podstatě nepoužívali, výjimkou budiž noční přepadovky v týlu nepřítele. Vypadají ovšem "cool" a vizuálně je odlišují od ostatního obyvatelstva. Ve skutečnosti se přitom ninjové snažili co nejvíc se vmísit do okolí. Nejčastěji cestovali jako potulní mnichové v obřích kloboucích (ty snadno zakryly obličej) a volných róbách, pod něž se dalo skrýt množství zbraní. Tito mnichové navíc mohli bez větších kontrol cestovat napříč celým Japonskem, aniž by je nepřátelští vojáci nějak podezírali z nekalostí.

Svůj převlek-nepřevlek neodhazovali ani v okamžiku, kdy někomu doslova podřezávali hrdlo - pokud se tedy rovnou nepřevlékli za pokojskou - v tomto směru se velmi podobají západnímu pojetí tajného agenta: speciální výcvik, převleky, zvláštní nádobíčko a specifický druh operací. Prostě, řečeno hlasem Karla Gottem "Jako James Bond…". Není divu, že do západních filmů výrazněji pronikli ninjové poprvé v bondovce Žiješ jenom dvakrát.

Ninja 007

Nutno předem říct, že bondovka Žiješ jenom dvakrát, která vznikla v roce 1967, popisovala ninja fenomén celkem věrohodně. Ano, ninjové tu měli speciální obleky, ale zároveň bylo vidět, že jsou to normální potomci samurajů, rádi vraždí a kromě katan a hvězdic používají i speciální techniky (slza jedu spuštěná po provázku přímo do úst spící oběti). Není divu, odborným poradcem byl Masaaki Hatsumi, nejtrpělivější žák Toshitsugy Takamatsua, přezdívaného "poslední Shinobi". Co je to za chlápka? Narodil se v předminulém století, v jednadvaceti procestoval Čínu a Mongolsko, kde svedl mnoho duelů na život a na smrt a byl bodyguardem posledního čínského císaře. Jeho nejlepším kamarádem byl Jigoro Kano - zakladatel juda.

Ninjové v Conneryho filmu ovšem nespustili lavinu maskovaných záporáků. V Japonsku samozřejmě vznikala řada filmů o ninjích, ale často bylo obtížné je odlišit od filmů o samurajích. Tak či onak šlo o uzavřený trh, do kterého Západ příliš neviděl, což ostatně o klasikách z 50. - 70. let platí dodnes, když se zrovna nenajde fanoušek jako Tarantino, který zařídí slávu přestříhané sérii Lone Wolf and the Cub (podle slavných knih a mangy), která pod názvem Shogun Assassin koluje po světě a spousta lidí se jí spíš pod vousy směje. Samuraj bez pána se tu s dítětem potlouká krajinou a seká na kusy všechno, co mu přijde pod ruku. A že to jsou postupem času čím dál tím divnější stvoření. Čistě ninjovských filmů ale najdete pomálu, protože ninja nikdy není za hrdinu, a proto zastává víceméně vedlejší nebo záporácké role. To se však v osmdesátých letech začalo radikálně měnit.

Americký ninja

V roce 1981 Hollywood poprvé zatnul dýku do zad japonských tradic. Vznikl snímek Ninja přichází (Enter the Ninja) a všechno šlo tzv. do kopru. Franco Nero tu jako americký veterán s ninja výcvikem (to není tak nemožné, spousta amerických vojáků se naučila na asijských základnách bojová umění) na Filipínách bojuje s místním gangsterem, který na něj pošle ninju-nájemného zabijáka v podání Sho Kosugiho. Potud to zní fajn, ale berte v úvahu, že Franco Nero nemá žádný bojový výcvik a ten Kosugiho taky stojí za starou belu. Filmaři se navíc nechali trochu unést a aby zvýraznili rozdíl mezi hodným a zlým ninjou, oblékli Nera do BÍLÉHO ninjovského obleku. Nero v hlavní roli navíc vypadal jako italský námořník, trousil dementní hlášky (Ninja nezabíjí. Ninja eliminuje!) a vůbec se tak nějak zasloužil o to, aby žánr ninjovských filmů byl vždy brán trochu s nadsázkou. Producentsky za tímhle "příchodem" stáli Menahem Golan a Yoram Globus ze společnosti Cannon Films. A úspěch u publika je povzbudil natolik, že hodlali kout katany, dokud byly žhavé.

