Dobrý a úspěšný film nemusí mít rozpočet sto milionů dolarů, na plakátech Brada Pitta a machrovat s 3D. Někdy stačí parta herců, šikovný režisér a čtyři stěny, mezi kterými se rozehraje drama. V současné době si můžete do kin vyrazit na dva filmy, které se o něco podobného pokoušejí, nebo se o to pokoušely v minulosti.

Saw 3D však dobré jméno prvnímu dílu téhle série, jež dokázala posadit na zadek většinou hororových fandů, nedělá. Na to jsme si však stačili po šňůře nepříliš vydařených sequelů zvyknout. Naproti tomu pod Ďáblem je podepsaný M. Night Shyamalan, jenž dal světu Vyvoleného a Šestý smysl . V poslední době se mu však moc nedaří a ani tady se to nezlepšilo. Pokud ale máte slabost pro klaustrofobické filmy nebo jen rádi sledujete dobré herce zavřené v jedné místnosti, pár tipů bychom tu měli.

Saw: Hra o přežití (Saw), 2004

Ačkoliv schéma „dva lidi v jedné místnosti, spousta dialogů a vyhrocená atmosféra“  vzniklo dávno v minulosti, generace dnešních filmových fandů bude mít pravděpodobně tuhle formuli spojenou s prvním Saw. James Wan dokázal před sedmi lety hororový svět pořádně překvapit, když doslova se srandovním rozpočtem nastartoval ságu, která má dnes již sedm dílů. Źádný se ale jedničce nevyrovnal. Nejspíš to bylo především proto, že první Saw nespoléhá ani tak na lacinou brutalitu a kruté pasti, ale svou atmosférou připomíná spíš Fincherovu Sedmičku. Cary Elwes a Leigh Whannell navíc dostali i prostor k hraní a nejsou ve filmu jen proto, aby je něco rozsekalo na kusy. V začátcích téhle série stačilo k úžasnému diváckému zážitku jen pár herců a jedna pila. Za těch pár let se bohužel Saw posunulo tam, kde slovo „kvalita“ můžeme hledat jen těžko.

Kostka (The Cube), 1997

Kostka je ukázkovým příkladem filmu, ke kterému potřebujete hlavně dobrý nápad. Skupina zdánlivě náhodně vybraných lidí se probudí v podivné krychli, která má na každé stěně dveře. A za některými z nich jsou smrtící pasti. Kdo jsou ti lidé a proč se probudili v podivném bludišti? Co je to bludiště vůbec zač? A jak se z něj sakra můžou dostat v jednom kuse? Režisér Vincenzo Natali sehnal pár tisíc kanadských dolarů a dal o sobě vědět hororovým fandům tak, jak se to v devadesátých letech povedlo jen málokomu. Kostka byla sice levná, k vynikající atmosféře by ale víc peněz potřeba nejspíš nebylo. Natali dokázal stupňovat napětí jako zkušený profesionál, nabídl divákům nejednoznačné charaktery a především samotnou kostku. Díky minimálnímu počtu triků a sázce na herce a atmosféru navíc tenhle film za těch třináct let nezestárnul ani o fous.

Pokoj 1408 (1408), 2007

To, že se horor odehrává v jednom malém hotelovém pokoji, ještě neznamená, že v něm budou hrdinové sedět a mluvit. V případě Pokoje 1408 navíc John Cusack s nikým moc mluvit ani nemůže - těch několik hodin, co uvnitř stráví, si ale bude pamatovat na vždycky. Diváci na tom sice nebudou tak dobře, protože tahle adaptace povídky Stephena Kinga je sice fajn, ale nijak zásadní, nuda však v téhle thrillerové jednohubce rovněž nehrozí. Pokud je totiž pokoj prokletý, může se v něm dít doslova cokoliv. Prudké změny teplot, záplava, duchové i vrazi. Srandy je tu prostě docela dost. A v povzdálí pořád ještě čeká Samuel L. Jackson...

