Kde jsme to minule skončili? Arnold poslal na chvíli činky k vodě, odstudoval vysokou a plnou parou se vrhnul do toho, co v Kalifornii znamenalo jistou cestu ke slávě. Navzdory drobným úspěchům (Zlatý glóbus) ho ale pořád všichni považovali za hroudu svalů. Tahle image mu možná otvírala cestu do televizních talkshow a dělala z něj ozdobu večírků, ale Arnie chtěl víc. Mnohem víc. Na stole mu zatím přistávaly jen nabídky na role vikingů, zlobrů nebo barbarů. Bylo mu jasné, že jednu z nich musí vzít - tu nejlepší, protože všechny ostatní by způsobily, že místo, aby hollywoodské hvězdy decimoval, bude jim až do konce života dělat šaška nebo jim parkovat auta u restaurací.

Naštvat pár tisíc, ohromit pár milionů

Barbar Conan vypadal jako nejrozumnější volba. John Millius toho měl tehdy víc za sebou jako scenárista než režisér a svěřit mu adaptaci slavných barbarských historek od Roberta E. Howarda možná nevypadalo jako dobrý nápad. Millius ale svým tvrdým drilem ždímal maximum nejen z relativně neznámých herců (jedinou výjimkou byli Max Von Sydow a James Earl Jones), ale i ze skromného rozpočtu. Conan díky tomu vypadá velkofilmově a hlavně správně drsně. Jeho zdivočelou atmosféru se od těch dob pokoušelo napodobit hodně filmů, ale téměř všechny marně. Možná pomohly i podmínky, které na place panovaly. Podle Arnolda se nijak nelišily od úvodních scén filmu, kdy musí dřít jako kůň a šlapat dokola zapřáhnutý v řetězech. O Milliusovi bylo známo, že... eh... není žádný mílius. K hercům se choval jako k divokým psům. Buď z nich emoce vymlátil, nebo je poslal k čertu. Pro Arnieho to byla tvrdá škola, ale nemusel před kamerou moc mluvit, a tak se soustředil na napínání svalů, máchání mečem a další vesměs fyzické úkony, které pro něj po tisícovkách hodin v posilovně byly jako malá násobilka.

Encyklopedie akčního filmu: Arnie 1/3

Až ohlédnutí po osmadvaceti letech naznačuje, jak zásadním filmem Conan byl. Fandové Howarda jsou sice dodnes vyplašení z toho, jak Millius předlohu zprznil (knižní Conan je navzdory přízvisku barbar celkem inteligentní, ukecaný a vlastně i dost cynický), ale snímek se sám o sobě stal klasikou a etalonem filmů, v nichž ostří chlapíci větrají vzduch ocelí, aby nechali všechny ležet bradou k zemi. A pokud se ta brada nachází pár desítek metrů od zbytku těla, tím líp. Pro Arnolda to byla první velká role - ušitá na tělo, dobře zaplacená (250 tisíc dolarů) a navíc si mohl do filmu natahat spoustu kamarádů, což byla taktika, kterou hojně využíval po zbytek kariéry. Na své kumpány nenechal dopustit. Zatímco Franco Columbu se pak objevil už jen v několika projektech (např. v Terminátorovi, jako jeden ze strojů v Kyleových flashbacích), se Svenem-Olem Thorsenem si Arnie dával bratrsky přes hubu v Conanovi, Rudém horku, Predátorovi, Dvojčatech, Posledním akčním hrdinovi a mnoha dalších. Největší roli měl asi v Běžícím muži, kde hrál bodyguarda hlavního záporáka. Když mělo dojít na vzájemný duel - tehdy už se na něj všichni těšili, protože byl naznačován po celou stopáž - Thorsen na Arnieho přátelsky kývnul a odvětil "Jdu si píchnout steroidy". Památná scéna rámující přátelství obou obrů. Thorsena jste mimochodem mohli vidět ještě v Gladiátorovi, kde hrál Tigrise - gladiátora v masce, který spolu s párem tygrů dal Russellu Crowovi pořádně zabrat.

