Představili jsme vám masivní profil, nahlédli do zákulisí a chystáme i trochu výchovné sondy do historie, ale teď je na řadě rozklíčování některé z kultovních akčních scén, která nám/vám nedá spát. A protože jsme minule řešili bitky a víme, že ti mladší z vás teď nepoběží nakoukávat klasiky, co kdybychom tuhle adrenalinovější verzi MZ Skalpelu, nakopli něčím, co většina z vás důvěrně zná.
Na duel Jasona Bournea (Matt Damon) a Deshe (Joey Ansah) se snad ještě rozpomenete, ne? Akční scéna takticky rozdělená do dvou pasáží. Honičkové (kde Bourne zápasí spíš s lokální policií) a konfrontační. Úvodní část je vlastně trojitá honička. Desh honí Nicky (Julia Stiles), Bourne honí Deshe a Bournea honí policie. Je to samozřejmě Bourne, kdo tahá za nejkratší kus provazu, tím spíš, že vše neodvratně směřuje k souboji s Deshem. Ten není hlavním záporákem, ale rozhodně jde o nejnebezpečnějšího protivníka v celém filmu, dost možná i celé trilogii. Svým způsobem je to souboj titánů. Vzpomínáte na Matrix Reloaded, když Wachowští běžné agenty nahradili updatovanými modely, aby byly odolnější proti Neovým superschopnostem? Desh je též vylepšený. Není to pěšák, kterých už Bourne rozbil tucty. Je to jeho konkurence. Stejný výcvik, méně letokruhů a žádná morálka. Představte si souboj T-800 vs. T-850. Zkušenost vs. mládí, kreativita vs. hrubá síla. Na koho si vsadíte?
Bourneův nástup na scénu je velmi efektní. Doslova skočí do děje, hlavně proto, že jde o cenné vteřiny (Nicky už hledí do ústí hlavně). Jason už předtím překonal několik střech a balkónů, ale tohle je ten pravý skok do neznáma, skrz zavřené okno. Doma to nezkoušejte, sklo a střepy byly CGI a Matt Damon i kameraman, který ho následoval (velmi efektní zpomalený záběr) byli jištění drátem.
Moment překvapení ovšem není možné využít, protože Desh má pistoli. To je výhoda, proti které se těžko bojuje (vzpomeňte na Indiana Jonese), takže následuje hra na schovávanou, až do chvíle kdy Bourne Deshovi vyrazí pistoli z ruky, aby se sám odkryl a inkasoval první bolestivé údery. Celá bitka je o preciznosti. Ani jeden z protivníků nedělá neúmyslné chyby. Nejsou to prostě žádní cucáci. Kdykoliv se někdo prohřeší proti selskému rozumu, většinou pro to má konkrétní důvod, který se vzápětí odhalí. A kdykoliv někdo prohrává, je na něm vidět, že se snaží vymyslet, jak v dalším tahu otočit situaci ve svůj prospěch. Je to jako šachy. Jedním tahem můžete dát šach-mat, ale jen když protivník nedává pozor. Při vyrovnané partii se ale dá vše zvrátit. A to je přesně to, čeho jsme svědky.
V tomto případě ovšem zasahuje třetí strana. Nicky Parsons má standardní výcvik agentury, takže ví, kam sáhnout, aby odvrátila Deshovu pozornost. Tentokrát moment překvapení funguje, i když se ze strany Nicky jedná o jasné sebeobětování, protože Deshe podobný chvat z boje vyřadit nemůže. Následná kombinace úderů a kopů není smrtelná, ale stačí k tomu, aby byla Nicky vyřazena z boje. Svůj díl odvedla a její odstavení zaměstná Deshe natolik, aby se Bourne opět vzpamatoval.
Teď je to konečně vyrovnaný souboj, do kterého oba protivníci nastupují připravení. A každým se svým vlastním stylem. Matt Damon sice nemá bojový výcvik v pravém slova smyslu, ale v předchozích dílech stihl ledacos pochytit. V každém z nich je podobně velký duel, ale tentokrát divák od prvních vteřin cítí, že převaha hlavního hrdiny je ta tam. Závažnosti situace se přizpůsobuje i střih, který líže spodní hranici možností lidské absorpce. Scéna se rychle mění v rozbouřené moře plné svištících rukou, ve kterém se může nepozorný divák snadno utopit. Mrkat ale můžete, protože choreografie je spojitá a každá kombinace má hlavu a patu (jedno většinou narazí na to druhé).
Greengrass navíc divákovi sem tam vypomůže. Tohle zkroucení ruky působí díky perfektně zaostřenému záběru a prodloužené stopáži jako zastavení času. Na dvě vteřiny jako by vám ten nahoře zaklepal na rameno a přátelsky sdělil "Dávej bacha, teď se něco děje". Divák tak snadno pochopí, že se jedná o důležitý zvrat. Nápovědu toho, kdo je lepší a kdo má větší šanci vyhrát. Od té chvíle už Bourne získává jemnou převahu a souboj graduje v jeho prospěch. To však neznamená, že by bitka přestala být zajímavá. Právě naopak. Tahle vzájemná dynamika je základním kamenem každého duelu. Kdyby byl hrdina mnohem silnější než protivník, neexistovalo by žádné napětí. Kdyby naopak protivník hrdinu totálně rozmlátil a ten ho pak deklasoval jedním dobře mířeným úderem, nebo dokonce s pomocí štěstěny, těžko byste si ho vážili, případně byste nadávali na scenáristu. Proto ve většině podobných bitek musí hrdina nejdřív trochu prohrávat, a pak si tzv. plivnout do dlaní. V takový okamžik jsme většinou svědky tréninkového flashbacku, voice-overu ze záhrobí. To by se ovšem k Bourneovi moc nehodilo, takže tu máme zpomalené zkroucení ruky. Působivé kontra dokazující, že jen výcvik a fyzička nestačí.