Sho Kosugi si posléze udělal jméno jako kladný hrdina v sérii filmů "Ninja něco", kde něco byla číslovka, sloveso nebo vykřičník. Jeho schopnosti se nezlepšovaly, scénáře šly naopak do kopru, takže Ninja: Vymítač ďábla, ve kterém se snaží coby slepý samuraj sejmout ženskou, kterou posedl duch jeho odvěkého protivníka, si můžete pustit, až budete mít chuť na prvotřídní pulpovou komedii. Dnes je Sho Kosugi žijící legendou a v Japonsku má několik škol bojových umění. Jednoznačný důkaz toho, jak ninjovský mýtus zatočil s tehdejším hladovým světem. S mečem v ruce a rouškou na hlavě vám prostě stačilo předvádět tanec Sv. Víta, sem tam poslat do davu hvězdici a lidé tleskali. Opravdoví ninjové zatím rotovali v hrobech. To všechno se ale ještě dalo zahrabat pod koberec.

Minimálně do roku 1985 to totiž vypadalo jako nevinný béčkový trend. Jenže pak vznikl první Americký ninja. Michael Dudikoff jako chlapec spadnuvší z nebe, vychovaný ninjou, tu v dospělosti znovu potkává svého učitele a musí zachránit dceru generála a zabránit zlým ninjům, aby pomohli místnímu gangsterovi. Starý známý scénář, ale s větším rozpočtem, pestrobarevnými ninjovskými obleky a mnoha gadgety.

Dudikoff sice už trochu tancovat uměl a zvládal i pár triků s lopatou a kýblem, ale z dnešního pohledu film zachraňuje pouze roztomilá tupost dialogů a nostalgie upomínající na to, že jsme ho hltali někdy v osmi, deseti letech, absolutně nevědíc, že ninjové modré, červené, žluté a kostkované obleky nenosí a rozhodně se jim do předloktí nevejde plamenomet. Ale co… byla to zábava a už kvůli tréninkovému kempu ninjů (to jakž takž vychází z reality, i když v ninjovských vesnicích na úpatí horských masivů Iga a Koga, asi kovové prolézačky neměli) a neodolatelné poetice západního pojetí východních supermanů, se vyplatí snímek vidět.

Americký ninja se dočkal celkem pěti dílů a zacementoval image hodných a zlých ninjů, nadpřirozených kousků (populární teleport s pomocí dýmovnice) a odvěkých svárů. Ninjové zjevně pořád fungují jako nájemní vrazi, pracující pro toho, kdo dá víc, ale stejně tak je dost těch, co jsou hrozně hodní a připravení potírat zlo v jakémkoliv skupenství. Ninjovský archetyp, sestávající z katany, černého oděvu, hvězdic a schopnosti zmlátit libovolný počet protivníků a pak bez držení vyšplhat do třetího patra, se během přelomu osmdesátek a devadesátek stal oblíbenou berličkou mnoha filmařů. Malé ninjovské cameo ve filmech, které se odehrávaly alespoň trochu poblíž asijských lokací, prostě bylo nutností. A díky snadné výrobě se z ninjovských oděvů staly oblíbené halloweenské kostýmy.

Made in China

V čínských, resp. hongkongských filmech byli většinou Japonci zobrazováni jako záporáci (kdokoliv se znalostí dějepisu se nemůže divit), ale poté co svět zachvátila ninjovská horečka, začaly se objevovat i filmy, ve kterých si čínská a japonská bojová umění navzájem prokazovala respekt. Lau Kar-Leung např. v roce 1979 natočil snímek Heroes of the East (předabovaná americká verze se dá sehnat jako Shaolin vs. Ninja), ve kterém proti sobě stojí různé styly obou zemí, včetně ninjutsu, jenž ovládá hlavní "záporák". I když se bojuje naplno, záminka není samoúčelná a Japonci tu nejsou za bezhlavé zabijáky.

Podobný trend pokračuje i v Ninja in the Dragon's Den (alias Ninja Commando), ve kterém čínský mladík (Conan Lee) a japonský ninja (Hiroyuki Sanada) nejdřív bojují na život a na smrt, kvůli smrti mladíkova strýce, ale nakonec se spojí proti společnému nepříteli. Poselství? Ninjové jsou taky jenom lidi, ale povinnost a čest je pro ně důležitější než vlastní život. Film každopádně doporučujeme, už kvůli neobvykle bohaté porci akčních scén. Finále devadesátiminutového snímku trvá bezmála půl hodiny a patří k těm nezapomenutelným, jak z pohledu akčních scén, tak typicky klukovského hongkongského humoru.