Ale zpátky ke Conanovi. Snímek byl obrovským úspěchem a okamžitě si vynutil sequel, se kterým ale Millius neměl nic společného. Conan Ničitel už musel Howardovy fandy dožrat naplno, ale bohužel ho vlažně přijali i všichni ostatní. Průšvih byl v tom, že Universal chtěl srazit rating z eRka na přijatelnější PG-13, a tak udělal z Conana připitomělou rodinnou zábavu s divným bubákem na konci. Millius během natáčení Barbara filozofoval o velkolepé trilogii, ale Richard Fleischer, kterému bylo v době natáčení Ničitele skoro sedmdesát a od Tora! Tora! Tora! se postupně prohrabal až k Amityville 3D, hodlal Arnieho prodávat spíš dětem než po krvi bažící mládeži. V kinech to byl naprostý masakr. Ničitel stál 18 milionů, ale nevydělal ani polovinu toho, co Barbar a jen díky televizním právům a rozvíjejícímu se videotrhu neskončil ve ztrátě. Pro Arnolda to bylo vystřízlivění ze sequelů. V osmdesátých letech jich odmítl hned několik a jedinou výjimku udělal u Jamese Camerona. To bychom ale zase předbíhali. Ještě než přejdeme k Železnému Jimovi, není od věci porovnat zápletku conanovského filmu a Arnieho kariéru. Obojí se totiž až nápadně podobá: Conan vyrůstal v těžkých poměrech, pak soutěžil jako gladiátor, získal slávu a přízeň publika, ale na stará kolena se stal pánem svého království. Vyměňte gladiátorství za kulturistiku, slávu válečnou za slávu filmovou a s tím kralováním taky nejsme daleko od pravdy, že? Život napodobující umění? Možná, ale po průšvihu s Conanem Ničitelem Arnie věděl, že štěstěna je vrtkavá. Musel se teď spolehnout na ten sci-fi nezávislák, co v létě natočil s podivínským Kanaďanem.

"Já se vrátím"



V roce 1983 Arnold konečně získal americké občanství, ale cesta za americkým snem se pro něj teprve rozbíhala. Sázel všechny karty na dalšího Conana, ale zároveň se sešel s chlápkem, kterého právě vyhodili z natáčení Pirani 2. Ten příběh už jste asi slyšeli stokrát, takže to zkraťme: Arnie přišel na konkurz na roli Kylea Reese. Cameronovi se líbil - sršel nápady, měl nadšení pro věc - ale bál se, že do role terminátora bude muset sehnat někoho ještě většího. A nevěděl, kde takového člověka sehnat. Studio doporučovalo O.J. Simpsona, ale Cameron si myslel, že by mu publikum nikdy nevěřilo zabijácké úmysly. Arnie nakonec na další schůzce vyhrál Cameronovy sympatie a role T-800 putovala k němu (což tehdy jistě nepotěšilo Lance Henriksena, se kterým se Cameron předběžně dohodnul už během prezentace nápadu studiovým bossům).

V původním scénáři neměl Arnold příliš hlášek a hrál stroj bez duše, takže logicky neměl příliš velký respekt. Ostatně film měl stát zhruba čtvrtinu toho, co Conan Ničitel, a samo studio mu moc nedůvěřovalo. Dokonce ani nechtělo uspořádat novinářskou projekci. Právě dobré recenze ale nakonec Terminátora postrčily v podzimním termínu na první místo v žebříčku a vzhledem k dlouhé výdrží tehdejších filmů se povedlo nastřádat skoro 80 milionů dolarů jen v USA, což byl zhruba dvanáctinásobek rozpočtu. O důležitosti snímku vás nemusíme přesvědčovat, ale fakt, že v roce 2008 byl snímek vybrán jako součást amerického kulturního dědictví, hovoří za vše. Arnold přitom ještě v roce 1983, v jednom z rozhovorů zveřejněných po uvedení Conana Barbara, mluví o béčkové sci-fi, kterou bude za pár týdnů natáčet. Inu, i mistr tesař se někdy utne. Následující roky však naznačily, že podobných zkratů v Arnoldově čuchu na příležitosti, bude minimum.