Postřeh a kreativitu naznačuje další Bourneův chvat. Je to - ehm - učebnicový příklad. Kniha tu slouží jako štít, zbraň a znehybňovadlo. Drobná inspirace Jackie Chanem? Tentokrát ale nikoliv ve službě humoru, nýbrž jako užitečná multifunkční pomůcka. Co vám tu ještě kromě humoru chybí? Všimněte si, že ačkoliv Powellův soundtrack během honičky po střechách hraje důležitou roli (Tangier je na soundtracku jednou z nejvýraznějších skladeb), během souboje slyšíme jen pestrou změť zvuků. Není to samoúčelné, protože dochází ke zostření smyslů - návaznost zvuků vám pomůže lépe se vyrovnat se zkratkovitým střihem.
V rámci bytu se přesouváme do nového prostředí, když naštvaný Desh odhodí Bournea do koupelny. Začíná být jasné, že tohle neskončí jen bezvědomím. Síly jsou příliš vyrovnané a drobné oděrky ani jednoho z nich nezastaví. Koupelna je maličká a je třeba změnit styl boje - to je drobný odkaz na asijskou školu choreografie, která se na malé prostory specializuje (souboje ve výtazích, šachtách nebo pod schodištěm). Deshova akrobacie a kopy (jeho představitel dělá ninjutsu a capoeiru) jsou tu k ničemu, ale to mu nevadí, protože na umyvadle se válí břitva. Bourne nahmatal jen ručník, ale tak to má být. Vítězství s neférovou převahou (kdyby měl Desh ručník a Bourne břitvu) by nebylo našeho hrdiny hodné - ostatně i ta Indyho finta s pistolí byla jen komickou vložkou. Většinou to bývá tak, že lepší zbraň má protivník, aby dorovnal lepší schopnosti hlavního hrdiny.
Blokování, uhýbání a snaha to celé ukončit. Napětí i vzduch se dají krájet, jak předvádí Desh. Divák cítí, že se blíží velké finále. Na tvářích obou mužů ale není vidět strach. Pořád platí zmínka o preciznosti. Pokud se Bourne nechá říznout, je to proto, aby získal lepší pozici pro úder nebo úchop. Jizva se zahojí, důležité je udělat další tah směrem k šach-matu. Rychlá výměna krade centimetry mezi nimi, až konečně dojde ke škrcení. A tady Bourneova zkušenost rychle přečíslí Deshovu fyzickou nadřazenost.
Bourne podrazí Deshovi nohy a dostává se nad něj. Na rozdíl od Deshe se tak může zapřít a směřovat do rukou sílu celého těla. Tuhle kravatu už Desh povolit nedokáže, takže jsme svědky dlouhého a vysilujícího konce. Dramatický oblouk je u konce. Celý příběh dvouminutové scény je odvyprávěn chvaty a kompozicí. Není potřeba smolit dialogy. Pohled na vysíleného muže, kterému v rukou zhasíná protivník, vydá za tisíc slov.
Greengrass zdůrazní toto mlčenlivé sdělení v posledních dvou záběrech scény. Bournův zrak se střetne s Nicky. Ona je v šoku, on se cítí trochu provinile, že musela být svědkem souboje strojů na zabíjení. Ale přece jí zachránil život, no ne? Pro podobnou ukázku vyprávění nemusíme chodit daleko, stačí zaťukat přímo u Bourneovy konkurence. Zatímco Quantum of Solace se snažilo bourneovské souboje kopírovat víceméně bez invence, Casino Royale nabízí ideově spřízněný duel s africkým diktátorem, ve kterém se Bondovi také šlape na paty. Generál má mačetu, Bond holé ruce. Na schodech je potřeba taktizovat a Eva Green jako dáma v nesnázích je spíše slabinou než užitečným pomocníkem. I ona musí být v závěru svědkem pomalého Bondova triumfu. Zatímco v Bourneovi je scéna rozhřešena chápavými pohledy, v Bondovi pokračuje (též mlčky) ve sprše.
Je to též důkaz toho, že třetí Bourne není generickým akčňákem. Stačí se mu podívat pod kůži a zjistíte, že se to tu jen tetelí. Bournův mýtus má možná proti Ultimátu trochu macatější příběh, ale ne vždy jsou všechny nuance patrné na první pohled. Dobrou akční scénu prostě nedělají jen technické vychytávky a schopní aktéři, stejně jako choreografie není jen souborem chvatů, timingu a rytmu.
Další díly Anatomie se budou věnovat jiným druhům scén. Honičkám, přestřelkám, explozím, velkým proslovům záporáků a dalším klíčovým prvkům akčních filmů. Máte se zkrátka na co těšit.