Mlha (The Mist), 2007

U Stephena Kinga ještě chvilku zůstaneme, tentokrát ale trochu zvětšíme prostor, kde se film odehrává. Protože je Mlha, pod niž se podepsal  Frank Darabont, spíš psychologickým dramatem než čistokrevným hororem, bylo nutné vyslat na scénu víc postav a aby se hrdinové nemačkali v jedné místnosti, přesunuli se do supermarketu. Venku se sice potulují monstra z jiné dimenze, největší zlo a nebezpečí ale představují jako vždy lidé. Ti jsou totiž tupí, zoufalí, vyděšení a ochotní naslouchat komukoliv, kdo jim dá sebemenší naději na záchranu. I když tím někým je v tomhle případě náboženská fanatička. Inteligentní hororový psychothriller možná nesedne každému, Darabont však umí pracovat s charaktery jako málokdo a na atmosféře nebo násilných výlevech (s gore efekty) si dal taky záležet. Klaustofobici mohou Mlhu sledovat bez obav, příjemné to ovšem tak jako tak nebude.

Misery nechce zemřít (Misery), 1990

A Stephen King naposledy. Tentokrát se prostor zase zmenší. Spisovatel (James Caan) leží na posteli po autonehodě, jeho nejvěrnější fanynka (Kathy Bates) se o něho stará a je to víceméně idyla. Až do okamžiku, kdy milovnice třetiřadých románů zjistí, že osud její oblíbené literární postavy se bude vyvíjet jinak, než by se jí líbilo. A je na čase si o tom s autorem promluvit. S kladivem v ruce. Misery nechce zemřít je herecký koncert dvou lidí, z nichž jeden je šílený a druhý zoufalý. Rob Reiner navíc dokázal prvotřídně dávkovat atmosféru a Kathy Bates si za svou roli šílené fanynky poprávu odnesla Oscara. 

Bylo by však krátkozraké tvrdit, že kouzlo čtyř stěn, dobrých herců a kvalitních dialogů zabírá jen v  těch nejdrsnějších žánrech. Fungovat může prakticky všude, takže i když vám nedělá dobře sledovat, jak si někdo uřezává nohu nebo bojuje o život v budišti plném smrtících pastí, můžete si kvality filmů z odehrávajících se v uzavřeném prostředí užít. Kandidátů je víc než dost.

Dvanáct rozhněvaných mužů (12 Angry Men), 1957

Najít ve filmografii Sidneyho Lumeta špatný film je prakticky nemožné. Vybrat ten nejlepší je ale ještě těžší. Dvanáct rozhěvaných mužů by se však rozhodně do první trojky dostalo. Tohle prvotřídní drama je postaveno na tuctu vynikajících herců, jimž šéfuje Henry Fonda, a kteří před sebou mají zdánlivě jednoduché dilema – spáchal souzený mladík vraždu, nebo ne? Hodina a půl brilantně napsaných dialogových přestřelek, charismatu nacpaného do jedné místnosti a režisérské dokonalosti dokáže strhnout i po více než půl století. Dvanáct rozhněvaných mužů nestárne. Nejsou tu okoukané triky nebo zastaralé žánrové postupy. Jsou tu boží herci, výborné režijní vedení a napínavý děj. Maximální klasika.

Čekej do tmy (Wait Until Dark), 1967

To, co je napsáno u Dvanácti rozhněvaných mužů, by beze zbytku mohlo platit i v případě Čekej do tmy. Audrey Hepburn, Alan Arkin a Richard Crenna hrají jako o život, příběh slepé dívky, do jejíhož bytu se nepozorovaně dostane skupina zločinců, napíná až do konce a ani čtyři dekády neubraly nic na působivosti tohoto thrilleru. Režisér prvních Bondovek Terence Young sice Čekej do tmy natočil skoro jako divadelní hru, na druhou stranu proč do látky cpát něco, co vůbec není potřeba? Kombinace herci + scénář + napínavý děj + schopný režisér opět zafunguvala na výbornou.