Terminátor byl pro jeho kariéru klíčovým projektem. Zastínil v něm všechny před kamerou i za ní a přitom útočil ze zadních pozic, z role záporáka. Film si doslova ukradl pro sebe a podle mnohých ho i vydupal ze země. Podobné názory byly možná trochu nefér k debutujícímu Cameronovi, ale ten se o svou slávu náležitě postaral o dva roky později, když natočil pokračování Vetřelce. Arnoldovi ovšem nastalo zlaté období, v němž přehazoval scénáře vidlemi. V roli chladnokrevného kyborga se vymanil z klišé svalnatého těla (většinu času má na sobě koženou bundu), a tak mohl s klidem odmítat všechny ty válečníky, vikingy a podobné "máničky". Polepšil si i finančně. Zatímco Terminátora udělal víceméně na dobré slovo (80 tisíc dolarů, jakkoliv nebyl na place tak dlouho jako ostatní), v dalších rolích už se jeho honorář přehoupnul přes milionovou hranici a jak jeho hvězda stoupala, rostl i počet nul na výplatní pásce. K pohádkovým platům se nicméně Arnie dostal až koncem 80. let, kdy se rozpočty akčních filmů začaly vymykat kontrole.

Terminátor mu přisoudil doživotní role drsňáků cedících mezi zuby jednoduché hlášky, ale jeho další role - jedna z nejslavnějších - byla jasnou snahou o distanci od jednorozměrných charakterů. John Matrix byl milující otec, který bere únos své dcery vážně. V Komandu udělá VŠECHNO pro to, aby ji zachránil. Pokud to má znamenat, že zabije stovky lidí a srovná se zemí jeden malý diktátorský ostrůvek, tak jen směle do toho! Arnieho snahy o rodinnou pohodu v úvodních minutách jsou sice spíš k smíchu, ale památné hlášky a rychlé střídání prostředí i zbraní přeci jen posouvají jeho charakter o něco blíž archetypálnímu americkému superhrdinovi. Z Komanda se stal kult, který nelze brát vážně. Vzniklo v roce 1985, kdy reaganovská politika velela vyrábět neprůstřelné hrdiny, jednoduché zápletky a nekompromisní vítězství dobra nad zlem. Právě tehdy vzniknul Rudý úsvit, druhý Rambo, čtvrtý Rocky a spousta dalších echt amerických filmů. Dneska se jim můžeme smát, ale byly klíčové pro finální rozmach akčních blockbusterů. Nikdy předtím, ani potom, neměl akční žánr tak snadnou cestu na hollywoodský trůn. A Arnold byl tím, kdo měl nejblíže k žezlu. Komando z něj udělalo hrdinu okamžiku, který trval jen pár sezón. Tahle supernova ale brala davy, stromy i domy. Nešetřila nikoho. A jakkoliv se může zdát finále Komanda nepřekonatelným majstrštykem, Arnie se teprve nadechoval.

Splašená evoluce

Důkazem prudkých změn, které akčním žánrem na přelomu 80. a 90. let lomcovaly, je naspídovaný vývoj Arnieho postav. Od divošského barbara (Conan) přešel k nemilosrdnému, ale přece jen myslícímu stroji (Terminátor), posléze k rolím takticky uvažujících vojáků (Komando, Predátor, Běžící muž), hláškujících ruských policistů (Rudé horko) a pokračoval k učenlivému stroji (Terminátor 2), tajnému agentovi - byť s lehkým otřesem mozku (Total Recall) - a posléze k plnohodnotné americké variaci na Jamese Bonda, která si sama ze sebe stihne utahovat, v Pravdivých lžích. To všechno za pouhých třináct let. Jako by se z pětiletého dítěte stal dospěle uvažující jedinec. Částečně je to dáno evolucí scénářů v daném žánru, částečně i Arnieho volbami a jeho tlakem na producenty. Konkurenti, o kterých si budeme povídat v dalších dílech naší epizodě, se v tomto ohledu vyvíjeli o poznání pomaleji a nebýt asteroidu v devadesátých letech, který ze svalovců udělal filmový ekvivalent dinosaurů, byl by Arnie dodnes vládnoucím druhem - hollywoodským T-Rexem. Krátce po natočení Komanda si nicméně pojistil i svůj třetí mládenecký sen. Oženil se s televizní moderátorkou Marií Shriver. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nešlo o neteř Johna F. Kennedyho. Oženil se s ní, nebo s její pokrevní linií? Těžko někomu sahat do svědomí, ale jsou svoji už přes třicet let, mají čtyři děti a je jim fajn. O tom, co všechno to pro Arnieho současnou kariéru znamenalo, se rozepíšeme ve třetím díle jeho životního příběhu. Teď to berme jako takovou malou bokovku, ke které si odskočil z prudce rozjeté filmové kariéry.