Pohádka mládí

Absolutní plyšáky pak z ninjů udělaly devadesátky a hlavní vinu na tom samozřejmě nese comics, animák a posléze i hraná série Teenage Mutant Ninja Turtlles alias Želvy nindža (na tomhle přepisu trval český distributor, takže ať si…). Zmutované želvy vycvičené ninja krysou, čelící útokům mocného ninji Trhače a jeho klanu fialových podninjů. Jo a taky je tam zmutovanej kanec a nosorožec a chodící mozek. Kdo nezažil, nepochopí. Důležité je, že ninjou mohl být úplně každý a stačilo zeleňourům vrazit do rukou pár japonských zbraní, převázat jim oči barevnou páskou a tradá… hit byl na světě. Ninjové tak definitivně degradovali do pozice prodejního artiklu. Ti praví už neexistovali, ti lidští už byli příliš cheesy (viděli jste někdy Amerického ninju 5?), tak bylo na čase dělat pokusy na zvířátkách. Velmi úspěšné pokusy, co se týče obratu. Ale to by bylo na celý článek, zabývající se želvím fenoménem. V comicsech se sice snažilo pár autorů tuhle čtveřici trochu zdrsnit, ale už bylo pozdě - image rozpustilých kluků, co zachraňují reportérky a hltají pizzu v newyorských kanálech, už byla nesestřelitelná. Nastal čas vyklidit pozice.

Postmoderní ninjové

Zatímco v japonských filmech se ninjovská tradice vesele udržuje a rozmnožuje (Azumi), v západní kinematografii už je těžké jít jinam než do přímé parodie. Není to tak dávno, co se dva filmy pokusily znovu oživit tradici rouškovatých zabijáků. Ninja Assassin padnul, protože se snažil s vážnou tváří prodat hrozně dementní story, Ninjovi (prostě Ninjovi) sice nejde upřít řemeslo a bitky (Scott Adkins by nezkazil akční scénu ani v Troškově filmu), ale naivita s jakou do písmene opisuje od Amerického ninji, je až dojemná. A dost možná úmyslná, ale s takovou zkrátka žádnou evoluci nezajistíte. Na druhou stranu nelze říct, že bychom si mohli stěžovat na nedostatek ninjovské omáčky. Jen ji musíme hledat mimo kina. Mýtus fyzicky vyspělých maskovaných supermanů je příliš silný, než aby prostě umřel. Čas od času najdete zprávy o tom, jak si někdo v Japonsku i jinde hraje na ninju. Většinou končí v Černé kronice. Mnohem zábavnější je sledovat, jak se někdo snaží zkombinovat ninjovskou módu a parkour (hledejte "Urban Ninja Xin Sarith Azuma") nebo prostě využívá ninjů, aby poslal do světa dál pár stand-up mouder.

Tak to dělá populární komik stojící za serverem Askaninja.com. Někdo ho pamatuje z YouTube, kde začínal, jiní ho zahlédli třeba v Bořičích mýtů, kam to dotáhnul, když už byl trochu slavnější. Kulometná vyřídilka a spousta dobrých fórů o ninjovských obyčejích. Zkuste to a možná zjistíte, že je to lepší lék na nostalgii než další hollywoodský pokus o vzkříšení ninjovských opusů. Ostatně nejdál jsou zase Japonci, kteří dokázali zpeněžit ninjovskou horečku v soutěži Ninja Warrior - ta nechává soutěžící probíhat na čas obří prolézačku, jenž otestuje fyzické limity lidského těla, a hledá "ninju pro třetí tisíciletí". Je jím snad rybář Makoto Nagano, superhvězda Ninja Warriora a jeden ze tří lidí na světě, kteří dokázali celou dráhu včas dokončit? Těžko říct, jestli má vůbec smysl zkoušet tu otázku zodpovědět. Ale o tom, že Ninja Warrior generuje spoustu peněz i spokojených diváků napříč celým světem a je po Takeshiho hradě nejúspěšnějším vývozním artiklem, není sporu.

Ninja brak

Ale to nejlepší jsem si samozřejmě schoval nakonec. Pokud jste někdy v mládí viděli opravdu špatný ninjovský film a marně ho hledáte v našem přehledu, pravděpodobně jste měli tu čest s něčím ze spodních regálů videopůjčoven. A i když se k nám většina toho nejhoršího nedostala, je toho plný internet. Je jen otázkou času, než na to narazíte. A když nebudete vědět, co čekat, může vás to bolet. Jak zásah hvězdicí do zadnice. Dámy a pánové, poslechněte si legendu o producentovi, režisérovi, scenáristovi a antikristovi jménem Godfrey Ho.

Drtivá většina Godfreyho filmů ve svém názvu operuje s termínem Ninja (a když už ne v hlavním jméně, tak alespoň v alternativním), jeho první filmy ze sedmdesátých let jako Rage of Ninja, Deadly Silver Ninja, Ninja Destroyer, Blazing Ninja nebo Ninja Champion se odehrávají ve staré Číně, ale rozhodně se nedají přirovnat k běžné tehdejší produkci. Godfrey si rád hrál na komplikovaný děj a také ho fascinovalo obsazování Evropanů a Američanů. Jeho snímky tak měly velice bizarní zápletky a hráli v nich herci s minimální znalostí bojových umění (jeho největší hvězda Richard Harrison byl sice šampion v jízdě na koni, ale to mu při ztuhlých bojových pózách nijak nepomohlo).