Nůž ve vodě (Nóz w wodzie, 1968) nebo Smrt a dívka (Death and the Maiden, 1994)

Režisér Roman Polanski se nikdy nepotřeboval moc roztahovat. Mistr psychologických thrillerů si během svých začátků, i v drsných sedmdesátých letech, ale i v rámci pozdní fáze své tvorby často vystačil s docela malým prostorem (Hnus, Hořký měsíc nebo Rosemary má děťátko jsou vlastně hodně komorní bijáky). Měl se skromnými kulisami zkušenosti. Polanského špičkový debut Nůž ve vodě byl totiž strhujícím psychologickým soubojem dvou chlapů na jedné lodi. Sdílí spolu palubu, konverzují, ale hlavně před jednou sexy samičkou natřásají svoje peří. Jeden je mladý, druhý starší a zkušenější, přesto se jejich klidné soužití na loďce hodně brzo vyhrotí. A dojde na nůž… Polanského skvostný debut se dočkal oscarové nominace i ceny v Benátkách, podobná vyznamenání ale kupodivu unikla jeho devadesátkovému thrilleru Smrt a dívka. Sigourney Weaver v něm hraje trýzněnou ženu, která obviní z válečných zvěrstev náhodného návštěvníka (parádní Ben Kingsley) a zvlášť brutálně ho přitlačí ke zdi. Vyšperkovaná psychologická jízda nezapře svůj divadelní původ, Polanski ji ale zrežíroval tak strhujícím způsobem, že bere dech víc než lecjaký pompézní blockbuster. Trochu pozapomenutá pecka z jeho filmografie. (Cival)

V pasti (Hard Candy), 2005

Jetě před tím, než se David Slade upsal Twilight sáze, natáčel opravdu dobré napínáky. V 30 dní dlouhé noci nám předvedl hodně drsné upíry, ještě před tím ale světu ukázal, jak nebezpečné mohou být holky v pubertě. Patrick Wilson si tady zahrál fotografa Jeffa, jenž pozval k sobě domů mladou Hayley. Netušil ale, že ta s ním má vlastní plány a když se jí podařilo ho omámit, rozhodla se vyrovnat si s ním účty. Jeff má totiž podle ní až příliš velkou slabost pro dospívající dívky a Hayley tu je od toho, aby našla důkaz. A nebo je to jen puberťačka, které jen trochu hráblo? V Jeffově domě začíná hra o život, ve které není zase až tak úplně jasné, kdo kope za tu správnou stranu. V pasti jen potvrzuje to, že na dobrý thriller nejsou potřeba velké peníze, když člověk za kamerou rozumí své práci a diriguje dobré herce.

Telefonní budka (Phone Booth), 2002

I když Joelu Schumacherovi Batmana a Robina nikdy neodpustíme, Telefonní budkou si reputaci napravil celkem solidně. A přitom mu stačilo zavřít Colina Farrella na hodinu do boudy, nechat ho pořádně vycukat (když vám na hlavu míří sniper Kiefer Sutherland, tak vám to nervy pocuchá pořádně) a donutit ho k pokání. Schumacher sice diváka vezme jen do budky, na okolní chodníky a pár dalších nepříliš filmařsky atraktivních míst, přesto má jeden z nejlepších thrillerů dvacátého prvního století šťávu, za niž by se nestyděly ani regulérní akční filmy. Schumacherovi se povedlo spojit charismatické a dobré herce s poctivou thrillerovou zápletkou a potvrdil, že ještě do starého železa nepatří. Od té doby sice natáčí samé přínejlepším průměrné filmy, ale Telefonní budka dá vždycky všem jasně najevo, že v tomhle režisérovi pořád něco je. Jen to investovat do správné látky...

Vražda na objednávku (Dial M for Murder, 1954) či Provaz (Rope, 1948)

Alfred Hitchcock často tíhnul k minimalismu a k adaptaci divadelních her. I v úsporných kulisách se zvládl prosadit, protože jeho formální řešení byla často natolik vykutálená, že díky nim vynikla každá nuance a každá emoce z jeho vypjatých příběhů. Vražda na objednávku sestává v podstatě jen z dialogů v jednom londýnském bytě, během nichž samolibý tenisový profík postupně zosnuje geniální plán, jak se zbavit záletné manželky, a pak zjišťuje, že jeho záměr zas tak úplně geniální nebyl. Grace Kelly tu je za naivnější ženušku, než jakou byla v nové verzi s Michaelem Douglasem Gwyneth Paltrow, o to působivější jsou ale démonické herecké výstupy Raye Millanda. V Provazu šel Hitchcock ještě dál, když se pokoušel vyvolat dojem, že se celou dobu jede na jediný záběr. Byla to režijní exhibice nebo dokonalý způsob, jak zneviditelnit kameru a nechat jen zářit herce a „bojovat“ postavy? Tuhle cynickou dialogovku o vraždě na večeři můžete chápat různě… ale pro svoji vybroušenost a napínavost by vám rozhodně neměla ujít.