Měřeno tedy hlavně popularitou. Komando bylo velmi úspěšné, ale stejně jako následný Predátor nepatřilo mezi nejdražší filmy, takže si Arnie nemohl diktovat bůhvíjaké částky. Na place Predátora si navíc každý dolar poctivě oddřel. Od hlavy k patě pokrytý bahnem, kraulujíc v ledových lagunách a uhýbajíc před neviditelným nepřítelem zažil jedno ze svých fyzicky nejnáročnějších natáčení. Doublové, kteří by se mu fyzicky alespoň trochu podobali navíc byli nedostatkovým zbožím, takže se ani nešlo občas ulejt. Všechna krev a pot ale nepřišly nazmar - Arnie stál u zrodu dalšího sci-fi kultu a jednoho z nejvíc macho filmů všech dob. Na place potkal se potkalo tolik drsných borců, že testosteron vystřeloval v mocných proudech do všech světových stran. Ještě víc než v Postradatelných. I s generickým názvem a kryptickou zápletkou si Predátor na sebe vydělal už o prvním víkendu a v celoročních tržbách ho překonal jen druhý Policajt v Beverly Hills. Příčina byla jasná a svaly jí koukaly i zpoza uší. Arnold byl definitivně korunován akčním králem Hollywoodu a mohl začít sklízet plody svého úspěchu. Trochu arogantně, částečně i s vědomím toho, jak moc ho ohrozil první zádrhel jeho filmové kariéry (druhý Conan), během několika měsíců odmítl pokračování Komanda a Predátora. Zatímco Predátor se vydal postranní cestičkou bez něj, Komando ve studiovém sejfu zmutovalo do hrozby, se kterou nikdo nepočítal.

Smrtonosná past

Odmítání sequelů se stalo Arniemu osudným v roce 1988. Poté co odmítl natočit pokračování Komanda se producenti pokusili scénář přepsat do trochu sofistikovanější polohy. Vzali knihu Nothing Lasts Forever, která byla na ocet, protože šlo o pokračování jiné knihy, kterou zadaptovali se Sinatrou (a ten pak odmítl hrát v pokračování). Vznikl námět filmu jménem Smrtonosná past (Die Hard) a producenti s ním šli nejdřív za Arniem. Ten přesto odmítl a raději šel natáčet multi kulti Rudé horko. Došlo na další přepisy, až se k projektu dostal Bruce Willis. V produkci Joela Silvera se pak zrodil nový druh akčního hrdiny, který redefinoval žánr a způsobil pomalý konec jedné éry. Průměrně drahý film s neznámým Willisem představil hrdinu jako běžného poldu v tílku, který spíš než bicepsem ryje do protivníků ostrovtipem a zkušenostmi. K čemu silné paže, když máte strojní pušku, ho-ho-ho… Hlášky začaly být důležitější než poctivý trénink. Herecké schopnosti se dostaly nad fyzickou dřinu. Dny svalovců byly sečteny.