Co je však nejdůležitější, Godfrey se občas odhodlal i k tomu, že ukradl část (deset, dvacet, třicet minut) úplně jiného filmu a bez skrupulí jí spojil se svým dílem. Vznikaly tak hodně osobité koláže, ve kterých figuroval naprosto neuchopitelný děj (když koukáte na dvě půlky různých filmů, nepomůže vám ani sebelepší mozkovna), dojemně ubohé triky (vrcholem vývoje byl stop-motion a malý robůtek na výrobu filmového kouře) a především divoké bojové scény. Vypadalo to asi tak, že běloši obsazení do filmu kolem sebe chvilku poskakovali (což bylo mnohem příjemnější než když se snažili hrát) a pak se otočili kolem své osy, čímž se "oblékli" do ninjovských obleků. V tu chvíli se úroveň bitvy zvedla o sto procent, protože za herce zaskočili zručnější kaskadéři. I ti však zřejmě v druhé polovině osmdesátých let Godfreymu utekli, takže se dynamika akčních scén řešila zrychlováním. Nebylo to nic jemného, Godfrey prostě všechno zrychlil rovnou dvakrát, ať Amerika vidí jak se mají točit pořádné bitky.

Z téhle doby pocházejí filmy jako Ninja Squad, Ninja the Protector, Golden Ninja Warrior, Ninja Terminator, Ninja vs. Zombie, To Catch a Ninja, Bionic Ninja, Full Metal Ninja nebo Ninja Empire. To jsou perly, nabízející vše co jsem popsal (včetně obrázků, které jsou tady kolem), které Godfreymu vynesly pověst naprostého úchyláka. Finální úder jejich zvrhlé poetice pak dodal anglický dabing, kterým snímky opatřili američtí distributoři. Ti samozřejmě rádi u Godfreyho nakupovali, protože doslova za babku získali ninjovské filmy, které byly v osmdesátých letech velice populární. Zkáza byla dokonána - Godfrey si užíval trvalého přísunu peněz a točil víc a víc, což způsobovalo zahlcení amerických videopůjčoven a nenápadnou likvidaci celé jedné generace (ano, to jsou ti dnešní třicátníci, co vládnou Americe).

Děj zmiňovaných filmů se nedá popsat a to ani v těch případech, kdy Godfrey výsledek neslepoval z více materiálů. Téměř všechno tu bylo špatně, ale rozhodně to nebyla nuda, protože snaha všech zúčastněných se nedala přehlédnout a v každém snímku bylo bezpočet situací, které nemilosrdně ždímaly vaší bránici. Pro podobné filmové odpadky, které svou ultranízkou kvalitou vzbuzovaly na rtech filmového fanouška upřímný úsměv, se vžil název "camp", podle seancí, které pořádali studenti na vysokoškolských kolejích (taková kolej se řekne anglicky campus). Možná vám přijde cosi ujetého na tom, když parta inteligentních lidí sleduje tyhle filmy a baví se se u nich líp a hlasitěji než u lecjaké komedie, ale neříkejte "fuj", dokud jste to nezkusili. Není to pro každého a není v tom nic urážlivého (vůči tvůrcům filmu), snad by se to dalo brát jako náhrada dávivého reflexu hurónským smíchem. Zkuste si to někdy ve skupince (to je nutnost, o samotě byste mohli omdlít smíchy a neměl by vás kdo křísit), třeba tomu přijdete na chuť. Stačí zajít na YouTube a zadat jméno některého ze zmíněných filmů. Ale neříkejte, že jsem vás nevaroval. Ještě pak budete prstíčkem hrabat, aby se Dudikoff vrátil.

Ninja se vrátí

Ani Godfrey, ani želvy, ba dokonce ani pyžama, osušky a dudlíky s ninjovskou tématikou ale ninju nezahubili. Sem tam se zase objeví, třeba v celovečerní adaptaci G.I. Joe a kosí nepřátele. Staletí tradice prostě smazat nejde a navíc je potřeba vzpomenout na zlaté pravidlo béčkových filmů: "Když máš pocit, že tvůj film nemá šťávu, přidej do každé druhé scény ninju". Dneska ho spíš zneužívají autoři anime (Ninja Scroll pořád platí za asi nejvěrnější ninjovský film všech dob) a videoher, ale i ty přece potřebují filmovou adaptaci, ne? Právě to jsou ta správná hollywoodská vrátka pro další maskované legendy. Tak sem s nimi, ať ty katany na vietnamských tržnicích neleží ladem.