A pokud chcete úplný minimalismus, sežeňte si Záchranný člun. Vešel se fakt jen do jedné loďky. (Cival)

Interview, 2003 a 2007

Nizozemský režisér Theo van Gogh natočil v roce 2003 snímek Interview, ve kterém si rozmařilá plavovlasá hvězda a povýšený novinář vzájemně dokazovali, kdo je chytřejší. Pokud se má u nějakého filmu použít fráze o „hře na kočku a myš“, tak to nejlépe sedne právě sem. Chytrá verbální přestřelka… Theo van Gogh o pár měsíců později tragicky zemřel a Steve Buscemi se mu rozhodl složit poctu tím, že film znovu natočil sám, se sebou v hlavní roli a se Siennou Miller v kůži rozmařilé blonďaté divy. Je asi blbost propagovat něčí dílo tím, že ho zremakujete, nová verze je ale určitě schůdnější a diváčtější a ještě působivěji v ní vyzní dialogové kejkle, které vyplňují jednu společnou noc dvou (pokryteckých?) lidí. Stojí za vidění. (Cival)

Gauneři (Reservoir Dogs), 1992

Ještě než se Quentin Tarantino pokoušel udělat hereckou hvězdu z Eliho Rotha a nutil Brada Pitta vyřezávat náckům hákové kříže na čelo, natáčel malé milé filmy. V Gaunerech se v jednom skladišti sešla skupina zlodějů, kterým se sice podařilo vykrást klenotnictví, bylo u toho však podstatně více mrtvol, než se plánovalo. Někdo totiž zradil. Parta gaunerů teď bude muset zjistit, kdo je práskač. I mezi gangstery ale existuje přátelství, důvěra a čest. Nebo alespoň mezi některými, ti ostatní raději řežou policajtům uši. Zmiňovat se o tom, že Quentin Tarantino umí psát slušné dialogy, je pravděpodobně zbytečné. A uměl to vždycky. Co na tom, že jsou Ganeři vykrádačkou (nebo geniální parafrází?) hongkongského City on Fire. Tahle gangsterská slezina mezi čtyřmi stěnami s několika odskoky do zakrvácených ulic funguje bezvadně pořád.

Mladí muži za pultem (Clerks), 1994

Dva roky potom, co Quentin Tarantino představil světu své gangstery, přišli na scénu další mluvkové. Clerks. Nebyli cool, nebyli drsní a nebyli ničím zajímaví. Byli jako my. Dante makal ve večerce, Randall naproti ve videopůjčovně a ani jeden z nich z toho nebyl nadšený. A tak mluvili. O Dantově sexuálním životě, divných zákaznících, Hvězdných válkách, pohřbech kamarádů a vůbec o všem. A i když zdánlivě neřekli vůbec nic, nakonec se dobrali přesně k tomu, co potřebovali zjistit. Kevin Smith natočil svůj debut za peníze, jež získal z prodeje své comicsové sbírky. A byly to dobře investované peníze. Tahle nezávislárna, která se odehrává ve dvou obchodech, na jedné střeše a v jednom autě, je sice zatraceně ukecaná, ale všechno, co se v ní řekne, má hlavu a patu. Filozofie Kevina Smithe možná nesedne každému, pokud jste ale někdy měli něco přes dvacet a nevěděli jste co dělat se životem, poslechněte si Danteho a Randalla. Sice vám neporadí, ale zjistíte, že v tom nejste  sami.

Zdaleka jsme vám nevyjmenovali všechny zajímavé a pozornosti hodné filmy, které se odehrávají v uzavřeném prostoru. To ani nebylo cílem tohoto článku. Jen jsme vám chtěli ukázat, že k dobrému filmu stačí v podstatě docela málo. Nic z toho bohužel v posledním Saw a Ďáblovi nenajdete, takže pokud kvůli těmhle dvěma nepovedeným hororům upadnete do deprese, nemusíte si z toho dělat těžkou hlavu.

Nabídli jsme vám dost filmů, které vám náladu zaručeně zlepší. Navíc k nám možná brzy dorazí chválené Buried.