V roce 1988 si to samozřejmě nikdo nepřipouštěl. Jednak to mohla být klika, druhak za to mohly kladné recenze od těch, kterým už svalnatá akční omáčka lezla i ušima. Willis nicméně během několika let vystoupal raketovým tempem a Arnoldův trůn se začal povážlivě houpat. Navíc tu byl tlak na omezení výroby eRkových akčňáků, na kterých studia tratila peníze (Rocky III se sklonil k PG-13 a tržby rázem stoupaly) a někteří producenti dokonce chtěli z Arnieho udělat charakterního herce. Nebo alespoň rozšířit jeho portfolio. Komedie Dvojčata sice vydělala slušné peníze, ale nikdo na ni nevzpomíná v dobrém. A zatímco se Arnie a Sly pokoušeli rozšířit diváckou základnu účinkováním v dobře placených, ale zaručeně přiblblých komediích, ve spodních patrech hollywoodské hierarchie se připravovala revoluce, jenž měla stříbrné plátno zaplavit anorektiky.

Pro Arnolda i Slye to byly zlaté časy. Honoráře obou se přehouply přes deset milionů, protože rozpočty začaly na přelomu dekády růst závratným tempem. A jejich řevnivost táhla diváky do kin, takže když si jeden z nich řekl o desítku, ten druhý ji musel dostat taky. Stallone měl náskok díky rychlosti, se kterou ze sebe sypal sequely, ale Arnieho ho rychle dotáhnul a prorazil hlavou strop, který srdnatě bránili hollywoodští účetní.

Arnold Schwarzenegger

Rudé horko (1988) 8 milionů
Total Recall (1990) 11 milionů
Terminátor 2 (1991) 12 milionů
Poslední akční hrdina (1993) 15 milionů
Likvidátor (1996) 20 milionů
Batman a Robin (1997) 25 milionů
Protiúder (2002) 25 milionů
Terminátor 3 (2003) 30 milionů

Sylvester Stallone

Rocky IV (1985) 12 milionů
Rambo III (1988) 16 milionů
Tango a Cash (1989) 15 milionů
Cliffhanger (1993) 15 milionů
Soudce Dredd (1995) 15 milionů
Denní světlo (1996) 17,5 milionu
Formule! (2001) 20 milionů
D-Tox (2002) 20 milionů

Není divu, že si při tomhle vzájemném přeměřování ega nevšimli, že svět kolem se začíná měnit. Akční filmy maskované za thrillery představovaly buď kapesní hrdiny (Keanu Reeves, Mel Gibson a tehdy ještě i Steven Seagal) nebo rovnou civilisty v letech (Harrison Ford v Uprchlíkovi). Objevila se i řada parodií - Žhavé výstřely a Bláznivá střela - naznačujících, že období vážných akčních filmů je pryč. Pokud chtějí svalnatí dinosauři přežít, musejí se naučit trochu si ze sebe utahovat. S hláškujícím Willisem, dvojkou ze Smrtonosné zbraně nebo nezastavitelným pantem Eddie Murphyho zkrátka jednorozměrný rakouský dub ztratil svou sílu. I producenti tlačili Arnieho a Slye do scénářů, v nichž se naoko řešilo, že svalnatí superhrdinové jsou potřeba až když jde opravdu do tuhého (Poslední akční hrdina, Demolition Man).

Šlo spíš o pozvolný ústup ze slávy, tím spíš, že Sly i Arnie natočili na úsvitu devadesátých let své nejlepší a nejúspěšnější filmy. Terminátor 2 byl nejdražším filmem všech dob a kritika ho vystřelila na piedestal. Stallone naopak na začátku devadesátek zažíval krušnější období s pátým Rockym, ale o pár let předtím nasypal do diváků tolik olova (Tango a Cash, Kriminál, Rambo III), že mu menší opušťák bez problémů prošel. Ani jeden z obrů nemusel brzdit na honorářích, a tam kde se Sly udržel bystrým výběrem scénářů (filmy už ale tolik nevydělávaly), tam Arnolda podržel jeho starý známý James Cameron. Když mu v roce 1994 nabídnul Pravdivé lži, vypadalo to na další akční nadsázku. A možná i dalšího Posledního akčního hrdinu, což byl ne úplně doceněný snímek s obřím rozpočtem a obřími ambicemi. Cameron nicméně nezašel až do komiksové karikatury a místo toho konfrontoval svět tajných agentů s eskapádami rodinné komedie. A dovedl žánrový crossover k dokonalosti tak děsivé, že z Arnolda udělal hrobníka.

Kritika Pravdivé lži přivítala s nadšeným potleskem a diváci, lační po další spolupráci Camerona a Schwarzeneggera, je zhltli bez váhání. Psal se rok 1994 a zdálo se, že k obyčejným akčním filmům se budeme vracet už jen při návštěvách videopůjčoven. Arnie poprvé nehrál boha, ale chlápka z masa a kostí, jehož výcvik mu dovoluje dělat všechny ty šílené kousky, aniž by ho zbavil osobnosti. To byl zásadní precedens. Čára, za kterou už se nedalo vrátit. Po úspěchu Pravdivých lží se akční žánr pootočil o další stupínek. Sóloví hráči už nebyli "in" a každý potřeboval parťáka, aby měl na koho smečovat hlášky. Kdo neměl parťáka, měl alespoň sidekicka (viz prcek z Posledního akčního hrdiny nebo Sandra Bullock v Demolition Manovi), ale to už byly jen osamocené výjimky. Supermani byli vytlačeni obyčejnými hrdiny z lidu. Když se o pár let později vrátili, měli už pláštěnky a supersílu jim propůjčovala radioaktivita nebo bydliště na jiné planetě.

Zlatá éra pekáčů buchet tentokrát končila definitivně. Bez výjimek a poukazů na prodloužení. Arnold ještě zabojoval s Likvidátorem, jedním z posledních opravdu upřímných akčňáků staré školy, ale tržby prozrazovaly, že divák je natěšený spíš na Skálu, Mission: Impossible nebo Con Air. Během deseti let jsme došli od Arnieho k Tomu Cruisovi a Nicku Cageovi. Další příčiny a dramatický průběh této přeměny vydá na celou další kapitolu naší encyklopedie.

Arnold ovšem za pomoci schopného agenta vyždímal hollywoodské kasičky na maximum. Nikdo jiný nenatočil čtyři propadáky (finanční i kritické) za sebou, aniž by to zanechalo stopy na jeho výplatě. Arniemu se to povedlo. Naštval sice většinu svých fanoušků, ale Batman a Robin, Konec světa, Šestý den a Protiúder mu vynesly bezmála 100 milionů dolarů. Na dřevo. A aby oddálil blížící se pád, kývnul na Terminátora 3 i bez účasti Camerona. Jeho oblíbený Kanaďan mu během přátelské debaty poradil, aby do toho šel a pořádně studio oškubal. Stalo se - Arnie si naporoučel rekordních třicet milionů dolarů.

Nebýt nešťastného camea v Cestě kolem světa za 80 dní, odporoučel by se Arnold z Hollywoodu s relativně čistým štítem. Kvalita jeho filmů sice strmě klesala, ale jeho nedotknutelnost, potvrzená nejen honoráři, ale i počtem článků v tisku i tlači, se nijak nevytrácela. Po gigantickém honoráři a zaručeném úspěchu třetího Terminátora by však i Arnie musel řadit nižší otáčky. Jeho čas se naplnil a rakouská ikona zvládla odejít se správným timingem. Mnozí by namítli, že kdyby se tak stalo těsně po natočení Likvidátora (nebo Pravdivých lží), nemohl by Arniemu nikdo nic vyčítat, dokonce ani ty čtyři průměrné filmy, co následovaly. Ale vy byste snad nekývli na stamilionový šek?

Hollywood nestačí… ovládneme celou planetu!

Arnold samozřejmě na filmech vydělal hromadu peněz, ale dost se zapomíná na fakt, že se milionářem stal ještě předtím, než natočil první velký film. Už v roce 1968 si spolu s Francem Columbu založil zednickou firmu a vydělal hotové jmění v roce 1971, kdy došlo k masivnímu zemětřesení v San Francisku. Zakázky se jenom hrnuly a Arnie si za deset tisíc dolarů koupil činžák, který díky poctivě platícím nájemníkům rychle získával na ceně. Dalším úspěšným byznysem byla zásilková služba, která do světa chrlila fitness náčiní a tréninková videa. S rostoucím jměním investoval Arnold především do realit a akcií, přičemž i jeho jmění z honorářů samo o sobě na úrocích dobře vydělávalo. Stallone a časem i Willis na tom byli podobně, takže se v roce 1991 rozhodli jít do společného projektu.

Planet Hollywood měl být řetěžcem restaurací s pravým hvězdným feelingem. Byl to koncept obšlehnutý od Hard Rock Café a sílu mu propůjčoval právě lesk jmen, které ho prezentovaly světu. Arnie, Sly, Bruce… nesmiřitelní konkurenti se spojili, aby vám přinesli opravdový hollywoodský zážitek. V restauracích roztroušených po celém světě (i v Praze) jste mohli plnými doušky nasávat atmosféru blockbusterů, očumovat propriety ze slavných filmů a objednat si z menu třeba štrůdl máti Schwarzeneggerové. Dodnes si vzpomínám, jak pražskou pobočku slavnostně otevíral Arnie, máchal při tom mečem a na obrazovkách uvnitř běžely trailery na Likvidátora. Psal se rok 1997, ale tam kde tehdy Planet Hollywood stála už dnes stojí jiný americký restaurant, s podobným konceptem i podobnými cenami - T.G.I. Friday's (ten v ulici Na Příkopech).

Tehdy český lid nebyl připraven na ceny, které si hvězdná skvadra za své pokrmy účtovala. V době, kdy lístek do kina stál pod stovku jste si prostě nedali burgra za dvě sta pade. Filmy jsme akčním idolům baštili, s jejich stravou už to bylo vlažnější. Právě globální rozmach celé frančízy zlomil Planet Hollywood vaz. Když šel v roce 1996 s kůží na burzu, vystřelily jeho akcie k šestatřiceti dolarům. O čtyři roky později neměly hodnotu ani jediného dolaru a ze stovek restaurací přežily jen dvě desítky (hlavně díky spolupráci s jinými investory). Pro Arnolda to byla těžká lekce, ale povedlo se mu prodat své akcie ještě před jejich dopadem na absolutní dno. Na začátku roku 2000 z vlastnictví řetězce vycouval, s oddůvodněním, že nenaplnil jeho finanční očekávání. Byl to prostě průšvih jako hrom, ale Slye a Bruce to stálo ještě o pár milionů víc.

Nemáte klíče? Vyražte dveře!

Dobýt svět kulturistiky? Hotovo. Dobýt Hollywood? Hotovo. Dobýt svět jako takový? Na to je teď spousta času. Arnie se o to aktivně pokouší od roku 2004, nicméně už o dobrých deset let dřív na toto téma žertovali scenáristé Demolition Mana, když postava Sandry Bullock mluvila o knihovně prezidenta Schwarzeneggera. Sly se tenkrát hodně divil (ale byla to čistá výměna - v Posledním akčním hrdinovi zase Stallone dostal roli Terminátora v alernativní filmové realitě). Sandra to oddůvodnila změnou v Ústavě. Ta by byla potřeba i v reálu, protože prezidentem USA se momentálně může stát jen rodilý Američan. Na téma Arnieho prezidentování se vyrábí fóry i v celovečerních Simpsonech nebo právě v Postradatelných. Šance na dodatek k Ústavě jsou sice mizivé, ale nikdy neříkej nikdy. Byl by to ten nejameričtější z amerických snů.

O tom, jestli by se to vůbec mohlo povést a co se stane s Arnieho další kariérou, když teď doúřadoval, si povíme v závěrečném díle této trilogie. Bude plný záporáků, explozí a vysokých rozpočtů… bude v podstatě celý o politice, ale také o tom, jak moc se změnil akční film za dob Arnoldovy kalifornské nadvlády. Možná vám připadá, že pokrýváme až příliš témat, ale Arnieho pomník, jak ho teď stavíme, je rozcestníkem ke všem dalším kapitolám naší encyklopedie. Za týden (…nebo čtrnáct dní) si o tom všem povíme víc.